ECLI:CZ:US:1998:4.US.329.97
sp. zn. IV. ÚS 329/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS329/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.B., zastoupeného advokátem JUDr. T.L., proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 6/97, ze dne 4.7.1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.7.1997, sp.zn. 31 Ca 6/97, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí bývalého finančního odboru NV v R.K. ze dne 24.3.1961, čj. Fin.maj.1061/59-N-MS. Zároveň se domáhá zrušení i citovaného rozhodnutí finančního odboru NV v R.K. ze dne 24.3.1961, čj. Fin.maj.1061/59-N-MS, a dále dalších rozhodnutí obsahově a věcně souvisejících s těmito rozhodnutími (zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11.1996, sp.zn. 6 A 243/95, kterým bylo dne 18.11.1996 zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31.10.1995, čj. 221/64 809/1995, kterým bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce (stěžovatele) proti rozhodnutí finančního odboru NV v R.K. ze dne 24.3.1961, čj. Fin.maj.1061/59-N-MS. Dále se domáhá, aby Ústavní soud svým nálezem Okresnímu úřadu v R.K. přikázal, aby pokračoval v řízení a obnovil stav před porušením ústavně zaručeného základního
2 IV. ÚS 329/97
práva na vlastnictví k domu čp. 891 se st.p. č.k. 992 a zahradou č.k. 804/2 v k.ú. K. Stěžovatel má za to, že všechna citovaná rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem a bylo jimi zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně čl. 1 1 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaných spisů Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 31 Ca 6/97, a spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp.zn. 5 C 54/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je univerzálním závětním dědicem MUDr. J.B., původního spoluvlastníka domu čp. 891 se stavební parcelou č.k. 992 a zahradou č.k. 802/2 v k.ú. K.
Ústavní soud považuje za vhodné, dříve než se zaměří na posouzení opodstatněnosti tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručených práv v řízeních, jejichž výsledkem jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností, konstatovat, že z připojeného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp.zn. 5 C 54/92, Ústavní soud zjistil, a stěžovatel to rovněž uvádí ve své ústavní stížnosti, že tento se nejprve domáhal vydání předmětných nemovitostí v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. I při respektování skutečnosti, že o přechodu předmětného majetku na stát z původních vlastníků bylo rozhodnuto podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., byl podle názoru Ústavního soudu jeho restituční nárok řešitelný v režimu uvedeného restitučního zákona, neboť při rozhodování tehdejším ONV nebyla respektována ustanovení vládního nařízení č.15/l959 Sb., a navíc citované rozhodnutí podle tvrzení stěžovatele nenabylo právní noci, a proto bylo třeba celou věc řešit z pohledu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Obecné soudy však zamítly návrh stěžovatele na vydání nemovitostí (návrh na uzavření dohody o jejich vydání) s odůvodněním, že restituce měla být řešena v režimu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, v platném znění. Pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.5.1994, sp.zn. 14 Co 44/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15.4.1993, čj. 5 C 54/92-44, pak stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje okolnosti týkající se vydání a doručování rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV ze dne 24.3.196 1, čj.Fin.maj.1061/59-N-MS, vydaným podle §5 vládního nařízení č.15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jímž bylo rozhodnuto o přechodu vlastnického práva k výše citovaným nemovitostem, jejichž vlastníky byli v době rozhodování manželé MUDr. J. a O.B., na Městský národní výbor v K. Konkrétně uvádí, že žádný z tehdejších účastníků proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání, a proto finanční odbor ONV potvrdil jeho právní moc. Dále uvádí, že manželé B. dopisem ze dne 17.4.1961 sdělili, že proti citovanému rozhodnutí nemají námitek, žádali však o zajištění možnosti bydlení v uvedeném domě. Po smrti O.B. se jejím dědicem stal její manžel MUDr. J.B. a po jeho úmrtí v roce 1974 se stal jeho univerzálním závětním dědicem stěžovatel, který byl synovcem zemřelého.
3 IV. ÚS 329/97
Návazně na to stěžovatel uvádí důvody, které jej vedly k tomu, aby dne 1.5.1994 podal Okresnímu úřadu v R.K. odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí, a současně požádal o přezkoumání jeho zákonnosti. Konkrétně poukázal na skutečnost, že citované rozhodnutí o přechodu předmětných nemovitostí do vlastnictví MNV v K., nebylo nikdy doručeno jejich původním vlastníkům. Okresní úřad v R.K. dopisem ze dne 2.6.1994 stěžovatele odkázal na výsledek soudního řízení, v němž se stěžovatel domáhal vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Odvoláním, které stěžovatel podal proti původnímu rozhodnutí z roku 1961, se však tento státní orgán nezabýval a nepostoupil je ani Ministerstvu financí ČR. Teprve z podnětu stěžovatele si jeho odvolání vyžádalo Ministerstvo financí ČR a po jeho přezkoumání je rozhodnutím ze dne 31.10.1995, čj. 221/64 809/1995, zamítlo jako opožděné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 28.12.1995 žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. V žalobě stěžovatel především zdůraznil, že předmětné rozhodnutí nebylo vlastníkům nemovitostí doručeno do vlastních rukou, a tudíž nelze akceptovat závěry obsažené v zamítavém rozhodnutí Ministerstva financí ČR, které dovodilo, že vlastníkům doručeno bylo, za situace, kdy za vlastníky převzala citované rozhodnutí jiná osoba. Z dopisu, kterým manželé B sdělili finančnímu odboru bývalého ONV, že proti rozhodnutí nemají námitek, a ze skutečnosti, že proti němu nepodali odvolání, nelze podle stěžovatele dovodit závěr, že rozhodnutí tito účastníci obdrželi.
Řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31.10.1995, čj. 221/64 809/1995, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11.1996, sp. zn. 6 A 243/95, zastaveno s odůvodněním, že napadené rozhodnutí Ministerstva financí je rozhodnutím procesním, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Žalobu proti rozhodnutí finančního odboru ONV ze dne 24.3.1961, čj. Fin.maj.1061/59-N-MS, postoupil vrchní soud Krajskému soudu v Hradci Králové.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel ústavní stížnost podle svého tvrzení nepodal, protože předpokládal, že Krajský soud v Hradci Králové nezákonné rozhodnutí bývalého ONV z 24. 3. 1961 zruší.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 1997, sp.zn. 31 Ca 6/97, bylo pak řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí bývalého finančního odboru ONV ze dne 24. 3. 1961, čj. Fin.maj.1061/59-N-MS, zastaveno s odůvodněním, že podle čl. 111 bod 4 písm. a) zákona č. 519/1991 Sb., lze projednat žaloby proti rozhodnutím správních orgánů jen potud, pokud rozhodnutí nabyla právní moci počínaje dnem účinnosti novely, tedy dnem 1.1.1992. Této argumentaci Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel vady nevytýká, nicméně poukazuje v ústavní stížnosti na to, že se podle jeho názoru Krajský soud v Hradci Králové ve vztahu k jím podané žalobě nevypořádal s čl. IIl bod 4 písm. b), podle něhož omezení uvedené v čl. III bod 4 písm. a) neplatí, jestliže podle předpisů dosud platných lze požádat o přezkoumání rozhodnutí
správních orgánů soudem, když toto rozhodnutí bylo předtím přezkoumáno ve správním odvolacím řízení.
Stěžovatel dále uvádí, že nesprávným úředním postupem bývalý finanční odbor ONV, který rozhodl o odnětí vlastnictví k domu a pozemkům a písemné rozhodnutí nedoručil do vlastních rukou účastníků, hrubě porušil zákon, zmíněné rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a nemohlo být ani vykonatelné. Dodatečné doručení zmíněného rozhodnutí finančního odboru ONV do vlastních rukou účastníků správního řízení, resp. jejich právnímu nástupci - tj. stěžovateli - již nepřichází v úvahu, neboť vládní nařízení č. 15/1959 Sb., bylo zrušeno ustanovením §25 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, jako právní předpis odporující demokratickým principům právního státu, proto by měl podle názoru stěžovatele příslušný správní orgán správní řízení v této věci zastavit.
Na podkladě těchto výše uvedených skutečností navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí výše citovaná a současně aby Okresnímu úřadu v R.K. přikázal, aby pokračoval v původním řízení. a obnovil stav před porušením ústavně zaručeného základního práva na vlastnictví k domu čp. 891 se st.p. č.k. 992 a zahradou č.k. 804/2 v k.ú. K.
V souvislosti se stěžovatelovou ústavní stížností, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.7.1997, sp.zn. 31 Ca 6/97, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí bývalého ONV ze dne 24.3.1961, čj. Fin.maj. 1061/59-N-MS, bylo na Ústavním soudu, aby se vypořádal s důvody, které tento soudní orgán v rámci správního soudnictví vedly k zastavení předmětného řízení. Na základě posouzení všech podstatných skutečností stěžovatelovy věci se týkající dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.7.1997, sp.zn. 31 Ca 6/97, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí bývalého finančního odboru ONV ze zde 24.3.1961, čj. Fin.maj.1061/59-N-MS, nebylo podle názoru Ústavního soudu zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť stejně jako Krajský soud v Hradci Králové má Ústavní soud za to, že tento orgán veřejné moci správně aplikoval na stěžovatelův případ čl. III bod. 4 písm. a) zákona č. 519/1991 Sb., což výslovně uznává (konstatuje) i stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
K tvrzení stěžovatele, že se však tento orgán dostatečně nevypořádal ve vztahu k jeho případu s obsahem čl. III bod 4 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., je třeba uvést, že toto ustanovení dopadá na případy, kdy podle dosavadních předpisů (tj.předpisů působících ke dni účinnosti zákona č. 519/1991 Sb., tj. k 1.1.1992) bylo možno požádat o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem, když toto rozhodnutí bylo předtím přezkoumáno ve správním řízení. Konkretizováno ve vztahu k rozhodnutí bývalého finančního úřadu ONV ze dne 24.3.1961 by to znamenalo nutnost existence výslovné právní úpravy, podle níž by bylo možné tato rozhodnutí přezkoumávat soudem. Vzhledem k tomu, že k 1.1.1992 nebylo již vládní nařízení č. 15/1959 Sb. součástí právního řádu České republiky, protože bylo zrušeno §25 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
některých majetkových křivd, v platném znění, není zjevně možná jeho aplikovatelnost, a tudíž tvrzení stěžovatele, že Krajský soud v Hradci Králové se tíhl, že se s jeho obsahem ve svém usnesení nevypořádal, nemohl jeho neaplikováním zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11.1996, sp.zn. 6 A 243/95, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 31.10.1995, čj. 221/64 809/1995, tj. v té výrokové části, jíž bylo řízení o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí zastaveno, je ve smyslu §43 odst. 1 písni. b) zákona č. 182/1993 Sb. návrhem podaným opožděně, protože citované usnesení vrchního soudu nabylo právní moci dne 2.12.1996.
Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí bývalého finančního odboru ONV ze dne 24.3.1961, čj. Fin.maj. 1061/59N-MS, je svojí povahou návrhem, o němž nemůže meritorně Ústavní soud rozhodnout izolovaně od eventuálních navazujících rozhodnutí, která jej přezkoumávala. Pokud ve vztahu k nim se jedná ze strany stěžovatele o návrh zjevně neopodstatněný (usnesení krajského soudu o zastavení řízení), případně podaný opožděně (ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze) z důvodů shora uvedených, je třeba ze stejných důvodů odmítnout návrh na zrušení rozhodnutí , které jiní předcházelo, a stejně tak z těchto důvodů nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na vydání příkazu Okresnímu úřadu v R.K. k pokračování řízení a obnovení původního stavu. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č.182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 1998
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj