ECLI:CZ:US:1998:4.US.171.98
sp. zn. IV. ÚS 171/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 171/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.H., zastoupené JUDr. Z.S., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 5. 1995, čj. 4 C 103/94-25, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1998, čj. 12 Co 547/95-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti směřující proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že tyto soudy zamítly její návrh na určení, že je vlastnicí části parcely č. 976/5 - zahrady o výměře 341 m2 v k. ú. S., přestože nabídla svědecké i listinné důkazy, které prokazují opak. Tím, že obecné soudy tyto důkazy neprovedly řádně, nemohly správně posoudit majetkové a držební vztahy, jak se vyvíjely v uplynulých desetiletích, a rozhodly v její neprospěch. Proto stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud
2 IV. ÚS 171/98
napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi byla dotčena ve svém ústavně chráněném vlastnickém právu.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 4 C 103/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se svým návrhem domáhala určení, že je vlastnicí části parcely č. 976/5 - zahrady o výměře 341 m2 v obci a k. ú. S., oddělené geometrickým plánem jako nově vzniklá parcela č. 976/10. Svůj návrh odůvodnila tím. že podle kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1936 byli její rodiče spoluvlastníky domu č. 225 se stavební parcelou č. 256 k. ú. S., kterou užívali na základě geodetického vytýčení z roku 1930 a postupně na ní postavili kromě jiného i vedlejší stavby, a to oplocení a studnu. Po úmrtí obou rodičů stěžovatelka tyto nemovitosti zdědila, avšak v průběhu roku 1992 zjistila z údajů tehdejšího střediska G., že podle listu vlastnictví je zapsán jako vlastník této parcely její strýc J.P. S ohledem na skutečnost. že jak ona, tak i rodiče uvedenou parcelu č. 976/5 užívali v přesvědčení, že jsou vlastníky, byla splněna podmínka vydržení předmětného pozemku. Okresní soud v Třebíči se otázkou vydržení zabýval, byt' skutková tvrzení stěžovatelky v řízení před okresním soudem nebyla zcela v souladu se žalobou, a to potud, že stěžovatelka odvozovala vlastnické právo k předmětné parcele již ze samotné kupní smlouvy, a po provedení výslechu odpůrce J.P. a svědka F.V., bratra stěžovatelky, a po posouzení listinných důkazů, dospěl k závěru, že k vydržení nemohlo dojít, neboť nebyla splněna podmínka oprávněné držby jako jedna z podmínek vydržení. Okresní soud tak dovodil z kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1936, ze které je patrno, že předmětem převodu byla jen stavební plocha označená parcelním číslem 256. Při uzavření této kupní smlouvy tedy muselo být rodičům stěžovatelky zřejmé, že nabývají pouze stavební plochu zastavěnou domem č. p. 225, takže v žádném případě uzavření této kupní smlouvy nemohlo založit jejich dobrou víru o tom, že jsou oprávněnými vlastníky celé parcely č. 976/5, z níž byla pouze zastavěná část vyčleněna k vytvoření stavební plochy č. 256. Nedostatek oprávněné držby byl dán i v případě stěžovatelky. která zdědila parcelu č. 256, včetně rodinného domu, po svých rodičích, neboť z dědických rozhodnutí jednoznačně vyplývá, o jakou parcelu jde a jaká je její výměra.
K odvolání stěžovatelky, celou věc přezkoumal Krajský soud v Brně, který, přestože stěžovatelka i u odvolacího řízení výslovně setrvala na podané žalobě tak, jak byla podána, se vyjádřil i k jejím dalším tvrzením. Pokud se stěžovatelka domnívá, že celá původní parcela č. 976/5 byla převedena na parcelu č. 256 a pod tímto označením odkoupena jejími rodiči, takže
3 IV. ÚS 171/98
právní předchůdci jejího strýce J.P. (tedy stěžovatelčiny prarodiče) předmětný pozemek nevlastnili, a J.P. ho tak nemohl po svých rodičích zdědit, nebyla podle názoru krajského soudu tato skutečnost provedenými důkazy prokázána. Naopak jak z fotokopie kupní smlouvy, tak z příslušných vložek pozemkové knihy vyplývá, že právní předchůdci J.P. byli původními vlastníky souboru nemovitostí, mezi které patřila i parcela č. 976/5. na jejíž čisti povolili v roce 1928 rodičům stěžovatelky postavit rodinný dům. Poté v roce 1936 zastavěnou část parcely č. 976/5 označenou jako stavební parcela č. 256 rodičům stěžovatelky prodali. Tyto skutečnosti jsou potvrzeny i zápisy v pozemkové knize, kdy v důsledku odepsání stavební plochy č. 256 vzniklé z části parcely č. 976/5 byla založena nová vložka. Jelikož z dohazování jednoznačně vyplynulo, že vlastníkem předmětné parcely se stal J.P. po svých právních předchůdcích a zákonné podmínky pro vydržení této parcely stěžovatelkou či jejími rodiči nebyly splněny, nezbylo krajskému soudu než rozhodnutí okresního soudu z obou důvodů jako věcně správné potvrdit.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina'), není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich postup hodnotit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka namítala porušení svého vlastnického práva s poukazem na to, že důkazy, které předložila, nebyly obecnými soudy hodnoceny řádně, přezkoumal ústavní soud postup obecných soudu z tohoto hlediska.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči plyne, že stěžovatelka, ač podala žalobu na určení vlastnického práva vydržením, namítala ve skutečnosti absenci vlastnického práva na straně odpůrce J.P., odvíjející se již od jeho právních předchůdců, toto její tvrzení je však i podle názoru Ústavního soudu v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování. Přestože v odvolacím řízení poukázala na to, že žaloba nebyla sepsána jejím právním zástupcem v souladu se skutečným stavem, a proto mu zastoupení vypověděla, výslovně na jejím znění setrvala. Obecné soudy, jsouce vázánu žalobním návrhem, provedly navržené důkazy a ve smyslu ustanoveni §132 o. s. ř. je hodnotily podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud v tomto směru neshledal žádné pochybení,
4 IV. ÚS 171/98
které by bylo neslučitelné s ústavně garantovanými procesními principy. Podstata ústavní stížnosti spočívá v opakované polemice s právními závěry obecných soudů, jejich vyslovený právní názor je však třeba považovat za projev nezávislého rozhodování a jako takový ho nelze za daných okolností považovat za neústavní. Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 11 Listiny, když tvrdí, že jí bylo upřeno vlastnictví sporné parcely, je Ústavní soud nucen poukázat na svoji ustálenou judikaturu, podle které chápe ochranu stanovenou tímto článkem jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněno není.
Uvedená zjištění a závěry jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud rozhodnout o návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu