ECLI:CZ:US:1998:4.US.261.98
sp. zn. IV. ÚS 261/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 261/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Z.S., zastoupené JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 1998, č.j. 28 Ca 403/97-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 10. 9. 1997, č.j. FŘ-4931/3/97, stěžovatelka uvádí, že finanční orgány jí dodatečným platební výměrem doměřily daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 1994, když na základě provedené kontroly neuznaly její nárok na odpočet daně, neboť doklad - fakturu č. 0425/94 vystavenou obchodní společností C., neuznal} za daňový doklad. Ze zjištění; že obchodní společnost C., se v místě sídla uvedeného v obchodním rejstříku nenachází a jejím jednatelem je osoba, prohlašující, že s touto firmou nemá nic společného, správce daně podle názoru stěžovatelky vadně dovodil, že je-li na dokladu uvedena osoba, která plnění neuskutečnila, nelze takový doklad uznat za daňový, a nelze proto ani uznat oprávněnost nároku stěžovatelky na odpočet
2 IV. ÚS 261/98
daně. Městský soud v Praze se s názorem finančních orgánů ztotožnil a vydal rozsudek, který je podle názoru stěžovatelky v rozporu se zákonem. Městský soud nevzal v úvahu skutečnost, že zdanitelné plnění poskytla obchodní společnost jako právnická osoba, a nelze tedy tvrdit, že společnost neexistuje nebo že plnění neposkytla jenom proto, že osoba, která má být jednatelem, se k ní nezná. Stěžovatelka poukazuje na ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném ke dni vystavení daňového dokladu, podle něhož bylo náležitostí daňového dokladu obchodní jméno plátce daně, který uskutečnil zdanitelné plnění, nikoliv však jméno nebo podpis fyzické osoby jednající za společnost. Za správnost údajů uvedených v daňovém dokladu odpovídá plátce, tedy C., nikoliv stěžovatelka. Tím, že Městský soud v Praze tyto skutečnosti nezohlednil, naopak dospěl k závěru, že zdanitelné plnění nemohla obchodní společnost C. poskytnout, neboť existuje pouze formálně právně, a vystupuje za ni osoba, která zneužívá odcizený či ztracený občanský průkaz jiné osoby, neposkytl stěžovatelce ochranu jejího vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím, že přijal argumentaci finančních orgánů, porušil i čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť ukládání daní je třeba posuzovat v souladu se všemi zákonnými předpisy, které mohou mít na ukládání daní vliv, tj. konkrétně i s předpisy o právnických osobách a jejich zastupování. Stěžovatelka se dále cítí být dotčena ve svém právu na právní pomoc v řízení před soudy zaručeném v čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť městský soud nepřipustil. aby právního zástupce stěžovatelky zastoupil jiný advokát. Tím, že městský soud nepřipustil tuto substituci, neboť pověřený advokát neměl od právního zástupce stěžovatelky písemné pověření k zastoupení, porušil v konečném důsledku i čl. 1, 2 odst. 3 a 4 Listiny a článek 1 a čl. 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
Z obsahu spisu FŘ, sp. zn. FŘ-4931/3/97, jakož i spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 403/97, ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, podnikající pod jménem Z.S. - E., uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty u přijatého daňového dokladu - faktury č. 0425/94, vystavené obchodní společností C., kterým tato společnost stěžovatelce vyúčtovala zprostředkování a zajišťování pracovních příležitostí za rok 1994. Po provedené kontrole správce daně zjistil, že zmíněná společnost se na adrese, uvedené ve výpisu z obchodního rejstříku, nenachází a M.M., uvedený jako jediný společník a jednatel společnosti, při ústním jednání správci daně sdělil, že k firmě C., nemá žádný vztah a že předpokládá, že někdo zneužil jeho
3 IV. ÚS 261/98
ztracený občanský průkaz. Správce daně rovněž zjistil, že obchodní společnost C., ač zaregistrována jako plátce daně od roku 1993, dosud nepodala ani jedno daňové přiznání a je pro finanční orgány nekontaktní. Z těchto skutečností dovodil, že firma existuje jen formálně - právně a vystupuje za ni neznámá osoba. která se prokazuje odcizeným občanským průkazem M.M. Doklad, a to faktura vystavená obchodní společností C., tedy neobsahuje pravdivé údaje, a tudíž nemůže být uznán jako daňový doklad zakládající nárok stěžovatelky k uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud přisvědčil závěrům správce daně a v odůvodnění dodal, že došlo-li k uskutečnění plnění, firma C. dodavatelem není. Není-li tedy subjektem, uskutečňujícím zdanitelné plnění, nemůže vystavit fakturu, kterou lze uznat za daňový doklad. Stěžovatelka tedy podle názoru městského soudu nesplnila podmínky pro uznání nároku na odpočet daně.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že argumentace stěžovatelky se v otázce doměření daně z přidané hodnoty opírá o tatáž tvrzení, jaká uváděla v daňovém řízení i v žalobě podané Městskému soudu v Praze. Daňové řízení je nicméně postaveno na zásadě, že důkazní břemeno vyjádřené v ustanovení §31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., nese daňový subjekt. Pokud správce daně podle §43 citovaného zákona určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je tento povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Pokud je neprokáže, nevyvrátí pochybnosti správce daně, tedy neunese-li důkazní břemeno, je správce daně oprávněn stanovit doplatek daně. Správce daně zjistil, že C., spol. s r. o., nesídlí na adrese uvedené ve výpisu z obchodního rejstříku, že jméno a osobní údaje M.M., který by měl být jediným společníkem a jednatelem společnosti byly podle jeho vlastní výpovědi pravděpodobně zneužity neznámou osobou pomocí odcizeného občanského průkazu, že obchodní společnost C., ač registrovaná jako plátce daně, daňové povinnosti neplní a je pro finanční orgánu nekontaktní. Tyto skutečnosti v souladu s §31 odst. 8 citovaného zákona vyvrací věrohodnost a průkaznost účetnictví stěžovatelky, přičemž tato nebyla schopna je nahradit jinými průkaznějšími skutečnostmi. S ohledem na účel a zásady daňového řízení neshledal proto Ústavní soud v postupu finančních orgánů a Městského soudu v Praze zásah do stěžovatelčiných práv zaručených v čl. 11 Listiny.
Co se týče procesního postupu Městského soudu v Praze, Ústavní soud zjistil, že ve spisu sp. zn. 28 Ca 403/97, je založena plná moc, kterou stěžovatelka dne 12. 11. 1997 zmocnila advokáta JUDr. M.S. k zastupování v řízení před Městským soudem v Praze, přičemž vzala na vědomí, že je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce. Toto zmocnění
4 IV. ÚS 261/98
JUDr. M.S. přijal, avšak z předtisku plné moci neplyne, koho dále ve stejném rozsahu zmocnil. Ústavní soud dále konstatoval, že městský soud obeslal k jednání dne 20. 3. 1998 stěžovatelku, právního zástupce stěžovatelky JUDr. M.S. a FŘ. Z dokladů založených ve spise a z protokolu o jednání ze dne 20. 3. 1998 plyne, že stěžovatelka si zásilku v odběrní lhůtě na poštovním úřadě nevyzvedla a k jednání se nedostavila, právnímu zástupci stěžovatelky bylo předvolání k jednání doručeno dne 6.3.1998, avšak k jednání se nedostavil a za FŘ byl u jednání přítomen pověřený pracovník úřadu Ing. M.V. Místo právního zástupce stěžovatelky JUDr. M.S. se dostavil k jednání JUDr. J.Š., advokát, avšak bez substituční plné moci, takže městský soud jeho zastupování ve věci nepřipustil. Ústavní soud neshledal v uvedeném postupu Městského soudu v Praze nic, co by nasvědčovalo odepření práva na právní pomoc. Podle ustanovení §250g odst. 2 o. s. ř., nedostaví-li se účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich nepřítomnosti, což se také stalo, a to oprávněně tím spíše, že ze strany právního zástupce stěžovatelky nebyla soudu doručena omluva jeho nepřítomnosti u jednání ani žádost o jeho odročení. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že nezbytnost písemné formy substituce není v občanském soudním řádu ani v zákoně o advokacii zakotvena, zcela přitom pomíjí, že žádným relevantním způsobem nebylo osvědčeno, že řádně zplnomocněný právní zástupce stěžovatelky svého substituenta vůbec ustavil a že jím byl právě JUDr. J.Š. Skutečnost, že právní zástupce stěžovatelky neučinil, co učinit mohl a měl, brání tedy závěru, že soud odepřel stěžovatelce právo na právní pomoc.
Vzhledem k tomu, že ani v procesním postupu Městského soudu v Praze neshledal Ústavní soud tvrzená porušení práv garantovaných Listinou a ústavou ČR, nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu