ECLI:CZ:US:1998:4.US.188.97
sp. zn. IV. ÚS 188/97
Usnesení
IV. ÚS 188/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J.T. a J.T., oba zastoupeni advokátem Mgr. P.R., proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 706/96, ze dne 19.3.1997, a Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 C 284/94, ze dne 30.9.1996, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a ing. J.F. a M.F., oba zastoupeni advokátem JUDr. R.J., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláními na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení dvou shora označených rozsudků obecných soudů.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem, sp. zn. 18 Co 706/96, ze dne 19.3.1997, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 C 284/94, ze dne 30.9.1996, v částech napadených odvoláním stěžovatelů (žalovaných). V těchto částech (II. III. a V. část rozsudku) Okresní soud v Náchodě zamítl vzájemný návrh stěžovatelů na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci (vedlejšími účastníky) jako kupujícími a československým státem - M.ú. v N. jako prodávajícím dne 18.3.1991 na parcelu č. 120/4 o výměře 14 m2, vydělenou z parcely č. 120/1 podle geometrického plánu G., ze dne 18.12.1990, k.ú. P., obec N., je neplatná. Dále určil, že parcela č. 120/4 má tvar trojúhelníku, jehož základna hraničí se stavební parcelou č. 144 mezi body 104-9 a 62-9 zákresu parcely č. 120/4 dle základní mapy velkého měřítka - příloha č. 8 znaleckého posudku ing. A.M.
2 IV. ÚS 188/97
Č. 9/96 z 28.7.1996 a vrchol se nalézá v bodě č. 62-11 téhož zákresu. V části V. rozsudku pak rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, kdy vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle názoru stěžovatelů vzal soud za prokázané tvrzení svědka ing. H. o nesrovnalostech měření v roce 1976. Ten však své původní čestné prohlášení odvolal do protokolu a naopak jako svědek potvrdil, že polní náčrt odpovídá geometrickému plánu z roku 1976. O toto původní tvrzení ing. H. se opírá i znalecký posudek ing. M., který soud vzal za základ pro své rozhodování. Znalecký posudek ing. M. je však ve svých závěrech spíše spekulací než základem pro rozhodování soudu a pomíjí existující podklady a plán měření z roku 1976. Soudní znalkyně nepostupovala v souladu s platnou právní úpravou a ve svém posudku nezjistila skutečné vlastnické hranice pozemku. Bez zaměření těchto skutečných vlastnických hranic došlo rozhodnutím soudu k odnětí majetku stěžovatelů a dotčení jejich vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a připojil si spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 1 1 C 284/94. K ústavní stížnosti se vyjádřili i vedlejší účastníci.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že k ústavní stížnosti nemá co dodat.
Vedlejší účastníci v obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny je třeba vztáhnout na ochranu vlastnictví již konstituovaného, a tedy existujícího. V soudním sporu navíc nebylo vlastnické právo stran navzájem zpochybněno a předmětem žaloby bylo určení, kde je pozemek umístěn. Šlo tedy o uspořádání hranic a výměr, které byly v důsledku vadných geodetických postupů sporné. Již ze samé podstaty sporu vyplývá, že nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného vlastnického práva a soudy nečinily rozdíl mezi zákonným obsahem vlastnického práva kteréhokoliv z účastníků a jeho ochranou. Postup soudů v řízení byl v souladu s procesními předpisy uvedenými v o.s.ř. Soud ve svém rozhodování vycházel z několika znaleckých posudků, přičemž jediný znalecký posudek ing. M. dokázal konstatovat závažné nedostatky v geodetickém operátu a tyto nedostatky překlenout a dobrat se při použití všech důkazů shromážděných soudem reálné skutečnosti. Soud zcela správně učinil tento znalecký posudek základem svého úsudku. Stěžovatelům lze vytknout, že citují vyjádření účastníků i svědků nepřesně až nesprávně. Jde zejména o tvrzení, že se znalec ing. J. ve svém posudku ztotožnil se závěry předchozího znaleckého posudku ing. N., dále že svědek ing. H. odvolal obsah svého čestného prohlášení, a že se vedlejší účastníci dovolávali mapy velkého měřítka - dovolávali se platné katastrální mapy. Tvrzení stěžovatelů, že znalecký posudek ing. M. je spíše spekulací, je nepochopením úlohy a metody vypracování znaleckého posudku.
Po seznámení se s obsahem návrhu stěžovatelů a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů se závěry učiněnými soudy na základě provedených důkazů. Tento názor stěžovatelé vyjádřili již ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kdy výslovně uvedli, že nenavrhují žádné další důkazy, avšak nesouhlasí se závěry, ke kterým na základě provedených důkazů dospěl prvoinstanční soud (č.l. 225). Odvolací soud těmto
3 IV. ÚS 188/97
argumentům uvedeným v odvolání nepřisvědčil a konstatoval, že okresní soud svůj rozsudek odůvodnil tak obsáhle, že neshledává nic, čím by měl odůvodnění, a tíhl méně skutková zjištění okresního soudu a jeho právní závěry, doplňovat. Dále odvolací soud v rozsudku uvedl, že posudek znalkyně ing. M., z něhož vyšel ve svém rozhodnutí okresní soud, se vypořádal se všemi nálezy znalců, které jejímu posudku předcházely,vysvětlil, k jakým nesrovnalostem došlo v předcházejících geodetických operátech, a nálezy znázornil graficky. Odvolací soud proto neshledal důvody, proč by měl o správnosti posudku ing. M. pochybovat, a proto ani nepovažoval za potřebné doplňovat řízení posudkem dalšího znalce. Stěžovatelé k totožnému hodnocení důkazů obecných soudů opakují v ústavní stížnosti svůj nesouhlas se závěry učiněnými na základě těchto důkazů. Namítají, že ze znaleckých posudků, které měly obecné soudy k dispozici, trpí znalecký posudek ing. M. nedostatky, spočívajícími zejména v nedodržení postupu podle platné právní úpravy při zpracování posudku, přičemž závěry obsažené ve znaleckém posudku jsou spíše spekulací. Soudy podle názoru stěžovatelů rovněž nesprávně posoudily výpověď svědka ing. H.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů se závěry vyvozenými obecnými soudy z provedeného dokazování v posuzované věci. Soudy obou instancí považovaly provedené důkazy pro vydání rozhodnutí za dostatečné a stěžovatelé v odvolání i ústavní stížnosti sami provedení dalšího dokazování nenavrhovali. Jak již Ústavní soud vyložil v řadě svých rozhodnutí, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §132 o.s.ř. Ústavnímu soudu v této souvislosti nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť nespadá do pravomoci Ústavního soudu, aby hodnocení důkazů učiněná obecnými soudy přehodnocoval, pokud tyto soudy jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy páté Listiny. Ze soudního spisu nevyplývá, že by v posuzované věci obecné soudy při hodnocení důkazů výše zmíněné ústavní principy porušily. Skutečnost, že po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k rozhodnutí, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Učiněný závěr, který vyplynul ze zhodnocení provedených důkazů a spočívající v určení vlastnických hranic pozemku, je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování a Ústavní Soud neshledal nic, co by nasvědčovalo, že stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno vlastnické právo stěžovatelů zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj