Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.09.1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 102/12 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.298.98

sp. zn. IV. ÚS 298/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 21. září 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1998, čj. 45 Ca 2/98-20, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Katastrálního úřadu Praha-východ, 2) M. H., zastoupeného advokátem JUDr. Z. H., za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1998, čj. 45 Ca 2/98-20, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeném rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že jak tento soud, tak i Katastrální úřad Praha-východ, měly při posuzování věci vycházet z podmínek, jaké stanovil zákon č. 344/1992 Sb., ve znění před novelou. V citovaném zákoně nebyla v ustanovení §5 odst. 1 stanovena žádná podmínka pro označení budov, kterým nebylo přiděleno ani číslo popisné ani číslo evidenční. Uzavřená smlouva odpovídá znění zákona v době, kdy byla sepsána, a nelze proto činit závěr, že je neurčitá. Katastrální úřad navíc nemůže zkoumat určitost a srozumitelnost právního úkonu v plné šíři tohoto problému, ale pouze z pohledu podmínek stanovených v zákoně č. 344/1992 Sb., neboť jinak by zasahoval do věcné příslušnosti obecných soudů. Pokud tedy krajský soud nevyhověl podanému opravnému prostředku, porušil tím ústavou zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, a z těchto důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku. Krajský soud v Praze uvedl ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 1998, že v době podání návrhu na vklad byl zákon č. 344/1992 Sb. již novelizován zákonem č. 89/1996 Sb., takže označení budov mělo být posuzováno již podle citované novely. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Katastrální úřad Praha-východ uvedl ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 1998, že relevantní pro posouzení věci není doba vzniku kupní smlouvy, ale okamžik podání návrhu na vklad práva. Pokud stěžovatel podal návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem dne 22. 7. 1997, bylo nutno předložený návrh posuzovat podle právního předpisu, který v daném okamžiku platil, tj. podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č. 89/1996 Sb. Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. zkoumá katastrální úřad mimo jiné i určitost právního úkonu, tuto náležitost právního úkonu však nesplňovala uzavřená kupní smlouva ani z hlediska ustanovení §5 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění platném před novelou. Vedlejší účastník M. H. poukázal ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 1998 na to, že převáděná nemovitost byla ve smlouvě označena pouze katastrálním územím a číslem listu vlastnictví, takže nešlo o dostatečně přesnou specifikaci nemovitosti podle zákona č. 344/1992 Sb., ve znění platném v době uzavření předmětné kupní smlouvy. Nejzásadnějším argumentem pro zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí je však skutečnost, se kterou se Katastrální úřad Praha-východ ani Krajský soud v Praze nevypořádaly, totiž to, že prodávající od předmětné kupní smlouvy dne 9. 6. 1997 odstoupil a téhož dne o svém odstoupení informoval zmíněný katastrální úřad. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší (§48 odst. 2 občanského zákoníku), takže obsahem předložené listiny byla již neexistující smlouva, neopodstatňující vklad vlastnického práva. Ze všech těchto důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Z obsahu spisu Katastrálního úřadu Praha-východ, sp. zn. V 11-2788/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel návrhem, došlým tomuto katastrálnímu úřadu dne 22. 7. 1997, podal návrh na vklad do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené mezi M. H., jako prodávajícím, a stěžovatelem, jako kupujícím, dne 2. 7. 1995 a týkající se převodu jedné ideální třetiny nemovitostí uvedených v článku I této smlouvy, tj. vedle, v tomto článku blíže označených, parcel, také provozních budov, studny a oplocení. Katastrální úřad Praha-východ rozhodnutím ze dne 7. 11. 1997, čj. 190 10/V11-2788/97, návrh zamítl, a to, pokud jde o stavby, z toho důvodu, že chybí jejich určení podle parcel, vedle toho však i z jiných důvodů. Otázku vyplývající ze skutečnosti, že katastrálnímu úřadu bylo doručeno sdělení M. H. o odstoupení od smlouvy, katastrální úřad nezkoumal, když, jak konstatoval, mohl rozhodnout z již konstatovaných důvodů. Z obsahu spisu 45 Ca 2/98 Krajského soudu v Praze Ústavní soud dále zjistil, že o opravném prostředku proti již citovanému rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-východ rozhodl tento soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že v předložené kupní smlouvě, která má být podkladem pro zápis práva do katastru nemovitostí, jsou převáděné budovy označeny způsobem, jenž neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud proto souhlasí se závěrem katastrálního úřadu, že není splněna podmínka vkladu podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože právní úkon týkající se převodu vlastnického práva je neurčitý. V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí má katastrální úřad postupovat, jak se konstatuje kupř. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 35 Ca 37/97 (Soudní rozhledy, 5/1997, str. 123 a násl.), především podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, mimo jiné, i to, zda právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva, je určitý a srozumitelný. Zákon č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sám požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu blíže nedefinuje ani neodkazuje na žádný jiný předpis, který by tak činil. V řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí nelze proto automaticky aplikovat výlučně ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon). Tak, jak je ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na listině obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doplněny. Není jistě účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí posuzovat smlouvy i z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy. Naopak v řízení o povolení vkladu katastrální úřad nepřezkoumává platnost smlouvy, ale pouze ustanovením §5 zákona č. 265/1992 Sb. taxativně vymezené podmínky, přičemž některé z nich jsou shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy, což je právě případ určitosti a srozumitelnosti právního úkonu vyžadovaný jak v ustanovení §37 občanského zákoníku, tak i v ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud sdílí tyto závěry publikované soudní judikatury, od nichž se závěry napadeného rozsudku výrazně odchylují proto, že se v nich výslovně konstatuje, že nejsou-li nemovitosti ve smlouvě označeny tak, jak to požaduje ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva, považovat za určitý, nebo jinými slovy, jestliže označení nemovitostí neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není, a to bez dalšího, splněna podmínka vkladu podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva, je neurčitý. Napadené rozhodnutí je tedy založeno na dominanci a výlučnosti ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovícího náležitosti zápisem budov do katastru, z něhož se při nenaplnění některé z těchto náležitostí automaticky dovozuje nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, týkajících se však v mnohem obsažnějším smyslu určitosti a srozumitelnosti konkrétního právního úkonu. Právě tato skutečnost představuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud jde o vedlejším účastníkem M. H. namítané odstoupení od smlouvy, poukazuje Ústavní soud na to, co konstatoval již ve věci sp. zn. IV. ÚS 48/97, že v případě, kdy jde o jednostranné prohlášení, v němž není navíc tvrzeno ani to, že v průběhu řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru již byla podána žaloba u obecných soudů, není při rozhodování o vkladu vlastnického práva takové prohlášení relevantní. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro porušení shora uvedeného práva zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. září 1998