Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.02.1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 21/10 SbNU 141 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.295.96

sp. zn. IV. ÚS 295/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.M. a P.K., zastoupených JUDr. A. F., advokátkou Advokátní kanceláře v P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Co 19/95-43, ze dne 19.6.1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez nařízení ústního jednání, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Co 19/95-43, ze dne 19. 6. 1996, a rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 32 C 41/94-21, ze dne 3.4.1995, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Co 19/95-43, ze dne 19. 6. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 32 C 41/94-21, ze dne 3. 4. 1995. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze, jako soud I. stupně, pro nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatelů zamítl jejich žalobu, kterou se tito domáhali, aby žalované České televizi bylo uloženo zdržet se jakékoliv další dispozice s filmem "Sedm zabitých", a aby jí byla uložena povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 50.000,- Kč jako přiměřenou satisfakci za neoprávněné užití tohoto díla. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelé v podstatě uvádějí, že jsou spoluautory literární předlohy a scénáře k celovečernímu filmu "Sedm zabitých", druhý stěžovatel je režisérem filmu, tedy autorem díla takto nově vytvořeného. Film měl premiéru v roce 1966 a v letech 1968 až 1992 nebyl z cenzurních důvodů promítán. Autorskoprávní teorie ve většině zemí v takovém případě zastává názor, že původní postoupení práv autora na výrobce filmu k užití díla pozbývá platnosti, neboť není splněna hlavní podmínka smlouvy, a sice exploatace filmu a z ní plynoucí odměna autorovi za každé jednotlivé užití díla. Této okolnosti si při chystané obnovené premiéře filmu po 24 letech byl vědom i jeho výrobce, resp. jeho nástupce, a s ohledem na to včas písemně a výslovně upozornil distributora - Českou televizi - na okolnost, že s autory nebyly vypořádány jejich nároky, v důsledku čehož nesouhlasí s uvedením filmu televizí. S ohledem na to, že zákaz film odvysílat byl České televizi sdělen nejen ze strany výrobce filmu, ale i autora scénáře a režiséra filmu, jakož i ze strany ochranné organizace autorské Dilia, která upozorňovala Českou televizi s půlročním předstihem na riziko odvysílání, není podle stěžovatelů pochyb o tom, že se v daném případě jedná o užití neoprávněné. Česká televize však film přesto dne 28.4.1992 odvysílala. Městský soud v Praze stěžovateli podaný žalobní návrh na ochranu autorských práv zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace na straně stěžovatelů a Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelů tento zamítavý rozsudek potvrdil. Tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl podle názoru stěžovatelů porušen čl. 34 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), platný autorský zákon, jakož i mezinárodní úmluvy v oblasti autorských práv, zejména čl. 14 bis Revidované úmluvy bernské, k níž Česká republika přistoupila. Článek 34 Listiny stanoví, že práva k výsledku tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem, jímž je bezpochyby autorských zákon. V souladu s §12 odst. l písm. b) autorského zákona je obsahem autorského práva právo s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití. Ve druhém odstavci téhož paragrafu se pak stanoví, že právo na ochranu autorství je nepřevoditelné. Stěžovatelé spatřují v rozhodnutích soudů obou stupňů, které neposkytly ochranu jejich autorským právům s odkazem na nedostatek aktivní legitimace při podání žalobního návrhu, rovněž dotčení svého práva na soudní ochranu, obsaženého v čl. 36 Listiny. Při zvažování otázky, zda k uplatnění nároků z autorského práva je oprávněn pouze autor nebo pouze výrobce nebo oba, je dle stěžovatelů třeba vyjít ze stanoviska, že je-li autor subjektem autorského práva, je i subjektem práva na jeho ochranu před ohrožením nebo porušením kýmkoliv. Nelze připustit, aby se autor svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu mohl dovolávat pouze prostřednictvím cizí osoby, tj. výrobce filmu, jež může být nečinná, nebo jejíž zájmy mohou být v rozporu se zájmy autora. Vzhledem k tomu, že stížností napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla podle názoru stěžovatelů dotčena jejich ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 34 a čl. 36 Listiny, navrhují stěžovatelé zrušení tohoto rozhodnutí. K posouzení stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 41/94. Česká televize se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdala. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze odkázal zcela na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že právní závěry, z nichž vycházel při svém rozhodování, jsou z odůvodnění zřejmé. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stejně tak stěžovatelé udělili Ústavnímu soudu souhlas, aby upustil od ústního jednání. Po seznámení se s obsahem připojeného soudního spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 41/94, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. S ohledem na specifikum daného případu spočívající v tom, že původní smlouvy uzavírali stěžovatelé před více než 30 lety (a nelze vyloučit, že se tak stalo ještě za účinnosti zákona č. 115/1953 Sb., o právu autorském), a zejména s přihlédnutím k tomu, že předmětný film nebyl od roku 1968 do roku 1992 z cenzurních důvodů promítán, nelze bez dalšího přijmout závěry Vrchního soudu v Praze uvedené v jeho rozhodnutí. Ten totiž, aniž byl zjištěn přesný obsah stěžovateli původně uzavřených smluv a doba jejich uzavření, vycházel z předpokladu, že smlouvy stále platí a přisvědčil soudu I. stupně v tom, že skutečnost, že film nebyl promítán, jejich neplatnost nezakládá. Jakkoliv je možné akceptovat závěr, že stěžovatelé uzavřeli smlouvy, v nichž udělili výrobci filmu souhlas užít jejich díla k vytvoření díla filmového, neznamená to ještě samo o sobě, že jejich právo s dílem nakládat nemohlo být porušeno tím, že film byl bez jejich souhlasu (a to i proti vůli výrobce i ochranné organizace autorské) po 24 letech Českou televizí odvysílán. K objasnění této otázky jeví se jako nezbytné zjistit dobu uzavření smluv, jejich obsah a v návaznosti na jejich druh pak posoudit, zda se jednalo z hlediska nabyvatele oprávnění díla užít a je rozšiřovat pouze o smlouvy opravňující nebo také zavazující. V posléze uvedeném případě by totiž bylo namístě zvažovat, zda fakt, že film nebyl po uvedenou dobu promítán a fakticky tak nedocházelo k materiálnímu zhodnocení tohoto díla stěžovatelů, nemohl mít za následek zánik smlouvy z důvodů nemožnosti plnění a v kladném případě pak dále zvažovat i důsledky takového zániku smlouvy v poměru k rozsahu autorských práv stěžovatelů (na tomto místě je třeba také uvést, že obecné soudy zcela bez povšimnutí ponechaly výpověď stěžovatele v té jeho části, v níž uvedl, že smlouvy byly uzavírány na dobu 15 let). Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy sami neoznačili, resp. nenavrhli, důkazy, jimiž měl být prokázán obsah původních smluv, tvrdili však jejich neplatnost. Měly proto obecné soudy zvolit postup podle §120 odst. 2 o.s.ř. a pokusit se obsah smluv zjistit pomocí důkazů nepřímých, případně stěžovatele vyzvat k označení potřebných důkazů. V tomto směru měli být stěžovatelé ve smyslu ustanovení §5 o.s.ř. soudem poučeni, když důkazní břemeno je institutem práva procesního, a proto o této povinnosti, stejně tak jako o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, je soud účastníka řízení povinen poučit. V posuzovaném případě pak také nelze pominout fakt, že druhý stěžovatel je nejen autorem, resp. spoluautorem, literární předlohy a scénáře, ale také režisérem předmětného filmu, tedy subjektem, který je z hlediska platné úpravy (§6 autorského zákona) zpravidla považován za autora nově vytvořeného díla. Přestože tento údaj v žalobě zdůrazněn a výslovně uveden nebyl, nelze s ohledem na její obsah a obsah k ní přiložených písemných důkazů vyloučit, že tento stěžovatel žalobou uplatňoval nárok i z titulu tohoto svého autorského práva. Z tohoto pohledu se obecné soudy věcí vůbec nezabývaly, aniž by v tomto směru učinily jakýkoliv úkon, směřující k odstranění této nejasnosti žaloby a k upřesnění předmětu řízení v poměru k druhému stěžovateli. Na závěr pak Ústavní soud k otázce aktivní legitimace stěžovatelů považuje za vhodné také poukázat na novelu autorského zákona, provedenou zákonem č. 86/1996 Sb., kterou zákonodárce vložil do ustanovení §32 čtvrtý odstavec, v němž je nyní již zcela jasně a výslovně stanoveno, že výkon práva autorského jinými osobami nebrání, aby se autor sám domáhal ochrany svého autorského práva před jeho ohrožením nebo porušením. Ze všech uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že v dosavadním řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebyla ze strany soudu právům stěžovatelů zatím poskytnuta dostatečná ochrana, přitom toto porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, by ve svých důsledcích mohlo vést i k porušení práv zaručovaných článkem 34 Listiny. Ústavní soud proto napadený rozsudek vrchního soudu, a z důvodů procesní ekonomie i rozsudek soudu I. stupně, zrušil (§82 odst.1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. února 1998