ECLI:CZ:US:1998:4.US.176.98
sp. zn. IV. ÚS 176/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. L.H., zastoupeného JUDr. V.P., proti zásahu orgánu veřejné moci, tj. Policie ČR, dne 18. 2. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 4. 1998 doručena ústavní stížnosti proti Policii ČR, s tvrzením, že zásahy orgánů veřejné moci, tj. policejních inspektorů J.H. a A.H., spočívající v policejních úkonech při projednávání dopravního přestupku stěžovatele dne 18. 2. 1998 v B., a dále v policejním zákroku inspektora J.H. směřujícím k zabránění v jízdě stěžovateli, jsou v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Stěžovatel uvedl, že dne 18. 2. 1998 byl na silnici I. třídy č. 50 v obci B. kontrolován policejní hlídkou, tj. policejními inspektory J.H. a A.H., pro podezření z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, kterého se měl dopustit nesprávným parkováním. I přes upozornění, že je řidičem vozidla nestátní zdravotní služby, policejní inspektoři přestupek vyřizovali krajně zdlouhavým způsobem, což ho dostalo do časového stresu, neboť měl povinnost rozvézt zdravotnický materiál. Proto se asi po třiceti minutách rozhodl z místa přestupku ujet, aniž by bylo dokončeno projednání přestupku. Jmenovaný policejní inspektor mu v tomto počínání bránil tím, že nejprve mu chtěl odebrat klíče od zapalování a při druhém pokusu o odjezd si údajně stoupnul před vozidlo a bránil v odjezdu vlastním tělem, což stěžovatel nepostřehl, neboť věnoval pozornost vozidlům přijíždějícím ve směru jím zamýšlené jízdy. Takový postup projednávání přestupku byl v rozporu s ust. §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a tedy nezákonný. Případy, ve kterých může policista zabránit řidiči v jízdě, jsou v zákoně č. 12/1997 Sb., stanoveny taxativně a nelze je rozšiřovat. Stejně tak v daném případě nebyly splněny předpoklady pro použití donucovacích prostředků podle §38 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Protože policejní úkon a policejní zákrok jsou zásahem orgánu veřejné moci a není zde rozhodnutí, jehož zrušení by se mohl domáhat, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by uvedené zásahy policejních inspektorů byly prohlášeny za zásahy, které porušily čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.
Policie ČR, jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedla, že dne 18. 2. 1998 byl stěžovatel kontrolován hlídkou DI. Při kontrole došlo k incidentu při pokusu o svévolné odejetí jmenovaného a kontaktu ppor. H. s vozidlem. V této věci bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin útoku na veřejného činitele. Zároveň i stěžovatel podal na OSZ dne 19. února 1998 trestní oznámení na policisty OŘ pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákona. Uvedené oznámení bylo šetřeno skupinou stížností a kontroly OŘ. Usnesením PČR ze dne 20. března 1998, č.j. ORVY - 2/OSK-TČ-98, byla věc podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §159 odst. 1 tr. řádu odložena. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na základě níž bylo usnesení OSZ zrušeno a věc vrácena k došetření. Protože dalším šetřením nebylo zjištěno, že by se policisté dopustili nějakého trestného činu nebo přestupku, bylo dne 19. června 1998 vydáno nové usnesení podle §159 odst. 1 tr. řádu, kterým byla věc opětovně odložena. Toto usnesení dosud nenabylo právní moci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě bylo zjištěno, že stěžovatelem namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny se stalo již před podáním ústavní stížnosti předmětem šetření zahájeného podle §158 tr. řádu na základě trestního oznámení stěžovatele. Toto šetření v době podání stížnosti dosud nebylo pravomocně skončeno, čímž nebyla splněna jedna ze základních podmínek řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, zejména pak k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval a Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti v takovém případě, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako nepřípustnou odmítnout. Kromě toho Ústavní soud považuje za potřebné připomenout, že podání by bylo možno odmítnout též jako návrh zjevně neopodstatněný, když tvrzený konflikt mezi účastníky není takového charakteru, aby odpovídal významu řízení před Ústavním soudem a postavení tohoto soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj