ECLI:CZ:US:1998:4.US.270.97
sp. zn. IV. ÚS 270/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.H., zastoupené advokátkou JUDr. Z.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1511/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.P., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 25. 7. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, neboť v dané věci dovolatelka existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit přípustnost dovolání, netvrdila a ani dovolací soud neshledal, že by podmínky přípustnosti dovolání byly splněny. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že jí nebylo vydáno dědictví, na které má nárok. Odepření soudní ochrany pak shledává v bezvýsledném soudním jednání a pokud jde o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tvrdí, že od podání návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti nebyla s ní věc projednána veřejně a neměla možnost se k věci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR ponechal tyto skutečnosti bez povšimnutí, navrhuje zrušení nejen napadeného usnesení, ale i rozhodnutí vydaného v dědické věci Okresním soudem v Teplicích ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. D 1662/92, a Krajským soudem v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 9 Co 325/95.
K předložené ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření od účastníka řízení. Předseda senátu v něm uvedl, že přípustnost dovolání podle ustanovení §239 občanského soudního řádu tu dána nebyla, stejně tak ani podle ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., tedy že by účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle předsedy senátu odvolací soud v daném případě postupoval podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., podle kterého není třeba nařizovat k projednání odvolání jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Postup soudu I. stupně se vzhledem k ustanovení §660 zákona č. 142/1950 Sb., §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., čl. III. odst. 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb. a čl. II. odst. 2 zákona č. 263/1992 Sb. řídil ustanovením §72 císařského patentu č. 208/1854 ř.z., kterým se zavádí nový zákon o soudním řízení v nesporných věcech právních, za jehož účinnosti zůstavitel K.K. dne 6. 10. 1942 zemřel, a které umožňovalo řešit otázku zahájení nebo nezahájení řízení ohledně dříve neznámého pozůstalostního jmění bez nařízení jednání. Předseda senátu proto považuje názor vyjádřený v ústavní stížnosti ohledně odnětí možnosti jednat před soudem za nesprávný.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud se proto nejprve zabýval namítaným porušením čl. 11 odst. 1 Listiny. Po zvážení všech uvedených skutečností a s poukazem na obsah napadeného rozhodnutí a soudního spisu Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Při právním posouzení věci týkající se pozůstalosti vycházely obecné soudy z příslušných ustanovení obecného zákoníku občanského (patent č. 946/1811 Sb. z.s.), podle nichž dědic nabýval dědictví a stal se jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal v jedno. K přechodu vlastnického práva bylo třeba zvláštního řízení, které probíhalo podle tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř.z.) a k němuž byl příslušný okresní soud. Dědic, který chtěl napadlé dědictví nabýt, musel v rámci uvedeného řízení podat dědickou přihlášku (pokud toto řízení nebylo zahájeno ex offo). Před přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo k pozůstalosti tak, jako by ji dosud zemřelý držel. Pro posouzení otázky, kdo vlastně byl vlastníkem majetku v době konfiskace, bylo proto rozhodující zjištění, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době, kdy zůstavitel již nežil a o pozůstalosti nebylo dosud rozhodnuto. Z dostupných dokladů vyplývá, že dědické řízení podle tehdy platných předpisů bylo zahájeno až dnem 25. 10. 1945, kdy došla Okresnímu soudu v Bílině žádost stěžovatelky o projednání pozůstalosti. V soudním spisu je rovněž založena listina ze dne 30. 4. 1945 předložená Obvodovému soudu v Bílině, protokolující skutečnosti na základě úmrtí K.K.
Z těchto skutečností obecné soudy dovodily, že dědické řízení podle příslušných ustanovení o.z.o. neproběhlo do okamžiku konfiskace a že tedy k přechodu vlastnictví na stěžovatelku nikdy nedošlo.
Z výše uvedených důvodů je třeba považovat námitku stěžovatelky ohledně porušení práva vlastnit majetek z hlediska ústavněprávního za nedůvodnou. Stejně tak nelze ani přijmout tvrzení, že jí nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Skutečnost, že stěžovatelce nebylo ve věci dědictví vyhověno, nelze považovat za důvod prokazující porušení namítaného práva.
Pokud jde o námitku, že stěžovatelka nebyla slyšena ani před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím, k tomu lze uvést, ostatně je to již konstatováno i ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR, že na pozůstalostní řízení v dané věci se procesně vztahovalo ustanovení §72 tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř.z.), jež umožňovalo řešit otázku zahájení nebo nezahájení řízení ohledně neznámého pozůstalostního jmění bez nařízení jednání. V odvolacím řízení pak bylo jednáno v souladu s ustanovením §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. V podaném dovolání stěžovatelka v podstatě zopakovala argumenty, které uváděla v průběhu celého řízení a které jsou vlastně vyjádřením nesouhlasu s výsledkem řízení. Dovolání neobsahovalo dokonce ani námitku o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. jako jednoho z důvodů přípustnosti podání tohoto mimořádného prostředku. Stejně tak ani v předcházejícím řízení taková námitka vznesena nebyla.
Po posouzení všech podkladů a výše uvedených skutečností soudce zpravodaj dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem ani rozhodnutími neporušily žádné ústavně zaručené právo nebo svobodu. Stěžovatelkou uvedená tvrzení v podstatě představují vyjádření nesouhlasu s výsledkem dědického řízení, které i za předpokladu jejího slyšení před soudem by zcela evidentně, s ohledem na nesporné zjištění právních podmínek pro projednání pozůstalosti podle předpisů platných v době smrti zůstavitele, nepřineslo změnu rozhodnutí. Navíc je třeba připomenout, že stěžovatelka sama v dovolání uvedla, že je podává pouze z opatrnosti vědoma si toho, že možnost takového prostředku nebyla odvolacím soudem povolena. Za této situace by Ústavní soud mohl stížnost odmítnout, pokud jsou jí napadána rozhodnutí soudů z roku 1995, i jako opožděně podanou, neboť dovolání v tomto případě lze jen těžko považovat za poslední efektivní prostředek k ochraně práv.
Za daného stavu soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj