Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.02.1998, sp. zn. IV. ÚS 222/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 27/10 SbNU 175 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.222.97

sp. zn. IV. ÚS 222/97 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1997, č. j. 30 Ca 263/95-19, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedou senátu JUDr., jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1997, č. j. 30 Ca 263/95-19, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 24. 6. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu S., pozemkového úřadu, ze dne 20. 4. 1995, č. j. PÚ/581/92/K/Č, podle něhož se stěžovatelce nevrací vlastnictví k požadovaným nemovitostem, specifikovaným ve výroku rozhodnutí. Oba orgány státu po přezkumném řízení dospěly shodně k závěru, že nebyl naplněn restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se vydají oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí ke zjišťování restitučního titulu uvedl, že pozemkový úřad prokázání tísně nijak nehodnotil a rovněž tak ani nelze zjistit, zda se tísní vůbec zabýval. K tomu pak dodává, že toto pochybení by mohlo mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí pouze v případě, že by kupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Tato druhá podmínka však v předmětné věci nebyla zjištěna. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že v řízení, které proběhlo před Krajským soudem v Brně, jí nebylo umožněno řádným způsobem uplatnit svá práva a objasnit vše, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, neboť bylo rozhodnuto o opravném prostředku bez nařízení jednání. Proto je toho názoru, že nebyl respektován čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se domnívá, že správní senát jako první, ale také jediný soudní tribunál, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, by měl respektovat názor účastníků na nutnost jejich slyšení. Ztotožňuje se s názorem, že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad spravedlivého procesu. V této souvislosti pak uvádí, že krajskému soudu musel být v době rozhodování, tj. 16. 4. 1997, znám nález Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., kterým se s platností od 1. 5. 1997 zrušilo ustanovení §250f občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatelka má též za to, že fakt, že soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze zákonnost rozhodnutí a jsou vázány skutkovým stavem zjištěným správním orgánem, ještě neopravňuje soud odhlédnout od skutkových otázek, neboť by měl v souladu s ustanovením §250j odst. 2 o.s.ř. posoudit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující a zda není v rozporu s obsahem spisu a se skutečností. Na základě toho pak stěžovatelka dovozuje, že krajský soud nesprávně posoudil naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., v čemž spatřuje rovněž porušení čl. 38 Listiny. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Okresního úřadu S., pozemkového úřadu, Českého zahrádkářského svazu S., základní organizace Sídliště, Města S., Okresního úřadu S., finančního referátu, Jihočeských energetických závodů Č. B., Osevy, semenářského podniku, T. a Pozemkového fondu České republiky, územní pracoviště S. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v době rozhodování dosud platilo ustanovení §250f o.s.ř. a byl si i vědom toho, že od 1. 5. 1997 bude zrušeno, nicméně vycházel ze skutečnosti, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci a že se tedy jedná pouze o právní posouzení případu. K námitce stěžovatelky, že případ nebyl věcně správně posouzen, předseda senátu poukázal na právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku. Závěrem pak navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník Okresní úřad S., pozemkový úřad, ve svém vyjádření v podstatě konstatoval skutečnosti obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí a pokud jde o námitku stěžovatelky, že soud vydal své rozhodnutí v neveřejném zasedání bez účasti stran, nechává toto na posouzení Ústavního soudu. Vedlejší účastník je přesvědčen, jak konstatuje závěrem svého vyjádření, že restituční nárok stěžovatelky řešil v souladu s platnými právními předpisy. Další z vedlejších účastníků, Okresní úřad S., finanční referát, ve svém vyjádření uvedl, že sdělil pozemkovému úřadu, že pozemek vedený jako část 1371 staveniště - ostatní plocha - v k.ú. S. nelze vydat s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště S., ve svém vyjádření vyslovil souhlas se stanoviskem Krajského soudu v Brně. Město S. se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ostatní vedlejší účastníci v tomto řízení se svého postavení vzdali. Ústavní soud si dále vyžádal jako podklad pro své rozhodnutí spisy správního orgánu a krajského soudu, s jejichž obsahy se seznámil. Jak účastníci řízení, tak vedlejší účastníci ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vyslovili souhlas s tím, aby bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto bez ústního jednání. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Proto se Ústavní soud především zaměřil na posouzení toho, zda byla naplněna jedna ze základních zásad spravedlivého procesu, a to právo stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Po posouzení ústavní stížnosti a řízení, které jejímu podání předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud se k aplikaci ustanovení §250f o.s.ř. vyjádřil, jak ostatně poukázala stěžovatelka, již v nálezu, který byl publikován pod č. 269/1996 Sb., kterým bylo s účinností od 1.5.1997 uvedené ustanovení zrušeno pro neústavnost, a to z toho důvodu, že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad spravedlivého procesu. Přetrvávající skutečnost, že správní soudnictví v České republice je nadále koncipováno po procesní stránce jako řízení jednoinstanční, nemůže opravňovat obecné soudy k tomu, aby v rámci přezkumného řízení posuzovaly věc pouze na základě spisu, bez veřejného vyslechnutí strany. Takový postup by ve své podstatě představoval odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci bylo třeba zabývat se splněním restitučních podmínek, jejichž posouzení závisí na hodnocení řady důkazů. Projednání restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. předpokládá splnění dvou předpokladů - tísně a nápadně nevýhodných podmínek - které svým charakterem jsou z hlediska důkazního řízení natolik složité, že je neodmyslitelné, aby nebylo straně umožněno předstoupit před nezávislý a nestranný soud ve veřejném ústním jednání, navíc za situace, kdy důkazní břemeno spočívá na stěžovatelce. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje porušení čl. 90, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl o zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nepovažoval za nutné zabývat se námitkami vztahujícími se k posouzení restitučního titulu, neboť není jeho úkolem spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by byla respektována práva zaručující spravedlivý proces. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně 24. února 1998