ECLI:CZ:US:1998:4.US.302.98
sp. zn. IV. ÚS 302/98
Usnesení
IV. ÚS 302/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. A.K., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 77/97, ze dne 10. 3. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze , čj. 31 C 44/96-15, ze dne 6.2.1997, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na hluboký zásah do jeho občanských práv a svobod a postup neslučitelný s demokratickým a právním státem, zrušení dvou shora označených rozsudků obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé STB jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl dne 21.12.1985 kádrovým rozkazem ministra vnitra ČSSR přijat do služebního poměru příslušníka SNB s nástupem 1.1.1986 a zařazen tímto rozkazem do činné zálohy podle čl. 41 odst. 1 písm. b) nařízení ministra vnitra ČSSR č. 25/1983 a ustaven formálně do funkce náčelníka odboru v kádrové a materiální péči. Technické správy FMV - (dále jen "FMV"). V uvedené době pracoval ve funkci odborného poradce na Ú. předsednictva vlády ČSSR a od FMV žádné úkoly nedostával a ani mu nepodával žádné zprávy. Zdůrazňuje, že tato Technická správa FMV nespadala pod složku bývalé StB, a pod tuto složku nebyla zařazena ani následně rozkazem ministra vnitra ČSFR č. 116 ze dne 11.11.1991, který byl vydán k provedení zákona č. 451/1991 Sb. Dne 1.8.1988 byl stěžovatel převeden z Technické správy FMV do kádrové a materiální péče VI. správy SNB, která byla zřízená jako SZT SNB. Toto jeho převedení bylo, jak uvádí stěžovatel, provedeno bez jeho vědomí a dověděl se o
2 IV.ÚS 302/98
něm až v průběhu soudního řízení. Stěžovatel v této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že na pracovišti FMV s kontrarozvědným zařazením nikdy nepracoval, a ani tam nebyl FMV formálně (evidenčně) veden. Uvádí dále, že pokud česká justice legalizuje skutečnost, že občan může být bez jeho souhlasu a vědomí veden v evidencích Ministerstva vnitra a následně označen za příslušníka bývalé StB, pak se jedná o hluboký zásah do občanských práv a svobod a postup neslučitelný s demokratickým a právním státem. Pokud byl zamítnut jeho návrh na výmaz záznamu v evidencích Ministerstva vnitra, pak bude Ministerstvo vnitra nadále archivovat o občanech lživé a nepravdivé informace. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou shora označených rozsudků.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 44/96. K ústavní stížnosti se vyjádřilo i Ministerstvo vnitra, jako vedlejší účastník.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze především odkazuje na svůj rozsudek v předmětné věci, v němž jsou uvedeny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Námitka stěžovatele, že do složky bývalé StB byly následně rozkazem ministra vnitra ČSFR č. 116, ze dne 11.11.1991, zařazeny odbory s kontrarozvědným zaměřením, a že na pracovišti FMV s kontrarozvědným zaměřením nikdy nepracoval, a ani tam nebyl formálně (evidenčně) veden, není v dané věci právně významná. Předmětný rozkaz se totiž týká výkladu některých pojmů obsažených v ustanovení §3 zákona č. 451/1991 Sb., který na danou věc, v níž se žalobce domáhal určení neoprávněnosti evidence v materiálech bývalé StB, nedopadá, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Pokud se pak stěžovatel domáhá provedení výmazu jeho evidence v materiálech bývalé StB, k tomu vrchní soud uvádí, že podle uveřejněné judikatury (rozhodnutí č. 32/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není registr svazků bývalé StB informačním systémem podle z. č. 256/1992 Sb., nýbrž je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem vymezeným zmocněním stanoveným v zákoně č. 451/1991 Sb., a dále odkazuje na to, že žádný obecně závazný předpis neumožňuje zničit, popř. skartovat podklady pro vydání osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb., jmenovitě po dobu účinnosti tohoto zákona. Z uvedených důvodů proto vrchní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel nevyužil při ústním jednání ve věci před vrchním soudem dne 10.3.1998 možnosti požádat o připuštění dovolání. Tento mimořádný opravný prostředek se vedlejšímu účastníku jeví vzhledem k odůvodnění ústavní stížnosti jako vhodnější způsob domáhání se svého práva. Stěžovatel totiž napadá způsob dokazování a hodnocení důkazů provedené soudem, aniž by poukazoval na konkrétní porušení jeho základního práva či svobody. Občanský soudní řád dává v takových případech nespokojenosti procesních stran možnost podat dovolání. Vedlejší účastník má za to, že oba obecné soudy neporušily žádné základní právo a svobodu stěžovatele, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje důvody, které uvedl již ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud na
3 IV.ÚS 302/98
základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po provedeném doplnění dokazování shledal, že stěžovatel byl kádrovým rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 444 přijat do služebního poměru příslušníka SNB s nástupem dne 1.1.1986 a zařazen tímto rozkazem do činné zálohy podle čl. 41 odst .1 písm. b) nařízení ministra vnitra ČSSR č. 25/1983 a ustanoven do funkce náčelníka odboru v kádrové a materiální péči Technické správy FMV. Kádrovým rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 290 ze dne 28.9.1988 byl pak stěžovatel dnem 1 . srpna 1988 převeden z Technické správy FMV do kádrové a personální péče VI. správy SNB. Jak odvolací soud z listinných důkazů zjistil, byla rozkazem ministra, vnitra ČSSR č. 12, ze dne 22.7.1988, dnem 1.8.1988 zřízena mimo jiné správa zpravodajské techniky SNB, která pro vnitřní styk byla označena jako VI. správa SNB. Rozkazem náčelníka VI. správy SNB č. 8 ze dne 1.2.1989 byl vydán organizační řád této správy, z jehož úvodního ustanovení vyplývá, že tato správa je útvarem SNB složky StB. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že stěžovatel byl příslušníkem SNB zařazeným do VI. správy SNB, která podle vydaného organizačního řádu této správy byla útvarem SNB složky StB, shledal odvolací soud, že evidence stěžovatele jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb., je oprávněná, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil i se zamítavým výrokem rozsudku prvostupňového soudu pokud jde o výmaz stěžovatele z evidencí bývalé StB.
Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatel ve svém podání v podstatě opakuje námitky, které již uplatňoval ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo dotčeno ústavně zaručené právo či svoboda stěžovatele. Takové dotčení práv stěžovatele však Ústavní soud v posuzované věci neshledal a stěžovatel ani konkrétně nespecifikoval, v čem zásah do svých základních práv spatřuje, když v ústavní stížnosti pouze obecně konstatoval hluboký zásah do svých občanských práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba obecné soudy vycházely z nesprávného skutkového zjištění, a v důsledku toho z nesprávného právního posouzení věci. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s hodnoceními provedených důkazů a se závěry, které pak soudy z tohoto dokazování vyvodily, nezakládá však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V rámci volného hodnocení důkazů, vyjadřujícího ústavně zaručený princip nezávislosti soudů dle čl 82 Ústavy ČR, učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel nebyl v materiálech bývalé StB evidován neoprávněně jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. prosince 1998
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu