ECLI:CZ:US:1998:4.US.336.97
sp. zn. IV. ÚS 336/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.M., zastoupeného advokátem JUDr. R.H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. l To 669/97, za účasti Krajského soudu v Ostravě, zastoupeného předsedou senátu JUDr. J.M., a Krajského státního zastupitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 11. 9. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost směřující proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo z podnětu stížnosti krajského státního zástupce, zrušeno podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 1997, č. j. Nt 727/97-9, kterým byl zamítnut návrh na prodloužení lhůty trvání vazby o 2 měsíce. Krajský soud pak nově rozhodl, že lhůta trvání vazby stěžovatele se podle §71 odst. 2 tr. řádu prodlužuje do 23. 9. 1997 s tím, že trvají důvody vazby jen podle §67 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatel namítá, že postupem soudu a státního zastupitelství došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Toto porušení stěžovatel spatřuje v aplikaci ustanovení §74 odst. 2 tr. řádu, které stanoví, že odkladný účinek má i stížnost státního zástupce proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno návrhu na prodloužení vazby. Podle jeho názoru toto ustanovení způsobuje nemožnost propustit obviněného z vazby dříve, než je o stížnosti rozhodnuto, což má za následek bezdůvodné trvání vazby. Navíc pak tento postup směřuje podle stěžovatele nepřímo k tomu, aby soud o stížnosti rozhodl kladně, tzn. vazbu zpětně prodloužil. Proto považuje dobu od 24. 7. 1997 do 4. 8. 1997 za dobu, po kterou byl ve vazbě v rozporu s Listinou, neboť je toho názoru, že pokud krajský soud nerozhodl o stížnosti do 23. 7. 1997, tj do doby, na kterou mu byla prodloužena vazba (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 1 To 469/97, ve spojení s unesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. Nt 651/97), měl být propuštěn na svobodu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ve věci rozhodl nálezem, ve kterém vysloví, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. 1 To 669/97, se zrušuje a stejně tak i ustanovení §74 odst. 2 tr. řádu v části věty první "nebo proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na prodloužení vazby".
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství.
Krajský soud v Ostravě se v určené lhůtě k předložené ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 1997 uvedlo, že nesouhlasí se stanoviskem stěžovatele uvedeným v podané ústavní stížnosti, které směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale také proti ustanovení §74 odst. 2 tr. řádu, ve znění novely č. 152/1995 Sb. Touto novelou byl přiznán odkladný účinek i stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu na prodloužení vazby. Nepřiznání odkladného účinku takové stížnosti by znamenalo, jak se dále konstatuje, že stížnost státního zástupce by se stala zcela formální, neboť by reálně neexistovala možnost, že by rozhodnutí procesně nadřízeného soudu o podané stížnosti mohlo být učiněno ještě ve lhůtě podle §71 odst. 6 tr. řádu, takže by obviněného bylo nutno propustit z vazby na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na kterou bylo trvání vazby omezeno. Krajské státní zastupitelství se proto domnívá, že ustanovení §74 odst. 2 tr. řádu není v rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 8 odst. 5 Listiny. Odkladný účinek podané ústavní stížnosti státního zástupce znamená pouze dočasný odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu, jímž byl zamítnut řádně podaný návrh na prodloužení vazby, takže v době do rozhodnutí procesně nadřízeného soudu o podané stížnosti nejde o bezdůvodné trvání vazby a tím o porušování základních lidských práv. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Krajské státní zastupitelství navrhlo odmítnutí podané ústavní stížnosti. Vyjádření obsahuje rovněž informaci o tom, že stěžovatel byl propuštěn z vazby na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. Nt 782/97, po přijetí písemného slibu ze dne 25. 8. 1997 a složení peněžité záruky ve výši Kč 1 mil.
Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán pouze k tomu, aby chránil ústavně zaručená základní lidská práva a svobody. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byla porušena ústavní zásada vyjádřená v čl. 8 odst. 5 Listiny.
Podstata ústavní stížnosti spočívá na argumentu, že pokud má stížnost státního zástupce proti zamítnutému návrhu na prodloužení vazby odkladný účinek, má to za následek bezdůvodné trvání vazby a dochází tak k porušování lidských práv. S takovým argumentem však nelze souhlasit, neboť neexistence odkladného účinku by činila řízení o opravném prostředku zcela formální, neboť i v případech, kdy by stížnost byla podána důvodně a setrvání obviněného ve vazbě by bylo plně v souladu se zákonem, musel by být propuštěn na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na níž bylo trvání vazby omezeno, a to zpravidla ještě před rozhodnutím o stížnosti. Dále je třeba připomenout ustanovení §141 odst. 4 tr. řádu, ve kterém se stanoví, že stížnost má odkladný účinek jen tehdy, pokud to zákon výslovně stanoví. Odkladný účinek proto přiznává zákon stížnosti v případech, kde by výkon dosud nepravomocného usnesení mohl mít neodčinitelné následky. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti je žádoucí přiřadit i právo samotného státu na spravedlivé vedení procesu, neboť v trestním řízení sám stát - státní zástupce - je stranou tohoto řízení. Proto i tato strana musí mít možnost předložit svou věc soudu a to za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. To, že stěžovatel setrval ve vazbě z důvodu státním zástupcem podané stížnosti, která má odkladný účinek, nepředstavuje výrazné znevýhodnění obviněného v daném řízení. K tomu uvádí Ústavní soud názor, který byl judikován Evropským soudem pro lidská práva (rozsudek ve věci M. a M. z roku 1987, A-115, §62), že dokonce i při neúčasti žalující strany by proces nebyl spravedlivý, pokud by při něm byl obžalovaný postaven do nevýhodné situace.
Navíc je třeba připomenout, že o stížnosti krajského státního zástupce, tedy v konkrétním případě o návrhu na prodloužení trvání vazby, rozhodoval soudce, jehož nezávislost je zaručena Ústavou. Proto nelze argumentovat tím, že za daných okolností stížnost státního zástupce navozuje to, jak by mělo být rozhodnuto. Soudce rozhoduje na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování a ten se může významně lišit oproti stavu v době vydání napadeného usnesení. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení, pokud jde o ustanovení §74 odst. 2 tr. řádu, však zjištěna nebyla. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele o omezení jeho svobody v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád obviněnému řadu prostředků k tomu, aby tento zásah do osobní svobody spojený s určitým omezením práv byl v souladu se zákonnou povinností kontrolován a tak minimalizován. Toho také stěžovatel náležitě využil, jak ostatně vyplývá ze shora podané informace.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení části ustanovení §74 odst. 2 tr. řádu podaného spolu s ústavní stížností podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. (viz např. usn. č. 22, sv. 4, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 354).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 1998
JUDr.Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj