ECLI:CZ:US:1998:4.US.310.98
sp. zn. IV. ÚS 310/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., 2) R. M,, obou zastoupených JUDr. R. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 10. 1996, čj. 6 C 80/92-128, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1998, čj. 20 Co 82/97-144, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Zeleniny Brno, s. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. A. D., advokátem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1998, čj. 20 Co
82/97-144, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným
rozsudkům obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelů,
jímž se domáhali, aby Zelenině Brno, s. p. v likvidaci, byla
uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání domu č. 102 se
stavební plochou č. 637 (nyní parcela č. 207 o výměře 637 m2) v k.
ú. Uherský Brod podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č.
116/1994 Sb, stěžovatelé oponují právnímu názoru soudů obou stupňů
a domnívají se, že zkoumání převzetí či nepřevzetí výzvy povinnou
osobou dle zákona č. 116/1994 Sb. není pro posouzení dané věci
rozhodné, když výzvu k vydání věci uplatnil již jejich právní
předchůdce R. M. ve lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb.,
v původním znění. Po smrti R. M. vstoupili stěžovatelé jako právní
nástupci do všech jeho práv a povinností a poté, co zákon č.
87/1991 Sb. byl novelizován zákonem č. 116/1994 Sb., znovu
uplatnili své nároky jen z důvodu právní jistoty. Žalobu na vydání
věci však podat nemohli, neboť v téže věci bylo vedeno soudní
řízení již od roku 1992, takže vedle sebe by paralelně probíhala
dvě soudní řízení mezi stejnými účastníky o stejné věci.
Stěžovatelé mají za to, že v důsledku nesprávného právního názoru
soudů obou stupňů bylo porušeno jejich právo garantované v čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a žádají, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 1998
poukázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník Zelenina Brno, s. p. v likvidaci, se ve
svém vyjádření ze dne 29. 9. 1998 ztotožnil s právními názory,
obsaženými v napadených rozhodnutích, a navrhl, aby ústavní
stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.
Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 6
C 80/92, Ústavní soud zjistil, že R. M. vyzval dne 27. 9. 1991
Zeleninu Brno, s. p., jako povinnou osobu ve smyslu zákona č.
87/1991 Sb. k uzavření dohody o vydání ideální poloviny, ve výzvě
blíže označených, nemovitostí. Poněvadž k dohodě nedošlo, uplatnil
dne 25. 3. 1992 svůj nárok u okresního soudu s tím, že je dán
restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona
č. 87/1991 Sb., neboť znárodnění nemovitostí bylo provedeno
v rozporu se zákonem.
Stěžovatel uvedl, že v době znárodnění vlastnil sedm
dvanáctin předmětných nemovitostí, a to na základě projednaného
a vypořádaného dědictví po jeho příbuzných. Přestože dědické
řízení bylo v roce 1947 ukončeno a dědictví odevzdáno odevzdacími
listinami po zaplacení dědických poplatků R. M. (a pět dvanáctin
jeho sestrám) do podílového spoluvlastnictví, nebyl učiněn zápis
do pozemkové knihy, neboť vlastnické právo k předmětné nemovitosti
bylo vloženo pro Moravsko-slováckou velkoobchodní společnost,
s. r. o., Uherské Hradiště na základě kupní smlouvy ze dne 7. 4.
1943. Dědicové proto podali k Okresnímu soudu v Uherském Brodě
návrh (vedený pod sp. zn. Nc I 810/48) na vyslovení neplatnosti
smlouvy, majetkového převodu a vkladu vlastnického práva uvedené
společnosti dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této
neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a žádali
o výmaz v pozemkové knize. Soudní jednání o této věci bylo
několikráte odročováno jednak z důvodu očekávaného znárodnění
Moravsko-slovácké velkoobchodní společnosti, s. r. o, jednak
proto, že se očekávalo uzavření dohody mezi ČSR a USA o vzájemném
vyrovnání nároků amerických státních příslušníků, neboť
spoluvlastnice předmětných nemovitostí, sestry R. M., emigrovaly
a získaly americké státní občanství. Dne 18. 5. 1950 bylo soudní
řízení přerušeno a aniž bylo kdy dokončeno, byl vydán v prosinci
1950, již za nepřítomnosti R. M., který v květnu 1948 emigroval,
na předmětnou nemovitost dílčí znárodňovací výměr. Znárodnění
nemovitosti souviselo se znárodněním Družstva kupců, provozujícího
velkoobchodní činnost. Podle R. M. spočívala nezákonnost
znárodnění nemovitosti jednak v tom, že nebyl vzat zřetel na to,
že v knihovní vložce 555 pozemkové knihy pro k. ú. Uherský Brod
bylo v položce 5 pod č. d. 1915 z roku 1948 poznamenáno, že je
podán návrh na vrácení nemovitosti a že podle ustanovení §1
dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. je kupní smlouva z důvodu rasové
perzekuce neplatná, jednak proto, že znárodňovacím výměrem došlo
k odnětí vlastnického práva k nemovitostem v souvislosti se
znárodněním firmy, která nemovitost pouze užívala.
Dne 29. 3. 1994 R. M. zemřel. Jeho právní nástupci upřesnili
dne 4. 10. 1996 (manželka) a dne 29. 3. 1996 (děti J. a R. M.)
původní žalobní návrh. Stěžovatelé uvedli, že se v důsledku
singulární sukcese stali dnem 29. 3. 1994, kdy zemřel jejich otec,
jeho právními nástupci v restitučních oprávněních, že splňují
podmínky zákona č. 87/1991 Sb., neboť jsou českými státními
občany, a že se stali ze zákona i účastníky probíhajícího soudního
řízení. Co se týče restitučního titulu uvedli, že je dán dle
ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť vlastnické
právo k předmětné nemovitosti přešlo na stát výměrem Ministerstva
vnitřního obchodu v prosinci 1950, když restituční nárok,
uplatněný u Okresního soudu v Uherském Brodě pod sp. zn. Nc
I 810/48, byl z politických důvodů zamítnut. Tyto politické důvody
spatřují ve faktu, že jejich otec emigroval do USA, země pro
tehdejší ČSR nepřátelskou. Z toho dovozují, že jejich nárok podle
zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen z důvodů vymezených
v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 30. 10.
1996, čj. 6 C 80/92-128, návrh stěžovatelů zamítl, když dospěl
k závěru, že R. M. nebyl oprávněnou osobou podle §3 zákona č.
87/1991 Sb., v původním znění, i když by byl oprávněnou osobou
podle zákona č. 116/1994 Sb. Tento zákon však nabyl účinnosti dnem
1. 7. 1994, tj. po smrti R. M. Protože podle článku II odst. 1
tohoto zákona nároky založené tímto zákonem mohou oprávněné osoby
uplatnit do 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona a žádný z dědiců
původního navrhovatele nepodal u povinné osoby v zákonem stanovené
lhůtě písemnou výzvu dle zákona č. 116/1994 Sb., okresní soud
jejich návrh pro prekluzi zamítl. Krajský soud v Brně, který ve
věci rozhodoval na základě odvolání podaného stěžovateli, závěry
okresního soudu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský
soud navíc vysvětlil, že nebyl-li R. M. oprávněnou osobou podle
ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., v původním znění, pak
vzhledem ke dni úmrtí, které nastalo dříve, než vstoupila
v účinnost novela zákona č. 87/1991 Sb., a to zákon č. 116/1994
Sb., nemohl se stát oprávněnou osobou podle této novely. Nebyl-li
tedy ke dni svého úmrtí oprávněnou osobou podle novelizujícího
zákona, nemohli jeho právní nástupci vycházet z nároku, který
vlastně neexistoval. Krajský soud se neztotožnil s námitkou
stěžovatelů, že nebylo nutno podávat novou výzvu k vydání věci,
pokud byla podána soudní žaloba. Stěžovatelé sice vstoupili do
řízení jako dědicové zemřelého žalobce, při neexistenci jeho
nároku však bylo na nich, aby z titulu svých nároků povinnou osobu
vyzvali k vydání věci. Předložením kopie výzvy bez dokladu o jejím
doručení povinné osobě neprokázali, že splnili zákonnou povinnost
dle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem,
dospěl při posuzování tvrzení stěžovatelů o nesprávném postupu
obecných soudů, rozhodujících v jejich restitučním nároku,
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dnem úmrtí původního
účastníka soudního řízení vstoupili do řízení jeho dědicové
- pozůstalá manželka a oba stěžovatelé. V této otázce nebylo
sporu, soud připustil jejich účastenství, jednal s nimi jako
s účastníky řízení a o jejich návrhu rozhodl. V den, kdy nabyla
účinnosti novela zákona č. 87/1991 Sb., provedená zákonem č.
116/1994 Sb., tj. dne 1. 7. 1994, byli účastníky řízení na straně
žalobce právní nástupci zemřelého. Uvedená novela v čl. I doplnila
ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila nároky
fyzických osob, které dříve oprávněnými nebyly, a v čl. II
upravila lhůty pro uplatnění nároku nově oprávněných osob. Jinými
slovy, zavedením nového okruhu oprávněných osob se otevřela
možnost majetkové restituce další skupině osob, která byla dříve
z této možnosti vyloučena. Bylo tedy třeba, aby tato nová skupina
oprávněných osob měla garantovanou možnost domáhat se svých práv
ve stanovených lhůtách, protože lhůty stanovené zákonem č.
87/1991 Sb., v původním znění, již uplynuly. Podal-li však R. M.
výzvu povinné osobě a uplatnil-li svůj nárok u soudu ve lhůtě pro
něj relevantní, tj. do 6 měsíců po účinnosti zákona č. 87/1991
Sb., a pokud v době před účinností novely č. 116/1994 Sb. nebylo
pravomocně rozhodnuto o tom, že není oprávněnou osobou, pak
vstupem jeho právních nástupců do jeho práv a povinností je třeba
podmínku podání výzvy posuzovat za splněnou. Jinými slovy,
byla-li podána písemná výzva k vydání věci ve lhůtě stanovené
v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. již před účinností zákona č.
116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb.,
nezakládá článek II zákona č. 116/1994 Sb. podmínku opětovné
výzvy, neboť k uplatnění práva na vydání věci vůči povinné osobě
již došlo. Již učiněná výzva si tak svoje účinky, které s ní zákon
o mimosoudních rehabilitacích spojuje, zachovává.
Tím, že obecné soudy nesprávným výkladem účelu a smyslu
zákona č. 116/1994 Sb. upřely stěžovatelům postavení oprávněných
osob, takže tito se nemohli domáhat ochrany svých práv před
nezávislým soudem, porušily článek 36 odst. 1 Listiny. Tvrzení
stěžovatelů o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, týkající se ochrany
vlastnického práva, nemohl Ústavní soud vzít v úvahu vzhledem
k tomu, že ústavní ochrana je poskytována jen vlastnickému právu
konstituovanému, nikoliv tvrzenému nároku na něj.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, pro porušení již konstatovaných ústavně
zaručených práv stěžovatelů vyhovět a napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. října 1998