ECLI:CZ:US:1998:4.US.319.98
sp. zn. IV. ÚS 319/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 319/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J.P., 2) J.P., obou zastoupených JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1998, čj. 19 Co 437/97-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Prostějově, jímž jim byla uložena povinnost vyklidit parcelu č. 129/5 v k. ú. N., a zdržet se dalšího užívání tohoto pozemku, stěžovatelé uvádí, že se cítí být postupem obecných soudů dotčeni ve svých právech zakotvených v článku 11 a článku 36 Listiny základních práva a svobod. Co se týče práva na ochranu vlastnictví, stěžovatelé mají za to, že v řízení před obecnými soudy prokázali existenci dobré víry jako podmínky oprávněné držby sporného pozemku, a že tedy
2 IV. ÚS 319/98
k němu vydržením nabyli vlastnického práva. Co se týče práva na soudní ochranu, stěžovatelé vytkli obecným soudům, že ponechaly bez povšimnutí jejich návrh ze dne 19. 11. 1991, aby F. a A.H., navrhovatelům v řízení před obecnými soudy, byla uložena povinnost odprodat jim sporný pozemek, což lze podle nich považovat za uplatnění nároku podle ustanovení §872 odst. 5 občanského zákoníku. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 7 C 171/91 a sp. zn. 7 C 199/95, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy v řízení o vyklizení pozemku vzaly za prokázáno, že stěžovatelé, přestože sporný pozemek užívali přibližně od roku 1969, k němu vlastnické právo vydržením nezískali. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně vysvětlil, proč držbu stěžovatelů nelze považovat za oprávněnou, zejména podrobně rozebral důvody zakládající absenci dobré víry stěžovatelů. Stěžovatelé tedy v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumenty vznesené již v řízení před obecnými soudy a vzhledem k tomu, že tyto soudy se s jejich argumentací podrobně vypořádaly, není jejich ústavní stížnost v této části ničím jiným než polemikou s právními závěry obecných soudů. Tato polemika by mohla být úspěšná jen za předpokladu, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť i podle názoru Ústavního soudu na straně stěžovatelů již zmíněná absence dobré víry existuje. Námitku stěžovatelů o tom, že obecné soudy pominuly jejich návrh na určení povinnosti manželům H. prodat jim sporný pozemek, přičemž tento návrh stěžovatelé považují za uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §872 odst. 5 občanského zákoníku, a tvrzení, že tento postup obecných soudů znamenal jejich omezení v právu na soudní ochranu, považuje Ústavní soud za evidentně neopodstatněné. Právo na uzavření kupní smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení lze uplatnit pouze vůči státu, a to jen na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, nikoliv tedy vůči fyzickým osobám tak, jak to činí stěžovatelé.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutí došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů, přičemž tato skutečnost se mu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
3 IV. ÚS 319/98
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu