ECLI:CZ:US:1998:4.US.346.98
sp. zn. IV. ÚS 346/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti H. K., bytem USA, zastoupeného JUDr. Z. G., advokátem AK, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 1997, čj. 15 C 211/95-29, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, čj. 18 Co 599/97-43, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka obce Hlavní město Praha, zastoupeného Mgr. F. K., advokátem AK, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, čj. 18 Co
599/97-43, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že svůj
nárok podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil včas, tj.
osobně v podatelně soudu dne 31. 10. 1995. Napadenými rozhodnutími
bylo tedy porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve
smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), stejně jako ve smyslu článku 90 Ústavy ČR, neboť
zákonem stanoveným způsobem nebylo poskytnuta ochrana jeho právům.
Z těchto, jakož i dalších, důvodů se proto domáhá zrušení
napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se v určené lhůtě
k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník obec Hlavní město Praha uvedl ve svém
vyjádření ze dne 1. 10. 1998, že nárok byl stěžovatelem uplatněn
u soudu evidentně opožděně a že navíc výzva byla podána povinné
osobě, která není a ani nemohla být nositelem práv a povinností.
Z těchto důvodů navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu
15 C 211/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel podal u tohoto soudu podáním, předaným uvedenému soudu
osobně dne 31. 10. 1995, žalobu, opřenou o ustanovení zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na uložení povinnosti
k uzavření dohody o vydání, v žalobě blíže označených nemovitostí,
a to proti žalovanému, označenému jako Magistrát hlavního města
Prahy. Z výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného Katastrálním
úřadem Praha - město dne 6. 6. 1996 je patrno, že jako vlastník
předmětných nemovitostí je zde uveden "Čs. st. - Útvar hlavního
architekta P 1 Hradčanské nám. 12", zatímco podle údajů z katastru
nemovitostí ze dne 13. 3. 1998 je tímto vlastníkem obec Hlavní
město Praha. Usnesením ze dne 4. 10. 1996, čj. 15 C 211/95-11,
Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil, a to pro nedostatek
právní subjektivity na straně žalovaného. K odvolání stěžovatele
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 1997, čj. 13
Co 69/97-15, tak, že napadené usnesení zrušil s poukazem na
ustanovení §5 o. s. ř. a v něm zakotvenou poučovací povinnost,
která měla vést soud prvého stupně k pokusu o odstranění
procesního nedostatku postupem podle §43 odst. 1 a §104 odst.
2 o. s. ř. Poté stěžovatel podáním ze dne 5. 5. 1997 označil jako
žalovaného Hlavní město Prahu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 16. 9. 1997, čj. 15 C 211/95-29, byla žaloba stěžovatele
zamítnuta, a to z celé řady důvodů.
K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku obvodního
soudu rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že
rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí
omezil se však Městský soud v Praze na přezkoumání jen některých
důvodů uvedených v citovaném rozsudku obvodního soudu, když uvedl,
že žaloba proti obci Hlavní město Praha, označené za žalovaného,
byla podána již po uplynutí jednoho roku po účinnosti nálezu
Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., a nadto
směřuje proti žalované, která je sice podle listinných dokladů ve
stádiu odvolacího řízení jejich vlastníkem, není však jejich
držitelem ve smyslu §4 citovaného restitučního zákona.
Uvedený
názor městského soudu však extrémně vybočuje z rámce vázanosti
soudce zákonem (článek 95 Ústavy ČR) i z rámce stávající soudní
judikatury. Tak kupř. již ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 1993, sp.
zn. 3 Cdo 41/92, publikovaném pod č. 14/94 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vyslovil Vrchní soud v Praze názor, že
jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na
základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů
evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu
drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení §5
odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
V projednávané věci s ohledem na posléze konstatovaný výpis
z katastru nemovitostí ze dne 13. 3. 1998 lze tedy o důvodnosti
zmíněné domněnky stěží míti pochyb. Obdobně bylo rozhodnuto
i v případě publikovaném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil
názor, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č.
87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci
(§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u právnické osoby (organizace,
orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě
nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení
na straně žalovaného, postupuje soud podle ustanovení §43 odst.
1 a 2 o. s. ř. Ostatně i judikaturu Ústavního soudu lze v tomto
směru považovat již za konstantní (II. ÚS 79/94 a další). Touto
judikaturou se zprvu v projednávané věci řídil i městský soud,
a to v již citovaném zrušujícím usnesení, vydaném jiným soudcem.
Již konstatované závěry městského soudu o prekluzi návrhu odporují
v tomto bodě navíc, a to v principu, rovněž zásadám logiky, neboť
měly-li by tyto závěry obstát, potom by všechna citovaná
rozhodnutí ve směru poučovací povinnosti soudů podle ustanovení
§5 o. s. ř. postrádala jakýkoli účel a smysl, z pouhého důvodu,
že jiné označení žalovaného (např. obec, na místo obecní úřad) by
stejně nemohlo nic změnit na faktu prekluze uplatněného nároku ve
vztahu k jinak označenému účastníku. Vzhledem k nálezu Ústavního
soudu publikovanému pod č. 164/1994 Sb., jenž v zákoně č. 87/1991
Sb. zrušil podmínku trvalého pobytu, a to dnem 1. 11. 1994, bylo
třeba restituční nárok podle tohoto zákona uplatniti nejpozději do
1. 11. 1995. Stěžovatel tak však učinil podáním předaným osobně
dne 31. 10. 1995. Přitom podle rovněž konstantní soudní judikatury
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1230/96) také
písemná výzva, která byla povinné osobě doručena před účinností
zákona č. 87/1991 Sb., sleduje-li uplatnění nároku na vydání věci,
zakládá za splnění ostatních zákonných podmínek právo na vydání
věci. Navíc Ústavní soud sdílí rovněž stanovisko, že ustanovení
§4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku
státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok
na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn ještě před
účinností zákona č. 172/1991 Sb., zatímco ostatní věci přešly do
vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst.
1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se
k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti stanovené v §4 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. povinnosti věc vydat. Závěry
městského soudu se tím vším stávají i nepřezkoumatelnými a navíc
se ani zdaleka nezabývají námitkami uplatňovanými stěžovatelem
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 v celé jejich šíři.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 90
Ústavy ČR a článku 36 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení
§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. c) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. října 1998