ECLI:CZ:US:1998:4.US.339.97
sp. zn. IV. ÚS 339/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti B.P. a J.P., oba zastoupeni advokátkou JUDr. J.V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1220/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. E.B., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 9. 1997 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1996, č. j. 23 Co 80/96-64. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. 8 C 110/95, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení a odložení vykonatelnosti rozsudku ve věci přechodu vlastnického práva vedené pod sp. zn. 8 C 433/92. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé, kterým rozhodnutí o povolení obnovy není, a pokud odvolací soud dovolání výslovně připustil ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, nelze považovat přípustnost dovolání za účinnou. Dovolací soud rovněž neshledal existenci tvrzeného důvodu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť dovolateli namítaný postup soudu při provádění a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 a §211 o.s.ř. není podřaditelný pod výše uvedený dovolací důvod a navíc se netýká rozhodnutí odvolacího soudu, ale směřuje proti rozhodnutí ve věci návrhu na přechod vlastnického práva, proti kterému ani dovolání nebylo podáno.
Stěžovatelé, jak uvádějí v ústavní stížnosti, se naopak domnívají, že usnesením, kterým se rozhoduje ve věci samé, je i rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, a proto je takové rozhodnutí, je-li přípustnost dovolání založena rozhodnutím odvolacího soudu, dovolací soud povinen meritorně projednat a rozhodnout v souladu s občanským soudním řádem. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR dovolání neprojednal a zjevně nedůvodně je odmítl, podle názoru stěžovatelů porušil jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, vylučující libovůli při rozhodování soudů. Stěžovatelé dále poukazují na to, že případné povolení obnovy řízení je pro ně zcela primární otázkou, která se v konečném důsledku dotýká i jejich existenčních životních podmínek.
Ústavní soud si k uvedené ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedla, že dovolání proti rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, jakým je obnova řízení, není přípustné, a to i když bylo připuštěno výslovným výrokem odvolacího soudu, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé. Zároveň odkázala na stejný názor, který zaujal jiný senát Nejvyššího soudu ČR, a ve kterém je především zdůrazněn odkaz na ustanovení §239 o.s.ř. Pokud jde o pojem "věc sama", je tento pojem právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože je způsobilé založit účastníku jen právo procesní, totiž nové projednání věci. Podle vysloveného názoru rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání není dovolací soud bez dalšího vázán. Možnost vyslovit přípustnost dovolání je vázána na splnění zákonných předpokladů. Dovolací soud je proto oprávněn správnost závěrů odvolacího soudu přezkoumat a vyvodit závěry z toho, že odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání v rozporu se zákonem, neboť by jinak účastníku bylo přiznáno více práv, než mu podle zákona náleží. Předsedkyně senátu se proto s ohledem na závěry, které vedly Nejvyšší soud ČR k odmítnutí dovolání domnívá, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud zároveň vyžádal od Okresního soudu v Příbrami spis vedený pod sp. zn. 8 C 110/95, s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud posoudil námitky obsažené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že svým obsahem a charakterem nemohou založit důvod pro konstatování, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Takovou ústavněprávní argumentaci nelze nahradit pouhým odvoláním se na čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak učinili stěžovatelé.
Námitku stěžovatelů, že Nejvyšší soud ČR meritorně neprojednal dovolání, s ohledem na skutečnost, že se jednalo o řízení, ve kterém se rozhodovalo o tom, zda návrh na obnovu řízení jako mimořádný opravný prostředek bude povolen či zamítnut, nelze akceptovat. Je třeba konstatovat, že stěžovatelé postavili svoji argumentaci v průběhu předcházejícího řízení na skutečnostech a důkazech podle jejich názoru spočívajících v nesprávnosti znaleckého posudku, který byl v původním řízení vypracován, a na nesprávné aplikaci zákona č. 229/1991 Sb.. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, ve svých rozhodnutích jasně vyložily, jaké podmínky pro obnovu řízení musí být splněny a proč předložené skutečnosti a důkazy nepovažují za důvod obnovy. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné překročení mezí ústavnosti.
Pokud se jedná o rozhodnutí, kterým byla vyslovena nepřípustnost dovolání jako dalšího mimořádného opravného prostředku, je třeba připomenout, že postup dovolacího soudu vycházel z ustanovení §239 odst. 1 o.s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Na základě tohoto ustanovení dospěl k závěru, že řízením o věci samé není řízení o návrhu na obnovu řízení. V posuzovaném případě byl "věcí samou" návrh na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 1995, č. j. 15 Co 8/94-83, proti kterému stěžovatelé podali ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 61/95, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Sama skutečnost spočívající v nesouhlasu stěžovatelů s rozhodnutími, kterými nebylo vyhověno návrhu na povolení obnovy řízení, nemůže z hlediska ústavněprávního zakládat důvod k podání ústavní stížnosti. Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatelé svým postupem, který zvolili, staví Ústavní soud do postavení soudu čtvrtého stupně, který by se měl opět zabývat důvodností obnovy řízení. Takové postavení není možné s odkazem na již ustálenou judikaturu akceptovat.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu