ECLI:CZ:US:1998:4.US.345.97
sp. zn. IV. ÚS 345/97
Usnesení
IV. ÚS 345/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti I.K., zastoupeného advokátkou JUDr. I.K., proti nečinnosti Krajského soudu v Ostravě, který ho měl propustit z předběžné vazby, do kterého vzal Krajský soud v Ostravě usneseními ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 3 Nt 364/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 9. 1997 doručena výše uvedená stížnost s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavního práva na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 3 Nt 364/97, podle ustanovení §381 odst. 1 trestního řádu vzat do vydávací vazby. Stěžovatel namítá, že jeho vazba se měla řídit režimem čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání (publikovaná pod č. 549/1992 Sb.), neboť se v jeho případě jedná o předběžnou vazbu. To dovozuje z toho, že N nepodala před jeho vzetími do vazby žádost o vydání a ani žádná žádost nepřišla. Proto měl být, jak uvádí, nejpozději 40. dne, tj. 21. 7. 1997, podle čl. 16 odst. 4 Evropské
IV. ÚS 345/97
úmluvy o vydávání (dále jen "Úmluva"), propuštěn na svobodu. Protože se tak nestalo, požádal o propuštění krajského státního zástupce, který žádost postoupil Krajskému soudu v Ostravě. Ten stěžovateli sdělil, že trestní řád nezná pojem propuštění z vydávací vazby, a proto o žádosti nerozhodl. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě zaměňuje pojmy a nerespektuje čl. 16 odst. 4 Úmluvy, a pokud je ustanovení §381 odst. 1 tr. řádu v rozporu s Úmluvou, měl soud uvedené ustanovení interpretovat v souladu s úmluvou, eventuálně požádat ústavní soud o zrušení názvu "vydávací" vazba. Právě v uvedeném postupu spočívajícím podle stěžovatele v nečinnosti Krajského soudu v Ostravě, který ho měl propustit z vazby na svobodu, což ve stanovené lhůtě neučinil, spatřuje porušení práva na osobní svobodu. Navrhuje proto, aby bylo uvedenému soudu přikázáno, aby ho ihned propustil z vazby na svobodu.
Dne 24. 9. 1997 bylo doručeno Ústavnímu soudu, spolu s návrhem na vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. 3 Nt 364/97, kterým byla vyslovena přípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do N, neboť byly splněny všechny podmínky uvedené v Úmluvě.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Ostravě. Předseda senátu ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť důvody v ní uvedené zaměňují příčiny a následky, když směšují pojem předběžná vazba ve smyslu čl. 16 odst. 1 Úmluvy, s institutem vydávací vazby ve smyslu §381 odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti dále zdůraznil, že předběžnou vazbu ve smyslu čl. 16 odst. 1 Úmluvy je možno uvalit pouze v případě, že o to v naléhavých případech požádají příslušné orgány dožadující strany. To ovšem neznamená, že osoba, o jejíž vydání jde, nemůže být vzata do vydávací vazby ve smyslu ustanovení §381 odst. 1 tr. řádu za situace, kdy jsou splněny zákonem stanovené podmínky, tedy je-li to nutné k zamezení útěku této osoby. Rozdíl je v tom, že uvalením předběžné vazby ve smyslu čl. 16 odst. 1 Úmluvy je fakticky realizována žádost dožadující strany a tudíž dochází k zásahu do suverenity rozhodování soudu České republiky, a proto je také trvání předběžné vazby omezeno lhůtami uvedenými v čl. 16 odst. 4 Úmluvy. Předseda senátu dále zdůraznil, že v konkrétním případě nebyla uvalena předběžná vazba podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy, ale vydávací vazba podle ustanovení §381 odst. 1 tr. řádu a proběhlo vydávací řízení, v jehož rámci bylo dne 4. 9. 1997 rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do N. Rovněž pak poukázal na to,
IV. ÚS 345/97
že řízení o vydání do ciziny neobsahuje žádné ustanovení, na základě kterého by mohlo být rozhodováno o žádosti o propuštění z vydávací vazby, příp. ustanovení, které by bylo podkladem pro zamítnutí takové žádosti. Předseda senátu má tedy za to, že nebylo porušeno stěžovatelovo ústavní právo na osobní svobodu a že jeho osobní svoboda byla omezena v souladu s platným právním řádem České republiky, jakož i v souladu s Úmluvou, která konkrétní procesní postup vydávacího řízení dožádané strany blíže neupravuje.
Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník se v tomto řízení svého postavení výslovně vzdalo.
Podstata námitek uvedených v ústavní stížnosti spočívá v posouzení toho, zda stěžovatel nebyl v souvislosti s vydávací vazbou zkrácen na svém právu na osobní svobodu a zda postup Krajského soudu v Ostravě byl v souladu s úmluvou o vydávání. Ústavní soud v tomto směru dospěl k následujícím závěrům.
Smyslem institutu extradice je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. Podle ustanovení §375 tr. řádu se ustanovení hlavy dvacáté čtvrté upravující styk s cizinou užije jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný. Úmluva pak v čl. 22 výslovně uvádí, že kromě případů, kdy tato úmluva stanoví jinak, bude se řízení o vydávání a předběžná vazba řídit výhradně právním řádem dožadované strany. Ve věcech vydávání do ciziny, na základě úmluvy, se právní podmínky vydávací vazby řídí v době před tím, než je České republice doručena žádost o vydání a příslušné doklady čl. 16 této úmluvy o předběžné vazbě, a v době po doručení žádosti o vydání ustanovením §381 tr. řádu. To především znamená, že vydávací vazba v těchto věcech před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než 40 dnů od vzetí do vazby, zatímco v době po doručení takové žádosti není časově omezena. Důvodem, pro který je možno vzít osobu, o jejíž vydání jde, do předběžné vazby je, stejně jako u vydávací vazby po doručení žádosti o vydání, nezbytnost tohoto opatření pro zamezení jejího útěku (čl. 16 odst. 1 věta druhá, §381 odst. 1 tr. řádu). I když zásada, vyjádřená ve shora citovaném ustanovení §375 tr. řádu, jednoznačně upřednostňuje smluvní úpravu před vnitrostátním právem, není přitom rozhodující, že právní úprava České republiky se vztahuje i na období vydávací vazby před tím, než je podána žádost o vydání. Další vydávací vazba, tedy vazba po doručení žádosti o vydání, není úmluvou výslovně upravena.
IV. ÚS 345/97
To ovšem neznamená, že úmluva by extradiční vazbu v období po dodání žádosti o vydání tím, že ji výslovně neupravuje, vylučovala. Z dikce čl. 16 Úmluvy jasně vyplývá, že se předpokládá i vazba po tom, co žádost bude doručena. V této souvislosti je třeba připomenout povinnost dožádané strany, aby ta přijala taková opatření, která bude považovat za potřebná, aby zabránila uprchnutí hledané osoby (srov. např. čl. 16 odst. 5 Úmluvy, který výslovně připouští nové vzetí do vazby, pokud žádost o vydání dojde následně). V takovém případě se jedná o další vydávací vazbu.
Zásadní význam má však otázka trvání vazby, což je v dané věci předmětem námitek stěžovatele, ve vztahu k omezení jeho osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 5 Listiny. K tomu je třeba opětovně vyložit, že před podáním žádosti o vydání je vydávací vazba omezena ustanovením čl. 16 odst. 4 Úmluvy, a to zejména obligatorním důvodem k propuštění hledané osoby z vazby - skutečností, že žádost o vydání nebyla dožádané straně doručena do 40 dnů od vzetí této osoby do vazby. Po doručení žádosti o vydání, tedy v době, kdy se na podmínky vazby uplatní vnitrostátní právní řád, není trvání vydávací vazby omezeno. V konkrétním případě stěžovatele, který byl dne 11. 6. 1997 vzat do vydávací vazby, byly extradiční materiály zaslány příslušnými orgány N České republice tak, jak stanoví čl. 12 Úmluvy, a to dne 24. 6. 1997. Lhůta 40 dnů pro předběžnou vazbu ve smyslu čl. 16 odst. 4 Úmluvy nebyla tedy překročena. Proto také Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. 3 Nt 364/97, rozhodl podle ustanovení §380 odst. 1 tr. řádu, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do N je přípustné. Proti takovému usnesení je přípustná stížnost (§380 odst. 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že trvání vydávací vazby podle ustanovení §381 tr. řádu není časově omezeno lhůtami uvedenými v ustanovení §71 tr. řádu, je nutné tuto skutečnost posoudit z hlediska požadavku čl. 8 odst. 5 Listiny, podle kterého nelze vzít nikoho do vazby jinak, než na dobu stanovenou zákonem. Jelikož při aplikaci institutu extradice je třeba plně respektovat primární použitelnost úmluvy, je z tohoto důvodu nutno vykládat dobu trvání vazby právě ve vztahu k účelu vydávacího řízení, v němž se musí na základě splnění stanovených podmínek respektovat povinnost vydávat , ke které se smluvní strany ve smyslu čl. 1 Úmluvy zavázaly.
Pokud jde o držení ve vazbě, to lze ospravedlnit pouze tehdy, je-li výslovně odůvodněné o autentickou potřebou veřejného zájmu, která - nehledě na presumpci neviny -
IV. ÚS 345/97
převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody. Zajištění účelu extradičního řízení nepochybně v sobě onu potřebu zahrnuje.
Po posouzení všech okolností a na základě uvedených skutečností soudce zpravodaj dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná, neboť postup Krajského soudu v Ostravě byl v souladu jak s Úmluvou, tak i vnitrostátní právní úpravou, a nevybočil z mezí ústavnosti v tom směru, že by stěžovatel byl omezen ve svém právu na osobní svobodu. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, odmítl. Přitom přihlédl i k tomu, že stěžovatel měl možnost podat proti usnesení o přípustnosti vydání stížnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 1998
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj