ECLI:CZ:US:1998:4.US.216.98
sp. zn. IV. ÚS 216/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV.ÚS 216/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. září 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.F., zastoupeného JUDr. J.K., proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 2. 1998, čj. 1 T 183/97-87, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1998, čj. 10 To 144/98-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, zamítajícím stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu, stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno ustanovení článku 8 Listiny základních práv a svobod zaručující právo na osobní svobodu. Uvalená vazba totiž již netrvá dobu nezbytně nutnou, neboť dochází ke zbytečným průtahům neúměrně prodlužujícím uvedenou dobu. Délka vazby je rovněž v současné době nepřiměřená očekávanému trestu. Stěžovatel proto z těchto, jakož i z dalších, důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
2 IV. ÚS 216/98
Z obsahu spisu 1 T 183/97 Okresního soudu v Kladně Ústavní soud zjistil, že již uvedeným usnesením Okresního soudu v Kladně byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby podaná podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že stěžovatelovu stížnost zamítl. V důvodech napadeného rozhodnutí uvedl krajský soud, že stěžovatel je důvodně trestně stíhán pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. a), c), d) a e) trestního zákona, jehož se navíc měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění, což již samo o sobě zakládá důvodnou obavu z pokračování v trestné činnosti. Obžalovaný se majetkové trestné činnosti dopustil opakovaně, není vázán ke konkrétnímu místu bydliště ani pracoviště, je ve stálém pohybu a jeho údaje o tom, kde se zdržuje, jsou rozporné. Oba vazební důvody podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu tedy u stěžovatele i nadále trvají. Z obsahu uvedeného spisu je dále patrno, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 7. 1998, čj. 1 T 183/97-229, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle již citovaného ustanovení a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 1998, čj. 11 To 418/98-252, bylo pak vyhověno stěžovatelově stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 7. 1998, čj. 1 T 183/97-203, zamítajícímu stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, toto usnesení bylo zrušeno a stěžovatel byl podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že předchozí potrestání stěžovatele za majetkovou trestnou činnost, stejně jako skutečnost, že se v místě trvalého bydliště nezdržoval a z pracovních důvodů byl v pohybu (přičemž jeho údaje o tom byly rozporné), zavdávaly v předchozích stádiích trestního stíhání důvody k obavám, vyjádřeným v §67 písm. a) a c) trestního řádu. V současné době, kdy vazba ve věci skutkově jednoduché o trestném činu s trestní sazbou trestu odnětí svobody do dvou let trvá téměř jedenáct měsíců, nelze již upřít důvodnost stěžovatelově námitce, že překračuje dobu nezbytně nutnou (§71 odst. 2 věta prvá trestního řádu). Ze spisu nelze zjistit, jak se stalo, že soud prvého stupně nevěděl o totožnosti svědka Z.K., vyslechnutého při hlavním líčení dne 26. 2. 1998, se svědkem A.N., vyslechnutým již v přípravném řízení pod smyšleným jménem a dlouhou dobu a prakticky až do posledního hlavního líčení po něm pátral, nicméně tato skutečnost nemůže jít k tíži stěžovatele, jenž nemůže být odsouzen k delšímu než ročnímu trestu odnětí svobody, neboť odvolání podal pouze sám. Podle názoru krajského soudu, vyjádřeném v tomto rozhodnutí,
3 IV. ÚS 216 / 98
délka trvání vazby přesáhla u stěžovatele dobu nezbytně nutnou, když současně její délka značně oslabuje i obavy, které u stěžovatele zakládaly výše zmíněné vazební důvody.
Při posuzování důvodnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti není pro Ústavní soud sama o sobě relevantní ta skutečnost, že stěžovatel po svém dosud nepravomocném odsouzení již konstatovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze propuštěn z vazby, a to z pouhého důvodu, že důvody vazby nemusely existovat již v době vydání napadených rozhodnutí. Obecné soudy nicméně v těchto rozhodnutích přesvědčivým způsobem dovodily, proč v době jejich rozhodování konkrétně existovaly již konstatované vazební důvody podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu, když poukázaly na skutečnost, že stěžovatel nebyl vázán k určitému místu bydliště ani pracoviště, a že navíc se již před tím dopustil majetkové trestné činnosti a byl ve zkušební době pouze podmíněně propuštěn. Teprve uplynutí dalších několika měsíců posunulo předmětnou věc do roviny, kdy by případně bylo možno uvažovat o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, nicméně v současné době, i když stěžovatel byl dosud nepravomocně odsouzen, bylo již na uvedenou časovou dimenzi adekvátně reagováno jeho propuštěním na svobodu.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry se tedy Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu