Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.03.1998, sp. zn. IV. ÚS 314/97 [ nález / HOLEČEK / výz-3 ], paralelní citace: N 32/10 SbNU 209 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.314.97

sp. zn. IV. ÚS 314/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 6. března 1998 v senátě o ústavní stížnosti R. Ch., zastoupeného JUDr. J.T., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9.4.1997 sp. zn. 2 T 79/90 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12.8.1997 sp. zn. 10 To 328/97 a proti opatření Okresního soudu Praha - východ ze dne 3.10.1997 sp. zn. 2 T 79/90, za účasti Krajského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. l písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení dvou shora označených rozhodnutí a jednoho opatření obecných soudů, kterými rozhodly o jeho žádosti o odklad výkonu trestu a nařídily výkon trestu. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 79/90 ze dne 21. 3. 1991 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 To 135/91 ze dne 27. 6. 1991, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. l, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně s výkonem trestu ve druhé nápravně výchovné skupině a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 4 roky. Na základě nařízení výkonu trestu předsedou senátu Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 8. 1991 byla stěžovateli dne 27.8.1991 doručena výzva k nástupu trestu do 9. 9. 1991. Dne 10. 9. 1991 požádal stěžovatel Okresní soud Praha-východ o odklad výkonu trestu odůvodněný jeho zdravotním stavem, zejména psychickými potížemi. K posouzení této žádosti přibral soud dva znalce z oboru psychiatrie, podle jejichž znaleckého posudku byl stěžovatel schopen nástupu výkonu trestu. Na základě tohoto posudku doručeného soudu dne 27. 11. 1991 mohl soud nepochybně již tehdy rozhodnout, přičemž doporučení znalců, aby s nástupem výkonu trestu bylo posečkáno až do vyřízení stěžovatelovy žádosti o milost, nemělo podle stěžovatele právní význam. Soud však neučinil žádné opatření, které by směřovalo k nařízení výkonu trestu. V říjnu 1992 a květnu 1993 sdělila věznice Praha -Pankrác soudu, že stěžovatel výkon trestu nenastoupil a vrátila nařízení výkonu trestu soudu. Přestože měl předseda senátu k dispozici podklady o možnosti odsouzeného nastoupit výkon trestu a mohl sám o žádosti rozhodnout, nařizoval opakovaně veřejná zasedání, kterých se stěžovatel a jeho obhájce nemohli z objektivních důvodů zúčastnit, dopředu se omlouvali a jednání byla odročována. K doplnění zdravotní dokumentace přibral soud 26.4.1996 nové znalce, neboť jeden ze dvou původně ustanovených znalců už byl z věkových důvodů vyškrtnut ze seznamu znalců. Nový znalecký posudek se stejným závěrem, tj. že je stěžovatel schopen nástupu výkonu trestu, byl soudci předložen až 13.3.1996. Ani poté však předseda senátu nerozhodl způsobem, který upravuje §322 odst. l trestního řádu a opět nařídil veřejné zasedání na 6.5.1996, které bylo z důvodu pracovní neschopnosti stěžovatele odročeno na neurčito. Teprve po předložení dalšího znaleckého posudku dne 7. 4. 1997 rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání usnesením sp. zn. 2 T 79/90 ze dne 9. 4. 1997 tak, že odklad výkonu trestu nepovolil. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 1997 sp. zn. 10 To 328/97 zamítl. Podle stěžovatelova názoru došlo v jeho případě k promlčení výkonu trestu, neboť podle §68 odst. l trestního zákona nelze uložený trest vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež je v jeho případě 5 letá. Podle odst. 3 písm. a) téhož paragrafu se promlčení výkonu trestu přerušuje tehdy, učinil-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde. Přerušením promlčení pak počíná nová promlčecí doba (§68 odst. 4 trestního zákona). Opatřeními směřujícími k výkonu trestu přitom stěžovatel rozumí zejména nařízení výkonu trestu, příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu a nepochybně též rozhodnutí předsedy senátu o žádosti o odklad výkonu trestu. Připouští, že takovým opatřením může být i úkon, jímž si předseda senátu opatřuje podklady pro rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu. Současně však stěžovatel tvrdí, že za opatření směřující k výkonu trestu lze považovat pouze ta opatření, která byla učiněna v souladu se zákonem. Jestliže však soud činil tato opatření v rozporu s ustanovením §232 trestního řádu, který stanoví, že ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví, pak tato opatření nelze považovat za taková opatření, která by v souladu se zákonem směřovala k nařízení výkonu trestu, o jehož promlčení jde. Podle této zásady, i kdybychom za opatření směřující k výkonu trestu považovali i doručení znaleckého posudku, na jehož základě měl soud úplné podklady pro rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu, který byl soudu doručen dne 20. 11. 1991, začala nová promlčecí doba plynout dne 21. 11. 1991. Další opatření soudu však již dle stěžovatele odporovala ustanovení §232 trestního řádu a ani o odkladu výkonu trestu soud nemohl rozhodnout ve veřejném zasedání, neboť pro toto rozhodnutí zákon tuto formu jednání nestanoví a nedává ani soudu možnost volné úvahy, zda v případech, kdy to uzná za vhodné, může rozhodovat ve veřejném nebo neveřejném zasedání. K promlčení výkonu uloženého trestu došlo podle stěžovatele dne 21. 11. 1996 a jestliže tedy Okresní soud Praha - východ rozhodoval dne 9. 4. 1997 o stěžovatelově žádosti o odklad výkonu trestu, měl především zkoumat, zda o takové žádosti vůbec může rozhodnout, když výkon trestu již nebylo možno nařídit. Krajský soud v Praze pak porušil ustanovení §147 trestního řádu, jímž je stanoven v řízení o stížnosti revizní princip, tedy krajský soud nebyl vázán důvody stížnosti, které uvedl stěžovatel a měl posoudit otázku, zda došlo k promlčení výkonu trestu. Oba obecné soudy tak podle stěžovatele svými rozhodnutími porušily ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. l písm. a) Úmluvy. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem stížností napadená rozhodnutí zrušil a současně Okresnímu soudu Praha - východ zakázal nařizovat výkon promlčeného trestu odnětí svobody. Dále navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu, jímž by Okresnímu soudu Praha -východ zakázal nařizovat výkon trestu a vydávat výzvu k nástupu výkonu tohoto trestu až do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Podáním ze dne 14. 10. 1997 pak stěžovatel doplnil a rozšířil svoji ústavní stížnost vzhledem k tomu, že dne 3. 10. 1997 bylo vydáno Okresním soudem Praha - východ nařízení výkonu trestu a stěžovatel byl vyzván k nástupu trestu do 30.10.1997. Stěžovatel proto v doplnění ústavní stížnosti dále navrhl, aby ústavní soud zakázal Okresnímu soudu Praha - východ činit opatření směřující k výkonu trestu odnětí svobody a aby vydal předběžné opatření, jímž by podle ustanovení §80 zákona č. 182/1993 Sb. zakázal Okresnímu soudu Praha - východ, aby činil opatření směřující k výkonu trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o ústavní stížnosti. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a spis Okresního soudu Praha - východ 2 T 79/90. S ohledem na to, že Ústavní soud shledal, že jsou dány podmínky stanovené v ustanovení §80 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., nařídil dne 17. 10. 1997 předběžné opatření, kterým Okresnímu soudu Praha - východ zakázal činit opatření směřující k výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 79/90 ze dne 21. 3. 1991 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 To 135/91 ze dne 27. 6. 1991. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze konstatuje, že soud I. stupně nesprávně opakovaně jednal ve veřejném zasedání, ačkoliv podle §322 trestního řádu o odkladu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje předseda senátu a veřejné zasedání není předepsáno. Třebaže jde skutečně o postup, který je v rozporu se zákonem, praxe soudů však jednoznačně respektuje zásadu, že jsou-li obviněnému poskytnuty větší procesní garance než zákon předepisuje, nejde o takovou vadu řízení, která by úkon znehodnocovala a byla proto důvodem ke zrušení rozhodnutí v řízení o stížnosti nebo v odvolacím řízení. Stejně tak je posuzována situace i v tomto případě nadbytečného a zákonem nepředepsaného jednání a rozhodování ve veřejném zasedání namísto rozhodnutí předsedy senátu bez jednání. Za opatření k výkonu trestu (§68 odst. 3 trestního zákona) je pak nutno považovat i procesní úkony směřující ke zjištění, zda je odsouzený schopen trest nastoupit, či zda je nezbytný odklad jeho výkonu, tak jak činil i soud I. stupně v reakci na výhrady stěžovatele. Vzhledem ke svým argumentům Krajský soud v Praze zdůrazňuje, že při rozhodování o stížnosti dostál své přezkumné povinnosti. Připouští, že soud I. stupně postupoval liknavě, nesoustředěně a nedůsledně, řízení před ním však nelze označit za neústavní, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není důvodná. Ze spisu Okresního soudu Praha - východ Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 79/90 ze dne 21. 3. 1991 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 To 135/91 ze dne 27. 6. 1991 odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. l, 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně, pro výkon tohoto trestu byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 4 roky. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 6. 1991. K nástupu výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl stěžovatel vyzván do 9. 9. 1991, nedošlo, neboť stěžovatel dne 10. 9. 1991 požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Okresní soud Praha - východ ve veřejném zasedání dne 19. 9. 1991 v nepřítomnosti stěžovatele i jeho obhájce, jimž nebylo předvolání doručeno, rozhodl usnesením o ustanovení dvou znalců z oboru psychiatrie, kteří svůj znalecký posudek doručili soudu dne 27. 11. 1991. Podle znaleckého posudku byl stěžovatel schopen nastoupit výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, současně znalci doporučili, aby rozhodnutí o nástupu výkonu trestu bylo učiněno až po vyřízení stěžovatelovy žádosti o milost. Žádosti o milost nebylo vyhověno a po vrácení soudního spisu Ministerstvem spravedlnosti bylo Okresním soudem Praha - východ několikrát nařízeno veřejné zasedání (28.4.1993, 30.3.1994, 26.9.1994), které bylo odročeno převážně pro omluvenou nepřítomnost stěžovatele nebo jeho obhájce. Při veřejném zasedání dne 14. 11. 1994 odročil na návrh státního zástupce na doplnění dokazování soud jednání za účelem doplnění znaleckého posudku o aktuální posouzení stěžovatelova zdravotního stavu. Vzhledem ke skutečnosti, že jeden z ustanovených znalců již nebyl veden v seznamu znalců, rozhodl předseda senátu usnesením ze dne 26.4.1995 o přibrání nového znalce. Po obdržení znaleckého posudku dne 13. 3. 1996 nařídil okresní soud na 6.5. 1996 veřejné zasedání, které bylo odročeno pro pracovní neschopnost stěžovatele. Po dalším upřesnění znaleckého posudku doručeném okresnímu soudu dne 7. 4. 1997 rozhodl Okresní soud Praha - východ ve veřejném zasedání konaném dne 9.4.1997 usnesením tak, že odklad výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli nepovoluje. Stížnost proti tomuto usnesení soudu I. stupně Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 12. 8. 1997 sp. zn. 10 To 328/97. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv v tom, že stížností napadenými rozhodnutími a opatřením obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon a v čl. 5 odst. l písm. a) Úmluvy, který stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, že se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem a ledaže jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo tvrzení, že v jeho věci došlo k promlčení výkonu trestu, který nelze podle ustanovení §68 odst. l písm. d) trestního zákona vykonat po uplynutí promlčecí doby 5 let, přičemž opatření směřující podle §68 odst. 3 písm. a) trestního zákona k výkonu trestu, která soud učinil, nebyla podle názoru stěžovatele v souladu se zákonem (odporovala ustanovení §232 trestního řádu) nebo byla nadbytečná v důsledku průtahů, které způsobil soud sám. S tímto stěžovatelovým názorem se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Ústavní soud má za to, že za opatření soudu směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde [§68 odst. 3 písm. a) trestního zákona], je třeba považovat vedle nařízení výkonu trestu a rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu nepochybně i opatření nezbytná pro takové rozhodnutí, tedy zejména rozhodnutí o ustanovení znalce nebo nařízení soudního jednání. Soud tato opatření opakovaně činil, a to usneseními předsedy senátu o ustanovení znalců z 19. 9. 1991 a 26. 4. 1995 a opakovaným nařizováním veřejného jednání. Samotné zvolení takové formy jednání soudu, která zákonem není předepsána, ale přitom poskytuje procesním stranám větší záruky pro uplatnění a ochranu jejich práv, tedy když v posuzovaném případě rozhodoval místo předsedy senátu v neveřejném zasedání soud ve veřejném zasedání, nepředstavuje podle názoru Ústavního soudu takovou vadu řízení, která by vylučovala, aby takto učiněné opatření svými účinky znamenalo přerušení promlčení výkonu trestu podle ustanovení §68 odst. 3 písm. a) trestního zákona. Soud I. stupně ostatně v době od právní moci odsuzujícího rozsudku, tj. ode dne 27. 6. 1991, učinil v souladu s ustanovením §105 trestního řádu 2 opatření spočívající v rozhodnutí o přibrání znalců (19.9.1991 a 26.4.1995), kterým nelze uvedený nedostatek vytýkat, přičemž soudu náleží posoudit, zda je zjištěn skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, anebo je třeba dokazování doplnit. Samu skutečnost, že soud postupoval procesně neekonomicky a nesoustředěně, nelze interpretovat tak, že přibrání nového znalce bylo nadbytečné, neboť soud již mohl ve věci dříve rozhodnout. Uvedenými opatřeními soudu směřujícími k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, tedy došlo k přerušení promlčení výkonu trestu, čímž počala běžet nová promlčecí doba. Těmito opatřeními soudu byla přinejmenším usnesení předsedy senátu o přibrání znalců ze dne 19. 9. 1991 a 26.4.1995. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím a opatření to, že obecné soud nezkoumaly především otázku, zda výkon trestu, o jehož odkladu rozhodovaly a jehož výkon nařídily, již není promlčen. Vzhledem k tvrzenému promlčení výkonu trestu tak podle stěžovatele napadenými rozhodnutími a opatřením obecných soudů došlo ke zbavení svobody stěžovatele způsobem, který není v souladu se zákonem. S tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud neztotožnil vzhledem k tomu, že neshledal promlčení výkonu trestu. Pokud jde o námitku, že soud I. stupně rozhodl dne 9.4.1997 o nepovolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody ve veřejném zasedání, je Ústavní soud toho názoru, že z ustanovení §232 trestního řádu nelze a contrario jednoznačně dovodit, že rozhodování soudu ve veřejném zasedání je nepřípustné tam, kde to zákon výslovně nestanoví. V posuzovaném případě představovalo veřejné zasedání formu jednání, která poskytla stěžovateli nepochybně větší záruku uplatnění jeho práv, zejména tím, že jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti a měl možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z tohoto důvodu nespatřuje Ústavní soud v tomto procesním pochybení soudu porušení ústavněprávních principů obsažených zejména v hlavě páté Listiny. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost byla podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zcela zamítnuta. Vyhlášením tohoto nálezu pozbývá platnosti předběžné opatření Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/97 ze dne 17. října 1997, jímž bylo Okresnímu soudu Praha-východ zakázáno činit opatření směřující k výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního soudu -Praha-východ ze dne 21.3.1991 sp. zn. 2 T 79/90 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.6. 1991 sp. zn. 6 To 135/91 (§80 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. března 1998