Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.09.1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 109/12 SbNU 107 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.189.98

sp. zn. IV. ÚS 189/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 28. září 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) V. L., 2) ing. V. R., 3) ing. P. L., všech zastoupených advokátkou JUDr. A. Š., proti rozsudkům Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994, čj. 9 C 604/92-53, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 1995, čj. 10 Co 100/95-71, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, čj. 3 Cdon 320/96-88, za účasti 1) Okresního soudu v Lounech, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka města Postoloprty, zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem AK, takto: Rozsudky Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994, čj. 9 C 604/92-53, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 1995, čj. 10 Co 100/95-71, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, čj. 3 Cdon 320/96-88, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé nesouhlasí s jejich závěry o tom, že podání stěžovatelů nelze považovat za podanou výzvu podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, neboť po jeho doručení bylo toto podání povinnou osobou za výzvu považováno a bylo z její strany vyžadováno pouze předložení potřebných dokladů. Navíc, pokud by podání stěžovatelů považovalo za vadné, mělo město Postoloprty postupovat podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, což však neučinilo. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zakotvených v článku 90 Ústavy ČR, článku 36 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a s ohledem na tuto skutečnost domáhají se zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 1998 položil důraz na to, že na předmětný restituční nárok ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nelze aplikovat zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, neboť v těchto vztazích vystupuje město Postoloprty jako subjekt soukromoprávních vztahů, na které je nutno aplikovat občanský zákoník. Na základě uvedeného se domnívá, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva podle článku 90 Ústavy ČR a článku 36 a článku 38 Listiny. a považuje proto podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou. Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 1998 odkázal na napadený rozsudek, zejména na jeho důvodovou část. Okresní soud v Lounech, jako účastník řízení, uvedl ve svém vyjádření ze dne 14. 8. 1998 mimo jiné to, že v řízení vedeném u tohoto soudu nenastala podle jeho názoru žádná skutečnost, jež by podle konstantní judikatury Ústavní soudu ČR měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů. Vedlejší účastník město Postoloprty uvedl ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 1998, že dopis, který mu byl zaslán, měl povahu pouhého dotazu, a nelze jej proto považovat za výzvu k vydání věci ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Uvedený dotaz směřoval k informaci o nároku na dědictví, nikoli k uplatnění restitučního nároku. Z těchto, jakož i z dalších důvodů, navrhuje proto vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Z obsahu spisu 9 C 604/92 Okresního soudu v Lounech Ústavní soud zjistil, že stěžovatel V. L. se dopisem, došlým Obecnímu úřadu Postoloprty dne 29. 3. 1991, obrátil na uvedený úřad s podáním následujícího znění: "Po dohodě se svými sourozenci P. L. a V. R., rozenou L., se na Vás obracím se žádostí o Vaše laskavé sdělení našeho eventuálního nároku na dům na náměstí č. 78, naproti kostelu. Tento dům a přízemní krám patřil mému dědovi, K. K. a jeho ženě E. Děd zemřel za války a babička se v roce 1949 vystěhovala do Izraele, kde později zemřela. Sdělte mi, prosím, zda máme na toto dědictví nárok a co máme v této věci učinit." Protože toto podání nebylo později považováno za výzvu ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podali stěžovatelé podáním ze dne 11. 6. 1992, došlým okresnímu soudu dne 15. 6. 1992, návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o kterém rozhodl Okresní soud v Lounech již uvedeným rozsudkem tak, že návrh zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že nejde o řádnou výzvu ve smyslu citovaného ustanovení. K odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem již citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl krajský soud, že z obsahu podání lze velmi obtížně i při široce extenzivním výkladu dovodit, že je jím uplatňován konkrétní restituční nárok. Krajský soud nicméně současně vyslovil přípustnost dovolání s odůvodněním, že na otázku posouzení povahy tvrzené výzvy a potřebné součinnosti odpůrce mohou být odlišné skutkové i právní názory, přičemž soudy obou stupňů v této věci zaujatými názory přicházejí stěžovatelé o jinak zřejmě opodstatněný nárok. Nejvyšší soud již konstatovaným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé, resp. jeden ze stěžovatelů, sledoval něco jiného než vydání věcí ve smyslu restitučního zákona, neboť se domnívali, že předmětné věci by jim měly náležet z důvodu dědictví. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vědom si uvedených hranic svého přezkumu, zaměřil se Ústavní soud v prvé řadě na zkoumání dosavadní judikatury obecných soudů, vztahující se k výkladu, ať již ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nebo ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, upravujících výzvu k vydání věci. Tak kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č. 403/1990 Sb. jen po formální stránce tohoto právního úkonu (písemnost formy) a nikoli po stránce obsahové. Podle §35 odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. V jiném rozsudku ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 522/98, tento soud v souvislosti s výkladem výzvy podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. konstatoval, že to, zda v konkrétním případě jde o takovou výzvu, je třeba posuzovat zejména podle obecných náležitostí právního úkonu jako projevu vůle (§34 a §35 občanského zákoníku). Podle ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K uvedenému Ústavní soud dodává, že podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, uvedeného novelizujícím zákonem č. 509/1991 Sb., právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Uvedenou novelou byla tak nejen zpřesněna, ale i rozšířena výkladová pravidla. Pokud jde o otázku, zda stěžovatelův projev vůle byl učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, vyplývá z již uvedeného, že zmíněný projev v projednávané věci tyto pochybnosti vyvolal, a to na straně krajského soudu, který právě vzhledem k možnosti odlišných skutkových i právních názorů ve svém rozsudku připustil dovolání. Nejvyšší soud ČR, ačkoli si nutně musel být vědom složitosti případu a vzhledem k připuštění dovolání i nezbytnosti věc zásadněji a šířeji pojmout, se ve svém rozhodnutí nicméně omezil na konstatování, že ze strany stěžovatele šlo o žádost o poskytnutí informací ohledně identifikace nemovitostí a postupu v dědictví po prarodičích. Konstatovaný závěr Nejvyššího soudu ČR jde tak zcela stranou toho, co považovaly ve svých závěrech za podstatné okresní a krajský soud, ponechávající při výkladu stěžovatelova podání zcela bez povšimnutí moment dědického nároku a nespojující proto se zmínkou o něm žádné důsledky a podle názoru Ústavního soudu je v extrémním rozporu s obsahem stěžovatelova podání, určeného "Obecnímu úřadu Postoloprty" jako povinné osobě, nikoli tedy orgánu notářství, kompetentnímu k projednání dědictví. Ve svých závěrech Nejvyšší soud tak zcela pominul jak jazykové vyjádření stěžovatelova podání, tak i jeho skutečnou vůli. K podstatným znakům toho, co je v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce adresáta, jak tomu bylo nepochybně i v daném případě, kdy na slova "sdělení našeho eventuálního nároku na ." reagoval vedlejší účastník tak, že se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou. Jiným důkazem správné interpretace záměru, s jakým je výzva produkována, bývá i to, že adresát použije slova vystihujícího právě sledovaný záměr, což se v projednávané věci stalo tím způsobem, že vedlejší účastník sám použil pojmu restituční nárok. Cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti, k čemuž v daném případě rovněž došlo žádostí vedlejšího účastníka o doplnění restitučního nároku o potřebné doklady. Jinými slovy, výpověď s komunikativní funkcí výzvy nemůže postrádat imperativní podtext, a tento podtext v projednávané věci také nepostrádá, neboť po vedlejším účastníku se požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti, resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním způsobem reagoval. Tohoto důležitého momentu součinnosti vedlejšího účastníka si byl vědom i krajský soud, pro který tento moment byl jedním z důvodů vyslovení přípustnosti dovolání. Slova, "zda máme na toto dědictví nárok", zde tedy měla nepochybně zcela jiný smysl, než jaký jim přisuzuje Nejvyšší soud, totiž onen smysl, zda majetek jejich předků lze restituovat. Z citovaného spisu Okresního soudu v Lounech je přece patrno, že stěžovatelovo podání považoval za výzvu k vydání nemovitosti i statutární zástupce vedlejšího účastníka a v tomto duchu byli informováni i zájemci o odkoupení předmětných nemovitostí s tím, že tyto jsou v restituci. Ústavní soud má proto vzhledem ke všem uvedeným okolnostem za to, že stěžovatel V. L., jednající se souhlasem ostatních stěžovatelů, v inkriminovaném podání projevil vůli, aby předmětné nemovitosti byly vráceny, jsou-li pro to splněny předpoklady, i když tak učinil jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením termínu vydání. Takový výklad projevu vůle stěžovatelů odpovídá i účelu a funkci zmíněného podání, směřujícího k uspokojení "eventuálního nároku", neboť jinak by totiž toto podání postrádalo jakýkoli smysl. Pokud tedy obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily tím ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. září 1998