ECLI:CZ:US:1998:4.US.349.98
sp. zn. IV. ÚS 349/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 349/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 1. září 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) R.V., 2) V.V., 3) J.V., 4) L.H., všech zastoupených JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 1998, čj. 30 Ca 11/96-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně setrvávají stěžovatelé na svém tvrzení, že k uzavření smlouvy o převodu předmětné nemovitosti byli přinuceni pro tvrzené účely výstavby. Na pozemku se však ve skutečnosti nikdy nestavělo a tento pozemek je doposud nezastavěn. Původní vlastníci vyjádřili jednoznačně svůj odpor vůči převodu pozemku písemným přípisem ze dne 13. 3. 1985. Podle přesvědčení stěžovatelů selhání správního orgánu i krajského soudu spočívá v tom, že
2 IV. ÚS 349/98
neposuzovaly uplatněný restituční nárok důsledně v intencích skutkového tvrzení a vypořádávaly se s restituenty uplatněnou právní aplikací příslušných zákonných ustanovení, která však není z hlediska uplatněného nároku vůbec relevantní. Stát totiž simuloval určitý záměr, který neuskutečnil, využiv své moci hrozbou vyvlastnění, takže vlastníci pozemku považovali svůj odpor za marný boj a změnu vlastnictví ze neodvratnou skutečnost. Stát se tak zmocnil vlastnictví, aniž k tomu měl legální a poctivý důvod, zasáhl tak do práva vlastnit a zpronevěřil se jednomu z čelných principů demokratického státu, tj. primátu občana nad státem, čímž došlo k porušení článku 1 a článku 2 Ústavy ČR a článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětná právní záležitost měla být subsumována pod skutkovou podstatu §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., a pokud se tak nestalo, porušil soud rovněž článek 95 Ústavy ČR a článek 36 Listiny. Z uvedených důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného rozhodnutí.
Z obsahu spisu Magistrátu města Brna, sp. zn. 2681/92, Ústavní soud zjistil, že mezi B., a původními vlastníky bylo vedeno jednání týkající se převodu předmětné nemovitosti, v jehož průběhu sdělili původní vlastníci zmíněné organizaci dopisem ze dne 13. 3. 1985, že nesouhlasí s převodem nemovitosti p. č. 1439 k. ú. N., na výstavbu centrální výroby betonu. Na dopis B., ze dne 6. 4. 1988, jímž byli požádáni o uzavření smlouvy o převodu předmětné nemovitosti s tím, že jinak by tato organizace byla nucena podat návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení, reagovali původní vlastníci nicméně tak, že navrhovanou smlouvu uzavřeli. Podáním ze dne 3. 12. 1992 uplatnili původní vlastníci restituční nárok podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Magistrát města Brna, však rozhodl dne 17. 11. 1995 pod čj. 2681/92-NR tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětné nemovitosti. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zmíněný správní orgán, že v projednávané věci není naplněna skutková podstata uvedená v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ke smlouvě o převodu nemovitostí nedošlo nejen v tísni, ale ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Z obsahu spisu 30 Ca 11/96 Krajského soudu v Brně ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelé podali návrh na přezkoumání citovaného rozhodnutí správního orgánu, o kterém tento soud napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Také podle názoru krajského soudu není ,v projednávané věci naplněn restituční titul podle ustanovení §6
odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stejně jako ani
3 IV. ÚS 349/98
restituční titul podle §6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona, pokud by ho vůbec bylo možno zkoumat.
Argumentům stěžovatele lze nepochybně přisvědčit v tom, že skutková podstata vyjádřená tím, že fyzická osoba převedla nemovitost, která dosud trvale neslouží účelu, pro který byla převedena, pod tlakem možnosti vyvlastnění, může se jevit blízká skutkové podstatě uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., tj. vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Zákonodárce nicméně v zákoně č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spojil s faktem uzavření smlouvy, jakož i s faktem vyvlastnění, různé podmínky a účinky, jejichž odlišnost nelze podle názoru Ústavního soudu překlenout ani tím, že nárok stěžovatelů by byl posunut do roviny restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona. Co se rozumí politickou perzekucí nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva, je rozvedeno v ustanovení §2 odst. 2 a odst. 3 větě prvé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. O takový případ však zde evidentně nejde, neboť předmětný pozemek byl převáděn pro účely výstavby sídliště K., takže jeho převod se nedotýkal osobní, nýbrž věcné roviny, a v této rovině nemohl dosáhnout intenzity předpokládané citovaným ustanovením. I kdyby tedy účel zmíněného převodu nebyl naplněn, nemohla by ani tato okolnost nic změnit na nedostatku chybějícího momentu vyvlastnění zahrnutého do restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je Ústavní soud bohužel nucen odkázat i na preambuli k citovanému zákonu, v níž se výslovně deklaruje pouze potřeba zmírnění následků některých majetkových křivd.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu