ECLI:CZ:US:1998:4.US.273.97
sp. zn. IV. ÚS 273/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 To 24/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 T 28/96, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.J., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 28. 7. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl. 8, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 T 28/96, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl za použití §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši Kč 200 000,- s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců a dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl, když dospěl k závěru, že skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a po procesní stránce neshledal žádné vady. Pokud jde o právní kvalifikaci zjištěné trestné činnosti, konstatoval, že odpovídá zákonu a stejně tak byl shledán správným i výrok o trestu.
Stěžovatel v obsáhlé ústní stížnosti nejdříve poukazuje na to, že ve fázi přípravného řízení byl nezákonným způsobem za použití nedovoleného nátlaku získán protokol o podání vysvětlení sepsaný dne 12. 10. 1995 bezprostředně po jeho zadržení, který byl následně zařazen do vyšetřovacího spisu. Tento důkaz proto považuje z hlediska trestního řízení za absolutně neúčinný. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že státní zástupce podal žalobu v rozporu s ustanovením §177 písm. d) tr. řádu, neboť ji postavil právě na uvedeném protokolu, a proto jeho postup je v rozporu s presumpcí neviny, zaručenou v čl. 40 odst. 2 Listiny, a s vyhledávací zásadou uvedenou v §2 odst. 5 tr. řádu. Porušení uvedených zásad spatřuje rovněž při projednávání trestní věci před Krajským soudem v Plzni, neboť skutečnosti uváděné v odůvodnění rozsudku nemají podle stěžovatele oporu v žádném z provedených důkazů. Porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na zákonného soudce, shledává stěžovatel v proceduře při projednávání trestní věci před soudem I. stupně, když uvádí, že Krajský soud v Plzni pověřil projednáváním věci soudce Okresního soudu v Sokolově, který byl před zahájením jednání jmenován soudcem Krajského soudu v Plzni, avšak projednávání věci probíhalo v budově Okresního soudu v Sokolově.
Pokud jde o průběh odvolacího řízení, stěžovatel namítá, že s ohledem na složitost trestní věci proběhlo naprosto formálně, aniž by se soud vypořádal s námitkami obsaženými v odvolání. Navíc předseda senátu v rozporu s trestním řádem přednesl jeho odvolání sám. Stěžovatel dále namítá, že odsuzující rozsudek porušuje čl. 39 Listiny, neboť byl vydán v rozporu s trestněprávní úpravou, když soud ho uznal vinným na základě nezákonného rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. K tomu uvádí, že za důkaz v jeho trestní věci lze považovat svědecké výpovědi šesti osob, které vyvrátily tvrzení obžaloby. Obsahem těchto výpovědí se pak podrobně zabývá. Stěžovatel pak v další části ústavní stížnosti se snaží na skutkových okolnostech dokázat, že nevěděl a ani nemohl vědět, že jde o padělky. Všechna zjištění v otázce zavinění považuje za naprosto nedostatečná, připouštějící možnost jiného výkladu. Stěžovatel se proto domáhá vydání nálezu, kterým by byla obě napadená rozhodnutí zrušena a zároveň navrhuje, aby podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření od Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že z obsahu argumentace ústavní stížnosti lze dovodit, že se jedná v podstatě o polemiku se závěry soudů obou stupňů a opakování argumentů odvolání, aniž by bylo možno shledat porušení ústavních práv. Plně tedy odkazuje na mimořádně podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze kterého plyne, že nebylo přihlíženo k žádným poznatkům, které by byly získány neprocesním způsobem a nenabyly by tudíž váhu důkazu. V ústavní stížnosti nastíněná otázka důvodnosti či nedůvodnosti podání samotné obžaloby a správnosti či nesprávnosti postupu státního zastupitelství pak souvisí podle vyjádření předsedy senátu s hodnocením řady důkazů, které soudy obou stupňů hodnotily v rámci svých rozhodovacích pravomocí a na základě ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Stěžovatelovy námitky ohledně odvolacího řízení považuje předseda senátu za neobjektivní. V rámci podání zprávy o věci byl přednesen i opravný prostředek, neboť je součástí spisu a je důvodem, proč se soudní jednání o něm vůbec koná. Po skončení zprávy o věci neměly strany návrhy na doplnění zprávy o věci a obžalovaný pak mohl sám své odvolání přednést, což učinil prostřednictvím své obhájkyně, jak je patrné z protokolu. Obžalovaný může pak přednes svého obhájce kdykoliv doplnit podle svého. Předseda senátu má za to, že podaná ústavní stížnost není důvodná, a proto ji navrhuje zamítnout.
Vedlejší účastník, Vrchní státní zastupitelství, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem. V těchto intencích tedy posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti.
Podstatu ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že soud I. stupně hodnotil nesprávným způsobem důkazy, což se podle stěžovatele projevilo zejména v tom, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu a nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení v tomto ohledu nemá opodstatnění. Z uvedených námitek totiž vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, považují Ústavní soud za další soudní instanci, když v mnohém opakují námitky vyjádřené v předchozím řízení a opětovně polemizují s učiněnými zjištěními a závěry obecných soudů. Za daných okolností nezbývá než připomenout zásadu volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval. Z napadených rozhodnutí nelze tedy usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení ohledně porušení práva na zákonného soudce, je třeba uvést, že stěžovatelova trestní věc byla projednávána soudem příslušným podle zákona, stejně tak i příslušným soudcem. Ústavní záruku na zákonného soudce je nutné spatřovat v konkrétní osobě soudce, od něhož se vyžaduje právě podmínka nestrannosti v projednávané věci. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že věc projednával soudce Krajského soudu v Plzni, avšak jednání probíhalo v budově Okresního soudu v Sokolově, potom takové tvrzení nemá z hlediska ústavnosti opodstatnění.
Ústavní soud proto po posouzení všech uvedených skutečností nepovažuje námitky vznesené stěžovatelem za takové, které by prokazovaly překročení mezí ústavnosti v tom směru, že řízení jako celek by nemělo spravedlivý charakter. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj