Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.02.1998, sp. zn. IV. ÚS 346/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 22/10 SbNU 145 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.346.96

sp. zn. IV. ÚS 346/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelů A.B. a V.B. a ing. V. B., všichni zastoupeni JUDr. V.J., advokátem Advokátní kanceláře v P., proti rozsudkům Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92, ze dne 24.5.1996, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 544/96, ze dne 19.9.1996, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Bytového podniku Klatovy, zastoupeného JUDr. F.S., advokátem Advokátní kanceláře v K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudky Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 544/96, ze dne 19.9.1996, a Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92, ze dne 24.5.1996, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 3, a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudků obecných soudů shora označených. Spolu s touto ústavní stížností podali stěžovatelé také návrh na zrušení částí ustanovení §3 odst. 4 písm. c), d), e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, vyjádřené slovy "osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6". S ohledem na tento spojený návrh stěžovatelů bylo řízení o jejich ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 20.11.1997 přerušeno. Usnesením Ústavního soudu ze dne 12.12.1997, sp. zn. Pl. ÚS 44/97, byl pak uvedený spojený návrh odmítnut, a to (s odkazem na nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 63/1997 Sb., v němž Ústavní soud vyslovil názor, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a je proto nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací, od případů, kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení s odůvodněním, že v daném případě soulad napadených ustanovení s ústavními zákony lze zabezpečit, jak bude dále uvedeno, výkladem. Z připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92, bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu, sp. zn. 7 C 81/92, ze dne 24.5.1996, byl pro nedostatek aktivní legitimace zamítnut návrh stěžovatelů, opírající se o zákon č. 87/1991 Sb., směřující proti Bytovému podniku v Klatovech na uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí ve výroku rozsudku přesně označených. Tyto nemovitosti byly podle tvrzení stěžovatelů výměrem Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 30.4.1951 znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy a jejich původní vlastnicí, jak je patrno ze zjištění, které učinily obecné soudy, byla paní Ž.K., která zemřela v Osvětimi a byla prohlášena za mrtvou ke dni 23.4.1945. Jedním z jejích dědiců, jak vyplynulo z dědického spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. D 91/47, byl JUDr. F.B. - manžel první stěžovatelky a otec druhého a třetího stěžovatele. Shora označený rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 544/96, ze dne 19.9.1996. Krajský soud v podstatě shodně se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou nositeli hmotněprávního nároku, který v řízení uplatnili. Ve vztahu k původní vlastnici Ž.K. nejsou totiž žádnou z osob uvedených v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť manželka synovce původní vlastnice ani děti synovce původní vlastnice nejsou dle tohoto zákona osobami oprávněnými. Z provedených důkazů pak vyplývá, že JUDr. F.B., od něhož stěžovatelé svoji aktivní legitimaci odvozují, se nestal vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem sporu. Nemovitosti vlastnicky náležely Ž.K., která byla prohlášena za mrtvou ke dni 23.4.1945, a JUDr. F.B. jako jeden z dědiců nabyl po ní dědictví - část vkladů, nikoliv však nemovitosti, neboť restituční řízení zahájené v roce 1949 nebylo ukončeno. JUDr. F.B. tak proto podle Krajského soudu v Plzni nebyl ani osobou, která v den přechodu věci na stát měla na nemovitosti nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb. I při respektování novelizovaného ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. by bylo podle krajského soudu možno dovodit, že oprávněnou osobou by mohl být pouze JUDr. F. B. za předpokladu, že by se účinnosti restitučního zákona dožil, nikoliv však již osoby další. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v dané věci soud II. stupně vyslovil názor, že ze situace, kdy restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., zahájené v roce 1949, nebylo ukončeno, je třeba dovodit, že JUDr. F.B., od něhož stěžovatelé, jako žalobci, svůj restituční nárok odvozovali, nebyl osobou, která by v den přechodu nemovitostí na stát měla na nemovitosti nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb. Takové posouzení mají stěžovatelé za zcela nedůvodné, které ve svém důsledku vedlo spolu s dalšími právními názory soudů obou stupňů k vydání rozhodnutí, která způsobila porušení základních lidských práv a svobod stěžovatelů. Stěžovatelé jsou toho názoru, že k porušení jejich ústavně zaručených práv došlo v důsledku toho, že soudy obou stupňů nesprávně a smyslu novely zákona č. 87/1991 Sb. provedené zákonem č. 116/1994 Sb. zcela neodpovídajícím způsobem vyložily ustanovení §3 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona. Jsou toho názoru, že restriktivní gramatický výklad uvedeného ustanovení zde nemůže s ohledem na záměr zákona obstát. Uvádějí, že zákon č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh oprávněných osob tak, že nadále je oprávněnou osobou též fyzická osoba, pokud je státním občanem České republiky, která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeného za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto podle stěžovatelů jasně vyplývá ze znění §3 odst. 2 novelizovaného zákona i z §3 odst. 4 tohoto zákona. Naopak v odst. 4 písm.c) až e) uvedeného ustanovení došlo dle stěžovatelů gramatickou chybou v zákoně ke stavu, kdy je dle čistě gramatického výkladu v rozporu s Ústavou ČR a Listinou evidentně zbavena práv skupina osob, které jsou jinak ve stejném postavení jako osoby uvedené v písm. a) a b) tohoto odstavce, a jako osoby druhotně oprávněné po osobách uvedených v odst. 1 tohoto paragrafu, což zákonodárce jistě způsobit nechtěl. Stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy v postavení žalobců, měli během řízení za to, že záleží na soudní praxi, aby odstranila gramatický nedostatek zákona č. 87/1991 Sb., resp. jeho novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb., a vykládala příslušná ustanovení v souladu s účelem a smyslem zákona. Jestliže by ovšem soudy vykládaly uvedená rozporná ustanovení tak, že oprávněnými osobami po obětech rasové perzekuce mohou v příslušných případech být jen pozůstalí po vlastnících věcí, tak jak se tomu právě v tomto případě stalo, nebylo by podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novely č. 116/1994 Sb., možné skutečně napravit křivdy na osobách pronásledovaných z rasových důvodů, tak jak to zákonodárce zamýšlel. Rozhodnutí soudů obou stupňů bylo založeno právě na onom zmíněném čistě gramatickém výkladu, nikoliv rovněž na respektování smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění jeho novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb., a proto tak došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. V další části pak stěžovatelé polemizují s názorem odvolacího soudu, který se nad rámec rozhodnutí soudu I. stupně zabýval také otázkou způsobu přechodu předmětných nemovitostí na stát, když na základě předložených důkazů konstatoval, že není možno spolehlivě dovodit, zda k odnětí majetku došlo způsobem, který předpokládá zákon č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí, odmítá tvrzení stěžovatelů, že tímto rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, když při svém rozhodování, jak uvádí, se soud důsledně zabýval všemi námitkami stěžovatelů a vycházel ze zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, a to rovněž při posouzení otázky, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 citovaného zákona. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník ve svém písemném vyjádření pak zastává názor, že v daném případě není možný rozšiřující výklad znění zákonných ustanovení do neúnosné míry. Soudy a ani Ústavní soud nemohou podle jeho názoru založit hmotněprávní nároky někomu, komu nevyplývají ze zákona, neboť by se tím popřel status moci zákonodárné. Ve vyjádření se dále uvádí, že restituční zákony zdůrazňují, že pouze zmírňují škody a křivdy způsobené občanům protiprávně v uplynulých létech. Nejsou a nikdy nebudou schopny tedy přinést satisfakci všem postiženým, postihují pouze některé škody a některé křivdy. Zákony jen stanoví kritéria pro konkrétní případy realizace restitucí a nejsou schopny zaručovat objektivní spravedlnost či absolutní rovnost subjektů, které se považují za postižené minulým politickým režimem. Není tedy protiústavní taková situace, že někdo nenachází v zákoně oporu pro vymáhání svého nároku, ačkoliv je přesvědčen, že i na jeho případ měl zákonodárce pamatovat a nespravedlivě jej v textu zákona opomenul. Také vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť výklad aplikovaných ustanovení, který obecné soudy zaujaly, jak již bylo konstatováno v usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 44/97, odporuje smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb. Podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odst. 1 (tj. po zrušení podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., podmínku státního občanství) a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeného za neplatné podle uvedených předpisů, došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona. Novelizací zákona č. 87/1991 Sb., provedenou zákonem č. 116/1994 Sb., tak v ustanovení §3 odst. 2 byla vymezena další originární kategorie oprávněných osob. Nejde totiž již jen výlučně o původní vlastníky věci (jak je tomu v odst. 1 uvedeného ustanovení), nýbrž o osoby, které měly na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl v rozhodném období uspokojen z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva nebo svobody za podmínky, že tyto osoby jsou státními občany ČR, a podmínky další, že totiž k převodu nebo přechodu vlastnického práva z původního vlastníka v době nesvobody došlo z důvodu rasové perzekuce. (Přechod věci na stát je pak stejně jako podle odst. 1 tak i podle odst. 2 uvedeného ustanovení vyžadován způsoby uvedenými v §6 zákona č. 87/1991 Sb.) Co se rozumí nárokem pro účely ustanovení §3 odst. 2 citovaného zákona, upravuje §3 zákona č. 128/1946 Sb. Ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona pak stanoví, komu tento nárok přísluší. Jde jednak o samotného vlastníka, ale také i o jeho právní nástupce (tak, jak je vymezoval o.z.o. z roku 1811), tedy i o jeho dědice. Vymezení původní oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, bylo tak provedeno širším způsobem než v odst. 1 uvedeného ustanovení, které se omezuje pouze na původního vlastníka věci. Toto širší vymezení původní oprávněné osoby je odůvodněno skutečností, že dobu nesvobody přežila jen malá část vlastníků věcí, k jejichž přechodu nebo převodu v době nesvobody došlo z důvodu rasové perzekuce. Je to tedy právě existující nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., případně podle zákona č. 128/1946 Sb., který nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., a časově tak přešel do rozhodného období, jež je definičním znakem původních osob oprávněných podle ustanovení §3 odst. 2 citovaného zákona. V odst. 4 §3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, je pak upravena speciální dědická posloupnost dalších oprávněných osob, které se jimi ve stanoveném pořadí stávají v případě úmrtí nebo prohlášení za mrtvou původní oprávněné osoby, jejíž znaky jsou vymezeny v odst. 1 a 2 tohoto ustanovení, přitom z dikce návětí odstavce 4 je patrno, že jak v případě úmrtí osoby oprávněné podle §3 odst. 1, tak i osoby oprávněné podle §3 odst. 2, které jsou si zde postaveny na roveň, nastupuje speciální posloupnost osob označených v písm. a) až e) tohoto ustanovení. Bylo by v rozporu s principem rovnosti, jakkoliv text uvedený pod písm. c), d), e) obsahuje nejen označení důvodu nástupnictví příbuzenským vztahem, ale také část vyjádřenou slovy "osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6", (tedy v podstatě opakování znaku původní oprávněné osoby podle §3 odst. 1), ji interpretovat jinak než tak, že v sobě zahrnuje nejen osoby, které věc, jež přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, vlastnily, ale i ty osoby, které na tuto věc měly nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Opačný výklad by totiž vytvářel ničím neodůvodněnou, a proto nepřípustnou, nerovnost mezi skupinou dalších oprávněných osob, nastupujících po původních oprávněných osobách podle §3 odst. 1 a skupinou dalších oprávněných osob, nastupujících po původních oprávněných osobách podle §3 odst. 2, když po těchto posledně jmenovaných by jako další oprávněné osoby přicházeli v úvahu pouze závětní dědicové uvedení v písm. a) a b) posuzovaného ustanovení. Z uvedených důvodů je třeba za ústavně konformní interpretaci napadených ustanovení považovat výklad, který hmotněprávní nárok na vydání věci v případě, že původní oprávněná osoba podle §3 odst. 2 se nedožila účinnosti restitučního zákona, přiznává (za splnění dalších zákonných podmínek) stanovenou posloupností i jejímu manželovi a příbuzným uvedeným v písm. c), d), e) posuzovaného ustanovení. Pokud tedy obecné soudy v dané věci vycházely z jiného názoru, podle Ústavního soudu odporujícího smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb., neposkytly zatím právům stěžovatelů dostatečnou ochranu, a proto byla jejich rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavním soudem zrušena [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 1998