ECLI:CZ:US:1998:4.US.342.97
sp. zn. IV. ÚS 342/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. F.Z., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1997, č. j. 10 To 236/97-240, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 5. 1997, č. j. 8 T 73/96-214, za účasti Krajského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. H.R., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 9. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7.1997, č. j. 10 To 236/97-240, kterým byla podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta odvolání státního zástupce a všech tři obžalovaných podaná proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 5. 1997, č. j. 8 T 73/96-214. Na základě tohoto rozsudku byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) a §8 odst. 1 trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši Kč 100 000,- s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ nevykonání tohoto peněžitého trestu.
Stěžovatel namítá, že oba soudy rozhodly o jeho vině především na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jehož závěry, jak dále podrobně rozvádí v ústavní stížnosti, nemají dostatečnou oporu v provedených zjištěních, zejména pokud jde o použití srovnávacího materiálu, posouzení zdravotního stavu A.Š. a podmínek učinění údajného sporného podpisu na závěti. Podle názoru stěžovatele nemohl předmětný znalecký posudek obstát jako objektivní podklad pro závěr o jeho vině, a pokud oba soudy jeho závěry převzaly, nerespektovaly tak zásadu objektivní pravdy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, jenž je jedním ze základních předpokladů spravedlivého procesu. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v rámci hlavního líčení nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování, které mohly ve svém souhrnu výraznou měrou přispět k objasnění povahy a charakteru změn v rukopisu A.Š. v období nemoci. Další pochybení stěžovatel spatřuje v použití zcela neúčinných důkazů, a to v případě otázky jeho nepřítomnosti v D., dne 23. 1. 1994, založených na rozporech ve výpovědích obžalovaných a svědků. Stejně tak považuje z procesního hlediska za neúčinný důkaz i protokol o výslechu J.M. a K.P., kteří byli slyšeni jako svědci v rámci dědického řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením okolností rozhodných pro použití přísnější trestní sazby, tj. posouzení toho, o jakou částku se měl vlastně obohatit. Postup soudů v tomto ohledu považuje z hlediska ustanovení §31 odst. 3 tr. zákona za nezákonný. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené námitky tvrdí, že postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva dát vyslýchat svědky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) této Úmluvy, a zároveň namítá nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. Proto navrhuje zrušit obě napadená rozhodnutí.
K ústavní stížnosti podal vyjádření Krajský soud v Praze. Předsedkyně senátu v něm poukázala na to, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, přičemž stěžovatel uplatňuje v zásadě stejnou obhajobu proti obžalobě jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Tato obhajoba byla podle přesvědčení senátu Krajského soudu v Praze důkladně prověřena, provedenými důkazy vyvrácena a rozhodnutí ve věci bylo výsledkem objektivního posouzení řádně provedených důkazů. V podrobnostech pak předsedkyně senátu odkázala na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Podanou ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí, popř. zamítnutí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu lze stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti shrnout do konstatování, že soudy nesprávným způsobem hodnotily důkazy. Taková argumentace, přes již ustálenou judikaturu a neustále opakované stanovisko, staví Ústavní soud do pozice další soudní instance. Toto postavení mu však zásadně nepřísluší (čl. 91 Ústavy ČR). Z tohoto důvodu není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak těch, které jsou obsaženy v hlavě páté Listiny.
Odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze nasvědčuje tomu, že soudy postupovaly při svém rozhodování v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 a §125 tr. řádu a jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodování soudů nic, co by prokazovalo překročení mezí ústavnosti v tom směru, že by řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Samotná skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů a přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků soudu I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace Ústavní soud dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 2. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj