ECLI:CZ:US:1998:4.US.210.98
sp. zn. IV. ÚS 210/98
Usnesení
IV. ÚS 210/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu Český republiky
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. H.F., zastoupené JUDr. M.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 1997, čj. 24 C 23/95-40, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1998, čj. 20 Co 515/97-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že rozhodujícím pro posouzení věci není v daném případě přechod majetku podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nýbrž to, že protiprávní zavedení národní správy na předmětný majetek je právě aktem, umožňujícím aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Obecné soudy však tyto skutečnosti v řízení nezkoumaly, a spokojily se s pouhým konstatováním, že zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat nelze, neboť k přechodu majetku došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a proto je třeba použít zákona č. 403/1990 Sb.
- 2 - IV. OS 210/98
Postupem obecných soudů byly tedy porušeny zásady spravedlivého procesu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako článku 90 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu 24 C 23/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky s návrhem na uložení povinnosti uspokojit její finanční nárok ve smyslu §47 zákona č. 92/1991 Sb., vydáním akcií druhého žalovaného za nemovitosti, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označené. Stalo se tak na základě zjištění, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle ustanovení §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a že ve věci sp. zn. 24 C 309/95 uvedeného soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o poskytnutí finanční náhrady s tím, že jí již byla poskytnuta finanční náhrada podle ustanovení §14 a §19 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tudíž tento nárok byl uspokojen. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že otázka, podle kterého restitučního předpisu má být stěžovatelčin nárok na finanční náhradu za zdemolovanou stavbu a zastavěný pozemek posuzován, byla již řešena ve věci sp. zn. 24 C 309/95 Obvodního soudu pro Prahu 1, a to tak, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a že proto na daný případ je třeba aplikovat zákon č. 403/1990 Sb. Podle názoru Městského soudu v Praze jistě nelze vyloučit, aby i za situace, kdy k "přechodu" věci na stát došlo s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., mohl být aplikován zákon č. 87/1991 Sb., nicméně za podmínky, že by řízení i vlastní výměr, vydaný dle citovaného vládního nařízení, trpěly vadami vylučujícími ve vztahu ke stěžovatelce právní účinky. O takový případ však, jak konstatoval Městský soud v Praze, v projednávané věci nejde.
Uvedené závěry obecných soudů odpovídají i konstantní soudní judikatuře, konkrétně pak např. stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, podle něhož odpověď na otázku o možnosti uplatňování případných nároků , který vyplynuly z majetkových křivd a jiných křivd v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jakož i na otázku postupu při uplatňování takových nároků, nutno hledat především v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., avšak pouze tehdy, nejde-li o případy, na něž se vztahuje zákon č. 403/1990 Sb., jak je tomu právě v projednávané věci. Také Ústavní soud má proto za to, že stěžovatelce v daném případě nelze přiznat nárok podle zákona č. 92/1991
- 3 - IV. ÚS 210/98
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a nesdílí proto ani její tvrzení, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích, již konstatovaných, ústavně zaručených práv.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. května 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu