ECLI:CZ:US:1998:4.US.191.98
sp. zn. IV. ÚS 191/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R., zastoupené JUDr. R.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, čj. 23 Co 729/97-185, 23 Co 728/97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, čj. 23 Co 729/97-188, 23 Co 728/97, za účasti V.Č., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného JUDr. R.O., a akciové společnosti pro obchodní a investiční činnost A., jako vedlejšího účastníka, zastoupené JUDr. J.N., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, čj. 23 Co 729/97-185, 23 Co 728/97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, čj. 23 Co 729/97-188, 23 Co 728/97. Uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 1997, č.j. 32 C 202/94-147, jímž byla zamítnuta žaloba V.Č., dle tvrzení stěžovatelky jejího procesního předchůdce, kterou se domáhal nahrazení vůle žalované společnosti A., jako kupujícího, soudem, k uzavření kupních smluv na převod specifikovaných nemovitostí, ohledně kterých se žalovanou společností uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí. Žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že smlouva o smlouvě budoucí byla shledána neplatnou. Uvedeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. září 1997, č.j. 32 C 202/94-162, kterým byla V.Č. uložena povinnost zaplatit z odvolání proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek z odvolání ve výši 500.000,- Kč.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedla, že se považuje za procesního nástupce V.Č. Konstatovala obsah napadeného rozsudku a zdůraznila, že ani odvolací soud správně neposoudil otázku tzv. singulární sukcese. Soud prvního stupně ani odvolací soud nerozhodly o návrhu učiněnému do protokolu a nepřipustily vstup stěžovatelky jako dalšího účastníka do řízení. Stěžovatelka namítla, že v řízení před obecnými soudy bylo žalobci upřeno základní právo zakotvené v čl. 38 Listiny, když věc byla projednávána se zbytečnými průtahy, neboť žaloba byla podána v roce 1993, ale obvodní soud začal jednat až v roce 1997, a nebylo rozhodnuto o dalším účastníku řízení, jemuž tímto byla odňata možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla odňata svému soudci, když soud nerozhodl o návrhu na její přistoupení do řízení, a poukázala na uveřejněný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 4 Cdo 7/94, podle něhož řízení, v němž ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. jde o určení neplatnosti dohody, se proto musí (ať již jako žalobci nebo jako žalovaní) účastnit všichni, kdo ji uzavřeli (popřípadě jejich právní nástupci), neboť účinek rozsudku se musí vztahovat na všechny účastníky smlouvy. V otázce procesního nástupnictví v případech tzv. singulární sukcese dále poukázala na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96 (Soudní judikatura č. 2/1997) a na články uveřejněné v odborné literatuře. Uvedeným postupem soudu je stěžovatelka nucena, aby v zájmu svých ústavních práv tvrdila, že v rámci singulární sukcese přešla práva z uzavřené smlouvy na základě vypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů na ni, která se tak stala účastníkem řízení. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil též otázku, proč žalovaný odmítl uzavřít smlouvu, kterou předpokládala smlouva o smlouvě budoucí. Uvedla, že tímto důvodem byla jen skutečnost, že mu mateřská společnost AP, na potřebný nákup neposkytla peníze. Dle jejího názoru smlouva o smlouvě budoucí nemůže být neplatná, neboť žalovaný při jejím uzavírání věděl, že na nemovitostech váznou zástavy, a navíc katastr nemovitostí je veřejný a každému dostupný. Stěžovatelka též poukázala na další vadný postup soudu prvního stupně, který dle jejího názoru projevil neochotu řádně a včas rozhodnout, a připomněla vadné usnesení soudu o místní příslušnosti a vadné usnesení o zastavení řízení. Závěrem upozornila na Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a spolupráci (sdělení č. 521/1992 Sb.) a navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek a usnesení zrušil.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost postrádá skutkové i právní opodstatnění a lze ji považovat za jeden z prostředků směřujících k tomu, aby věc, o níž rozhodovaly oba obecné soudy, nebyla skončena. Poukázal na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 202/94, kde na č.l. 40 je přípis právní zástupkyně stěžovatelky JUDr. H., oznamující převzetí práv z návrhu na zahájení řízení stěžovatelkou, a dále uvedl, že plná moc pro právní zástupkyni k tomuto úkonu dodnes nebyla soudu předložena, a stěžovatelka se k soudnímu jednání nedostavila, aby tento svůj návrh řádně uplatnila. Stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, se nedostavila ani k odvolacímu řízení, kde právní zástupce žalobce uvedl, že by měla zájem vstoupit do řízení, ale že ji zastupuje jiný právní zástupce. To dle názoru účastníka řízení nesvědčí o opravdovém zájmu stěžovatelky vstoupit do řízení. Stěžovatelce nic nebránilo, aby podala žalobu současně se svým manželem, protože v té době byla bezpodílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a o smlouvě, která byla podkladem pro uplatnění žalobního návrhu, věděla, jakož i o smlouvách úvěrových a zástavních. Jestliže tak z nějakých důvodů neučinila, pak stěží může poukazovat na zásahy do práv v důsledku rozhodnutí soudu. Pokud jde o důvody, proč byla žaloba zamítnuta, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí
V.Č., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, obsahově shodném s ústavní stížností, mj. uvedl, že trvá na tom, že stěžovatelka je účastníkem řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, a to na základě singulární sukcese, která byla doložena. Dále uvedl, že nesouhlasí s postupem soudu, který nepřihlédl k projevu vůle stěžovatelky akceptovat singulární sukcesi v předmětném sporu jenom proto, že právní zástupkyně stěžovatelky nepředložila plnou moc. Dle jeho názoru bylo věcí soudu vyzvat právní zástupkyni stěžovatelky k doložení řádné plné moci. Závěrem navrhl, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud nálezem zrušil.
Vedlejší účastník A., akciová společnost pro obchodní a investiční činnost, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou. Stěžovatelka nebyla, ani nemohla být, účastníkem řízení, které bylo pravomocně skončeno napadenými rozhodnutími, protože v tomto řízení nebylo jednáno o jejích právech a povinnostech. Proto nemohlo ani dojít k namítanému porušení práv stanovených v čl. 38 Listiny, neboť nešlo o věc stěžovatelky. Podle jeho názoru byla ústavní stížnost podána zcela účelově, nikoliv na ochranu práv stěžovatelky, nýbrž ve snaze využít Ústavního soudu k tomu, aby jeho prostřednictvím byl zrušen pravomocný rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba V.Č., a vůči němuž jmenovaný již nemá opravný prostředek. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že Ústavní soud má opětovně posuzovat právní otázky, které vyřešil již soud prvního stupně a následně i odvolací soud, a s jejichž řešením není žalobce spokojen. Řada výhrad směřuje proti již provedenému hodnocení důkazů, případně navrhuje provést důkazy nové, čímž se stěžovatelka snaží zvrátit nepříznivý výsledek sporu. Dále uvedl, že dle jeho názoru je zcela nepodstatné, jak soudy posoudily otázku platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, ale podstatné je to, zda, pokud by byla tato smlouva platná, by mohlo dojít k tvrzené singulární sukcesi, tj. procesnímu nástupnictví stěžovatelky za žalobce. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že již v době uzavírání uvedené smlouvy byla stěžovatelka spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a tudíž se nejedná o případ, kdy se vlastník změní v průběhu řízení a nový vlastník nastoupí na jeho místo. Procesní nástupnictví stěžovatelky však nemůže přicházet v úvahu i z hmotněprávních důvodů. I kdyby smlouva o budoucí smlouvě kupní byla platná, a žalobce byl v době jejího uzavírání výlučným vlastníkem, svědčilo by právo k uzavření budoucích kupních smluv pouze jemu, a jen on sám by se mohl domáhat rozhodnutí soudu podle §50a odst. 2 obč. zákoníku. Toto právo nepřešlo a nemohlo přejít na jiného v souvislosti se změnou vlastnictví k nemovitostem. Stěžovatelka nebyla ani vedlejším účastníkem ve smyslu §93 odst. 1 o.s.ř., neboť do řízení vlastním úkonem dle §93 odst. 2 nevstoupila a žádný takový úkon jí nebyl učiněn. Odkaz stěžovatelky na ust. §95 odst. 2 o.s.ř. považuje vedlejší účastník za nepřípadný, neboť toto ustanovení se týká pouze řízení, která mohou být zahájena i bez návrhu, nehledě na skutečnost, že nebylo jednáno o právech a povinnostech stěžovatelky. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 202/94, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou. Ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí za podmínky, že v řízení, jež vedlo k vydání napadeného rozhodnutí, byla účastníkem. Tato podmínka v daném případě není splněna. V řízení před obecnými soudy šlo o práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž stěžovatelka nebyla stranou této smlouvy, ani se jí nestala později, v souvislosti s nabytím výlučného vlastnictví k nemovitostem, jichž se smlouva o smlouvě budoucí týkala. Stěžovatelka tudíž nebyla a nemohla být účastníkem řízení před obecnými soudy, jež vedlo k napadenému rozhodnutí, přičemž z výše uvedeného důvodu nemohlo dojít ani k tvrzené singulární sukcesi, a tudíž ani k namítanému porušení ústavně zaručených práv. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné dále uvést, že i kdyby shora uvedená podmínka účastenství byla splněna, podstata stěžovatelčiny stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, tj. v námitce, že jak obvodní soud, tak i městský soud, nesprávně hodnotily smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 30. 8. 1993, resp. právní důsledky z ní plynoucí. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že mu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, nebo je doplňovat svými úvahami, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Takové porušení však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. V.Č., který byl jako žalobce účastníkem řízení před obecnými soudy, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. To, že z tohoto řízení vzešlo rozhodnutí, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nemůže založit samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Kromě toho Ústavní soud konstatuje, že stejné soudní rozhodnutí napadl ústavní stížností V.Č., a to v zásadě se stejnou argumentací, jako nyní stěžovatelka. Tato stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná, když stěžovatel nevyčerpal dostupné právní prostředky k prosazení svého názoru (nepodal dovolání dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř.). Lze proto souhlasit s názorem, že nyní podaná stížnost je jakýmsi náhradním prostředkem, který má zpochybnit pravomocné rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 12. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj