ECLI:CZ:US:1998:4.US.281.97
sp. zn. IV. ÚS 281/97
Usnesení
IV. ÚS 281/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ing. J.P., zastoupené advokátem JUDr. J.J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 15 Co 656/94, ze dne 15.11.1995, takto:
Ustavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 130/91, ze dne 23.8.1994,
tak, že právo společného nájmu účastníků řízení k družstevnímu bytu v B. zrušil s tím, že nájemcem bytu jako člen družstva bude nadále žalovaný a stěžovatelka je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů ode dne, ke kterému jí bude zajištěn náhradní byt. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem, sp. zn. 2 Cdon 278/96, ze dne 27.2.1997.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zastává názor, že rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR bylo dotčeno její základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny, neboť uvedené soudy neposkytly stěžovatelce její právo na soudní ochranu tím, že nesprávná vyložily ustanovení §705 odst. 3 občanského zákoníku. Oba soudy vycházely z právního názoru, že v dané věci je zájem nezletilého dítěte účastníků sporu zásadním hlediskem pro rozhodování v tom, kdo z bývalých manželů bude dalším uživatelem bytu. Přitom však
2 IV. ÚS 281/97
nepřihlížely k tomu, že žalovaný měl zajištěno bydlení na základě smlouvy o přenechání nemovitosti do dočasného užívání na dobu 5 let v rodinném domku zcela vyhovujícím potřebám jeho pětičlenné rodiny. Stěžovatelka proto nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, že uvedené bydlení nesplňuje hledisko trvalého náhradního bydlení, neboť s ohledem na změnu ekonomické situace u nás i novou právní úpravu platnou po 1.1.1992 (zákon č. 509/1991 Sb.) je třeba považovat i nájem prostor určených k bydlení na dobu určitou za zajištění trvalého náhradního bydlení pro žalovaného. Soud podle stěžovatelky navíc nesprávně vyložil zájem nezletilého dítěte, bývalý manžel využil své lepší finanční možnosti a získal nezletilou dceru na svoji stranu a soudy mu přesto, že zapříčinil rozvrat manželství, svěřily dítě do jeho výchovy. Tento stav však není definitivní, neboť stěžovatelka požádala o svěření dcery do výchovy poté, co byl její bývalý manžel vzat do vazby. Navíc žalovaný neuhradil své daňové povinnosti vůči státu a finanční úřad zřídil zástavní právo na nemovitosti, které s bývalým manželem pořídili za trvání manželství. I z tohoto důvodu by bylo spravedlivé, aby stěžovatelka byla soudem určena jako nájemce bytu a členka družstva.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 130/91. Po seznámení se s obsahem podání stěžovatelky a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Předmětný čtyřpokojový byt byl stěžovatelce a bývalému manželovi přidělen za trvání jejich manželství v roce 1984. Po rozvodu manželství v roce 1990, který zapříčinil manžel, se rozvedení manželé na dalším nájmu bytu nedohodli, a proto o něm musel rozhodnout svým rozhodnutím příslušný obecný soud. Ze soudem provedeného dokazování vyplynulo, že bývalý manžel, který uzavřel nové manželství, z něhož se narodila dcera Š., bydlí se svou rodinou i s oběma dětmi z rozvedeného manželství v pronajatém rodinném domku v B., a to na základě nájemní smlouvy na dobu určitou. Mladší, zatím ještě nezletilá dcera A. z prvního manželství, byla přitom pravomocným rozhodnutím soudu svěřena do výchovy otci. Odvolací soud zaujal názor, že byt, který bývalý manžel s novou rodinou užíval na základě
smlouvy ze dne 1.4.1992, o přenechání nemovitosti do dočasného užívání na dobu určitou v trvání 5 let, nesplňuje hledisko trvalého náhradního bydlení. V předmětném bytě zatím bydlí stěžovatelka sama. Po zjištění skutkového stavu vyšel Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí z §705 odst. 3 občanského zákoníku, který stanoví, že při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Vyžádané stanovisko pronajímatele D. v dané věci bytu
3 IV. ÚS 281/97
neurčito; a pronajímatel prakticky ponechal na rozhodnutí soudu, kdo z bývalých manželů zůstane nájemcem bytu a členem družstva. Odvolací soud hodnotil při svém rozhodování i hlediska výslovně v označeném ustanovení neuváděná - zásluhy na získání bytu, podíl na rozvratu manželství, způsob nakládání se společným majetkem - nicméně zřetel na zájem nezletilých dětí ( v návaznosti na využití bytového prostoru) shledal za nadřazený ostatním hlediskům, a proto určil, že nájemcem bytu a členem družstva bude bývalý manžel stěžovatelky.
V podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka namítala, že odvolací soud při rozhodnutí ve věci vycházel z nesprávného právního posouzení věci, neboť občanský zákoník v ustanovení §705 odst. 3 nestanoví prioritu či nadřazenost zde uvedených dvou hledisek, nýbrž jen to, že k nim soud musí přehlížet vždy. Ačkoliv stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem uplatnila ve smyslu §705 odst. 3 občanského zákoníku další hlediska, považoval soud, podle jejího názoru neodůvodněně, zájem nezletilých dětí za hledisko ostatním nadřazené. Odvolací soud podle ní dále nesprávně posoudil i stav zajištění bydlení účastníků sporu, tj. otázku zajištění trvalého náhradního bydlení u bývalého manžela. Stávající bydlení v dočasně pronajatém rodinném domu v B. podle stěžovatelky naplňuje hledisko trvalého náhradního bydlení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací však po právním posouzení věci námitce stěžovatelky týkající se hodnocení významu hledisek pro rozhodování o dalším nájemci bytu ve smyslu ustanovení §705 odst. 3 občanského zákoníku nepřisvědčil, neboť její tvrzení o prioritě jí uváděných ostatních hledisek nad hlediskem zájmu nezletilých dětí nemá oporu. V uvedeném právním ustanovení, které toto hledisko právě vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. Také pokud šlo o námitku, že bývalý manžel má již zajištěno bydlení na základě smlouvy na dobu určitou, se dovolací soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obsaženými v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu, jak již stěžovatelka uvedla ve svém dovolání proti tomuto rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku s těmito argumenty stěžovatelky plně vypořádal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí i některé nové skutečnosti na podepření svých názorů, zejména připomíná svoji žádost o vydání předběžného opatření o svěření nezletilé dcery do své výchovy, kterou podala v souvislosti se vzetím bývalého manžela do vazby. Svým podáním adresovaným Ústavnímu soudu tak staví stěžovatelka Ústavní
soud do pozice další instance v systému
4 IV. ÚS 281/97
obecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší, jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí. Ústavnímu soudu přináleží v soustavě soudů zvláštní postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani jejich vrcholem. Rozhodovací činnost Ústavního soudu se nepřekrývá s jurisdikcí obecných soudů a Ústavní soud nemůže provádět obecný přezkumný dohled nad činností soudních orgánů.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, který v odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, spatřuje stěžovatelka toto porušení v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §705 odst. 3 občanského zákoníku, včetně nesprávného posouzení otázky, zda má žalovaný zajištěno trvalé náhradní bydlení. S těmito námitkami uplatněnými stěžovatelkou shodně v dovolání i ústavní stížnosti se v odůvodnění rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud ČR dostatečně vypořádal, a to způsobem, v němž nebyla shledána proti ústavnosti. Jeho postup při hodnocení důkazů nelze hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 Listiny, závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Sama skutečnost, že stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, nezakládá odůvodněnost její ústavní stížnosti. Nové skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti pak již Ústavní soud při svém rozhodování zohlednit nemohl proto, že, jak již bylo shora uvedeno, není soudem další instance. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj