ECLI:CZ:US:1998:4.US.358.96
sp. zn. IV. ÚS 358/96
Usnesení
IV. ÚS 358/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti R.B., zastoupeného advokátem JUDr. Z.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 26/96, ze dne 7. 6. 1996, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 51/96, ze dne 24. 10. 1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení obou výše uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 26/96, ze dne 7. 6. 1996, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. l, odst. 2 písm. b) trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání podané stěžovatelem odvolací soud podle §256 trestního řádu usnesením zamítl, neboť neshledal námitky stěžovatele, týkající se zejména způsobu provedení rekognice ze dne 3. 5. 1995, důvodnými.
Stěžovatel považuje své odsouzení za nezákonné, neboť, jak tvrdí, byl stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Opětovně ve své ústavní stížnosti napadá rekognici ze dne 3. 5. 1995, která podle jeho tvrzení svým průběhem neodpovídala způsobu, který stanoví zákon. Stěžovatel namítá, že ve výše uvedeném poznávacím řízení nebyla věnována potřebná pozornost výběru figurantů, neboť se tyto osoby lišily věkem, účesem a oblečením. Rekognice pak byla provedena současně s oběma obžalovanými, což je podle stěžovatele v rozporu s §93 odst. 2 trestního řádu. Zpochybňuje věrohodnost tohoto důkazu i tím, že poznávací řízení proběhlo opakovaně, ačkoliv se jedná o neopakovatelný úkon a konečně pak poukazuje i na to, že úkon řídili titíž policisté, na které podal stížnost. Stěžovatel je proto přesvědčen, že pokud mu bylo na základě této rekognice
2 IV. ÚS 358/96
sděleno obvinění, stalo se tak za současného porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť byl stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto navrhuje, aby stížností napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 26/96. VSZ se postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdalo.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvádí, že pokud stěžovatel považuje své odsouzení za nezákonné, a poukazuje v této souvislosti na rekognici ze dne 3. 5. 1995, pak jeho námitky v podstatě nepřesahují rámec obhajoby uplatněné v proběhlém trestním řízení. Vrchní soud v Praze dále dodává, že se v rámci odvolacího řízení i těmito námitkami stěžovatele podrobně zabýval, a neshledal, že by obě v daném případě provedená poznávací řízení vyvolávala pochybnosti o objektivitě jejich výsledku či svým způsobem provedení vybočovala ze zákonného rámce, daného ust. §93 odst. 2 ve spojení s §103 trestního řádu. Vrchní soud v Praze dále odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Své vyjádření Vrchní soud v Praze uzavírá přesvědčením, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť trestní řízení v jeho věci proběhlo plně v souladu se zákonem.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo kladeno za vinu (společně s jeho bratrem) spáchání loupežného přepadení P.ú. v H., (dne 20. 12. 1993) a P. v R.B. (dne 27. 9. 1994). Stěžovatel od počátku trestního stíhání popírá účast na trestné činnosti. Z obsahu spisu však vyplývá, že právě ze spáchání prvého skutku, tedy z loupežného přepadení P. v H., je usvědčován svědeckou výpovědí poškozené M.Š. a výše uvedenou rekognicí z 3. 5. 1995, na jejímž základě došlo k jeho ztotožnění s pachatelem útoku na poškozené. Tato svědkyně ve své výpovědi dne 20. 12. 1993, tedy bezprostředně po spáchání činu, podala spolehlivý popis pachatelů loupežného přepadení. V protokolu uvedla svoji domněnku, že pachateli byli bratři nebo dvojčata, neboť si byli nápadně podobní. Pachatele loupežného přepadení by byla schopna identifikovat (viděla je při osvětlení a do tváře). Průběh poznávacího řízení ze dne 3. 5. 1995 je zachycen v protokolu o rekognici, CVS:OVV 2062/93, z téhož dne, dále je doložen protokolem o výslechu svědkyně M.Š. pořízeném po rekognici. Z protokolu o rekognici vyplývá, že svědkyně mezi sedmi objekty rekognice bezpečně poznala osobu stěžovatele a označila jej za jednoho z pachatelů trestné činnosti. Poté byla svědkyně odvedena do budovy O.ř., Policie ČR a objekty rekognice byly opětovně vyzvány, aby si vybraly libovolná čísla a zvolily si místo v řadě.
V protokolu je poznamenáno, že si oba podezřelí mezi sebou navzájem vyměnili bundy. Svědkyně při opakovaném znovupoznávání, v rámci téže rekognice, opětovně bezpečné poznala a ukázala na stěžovatele, jakožto na jednoho z pachatelů trestné činnosti, a poté i na druhého z pachatelů. Stěžovatel odmítl protokol o rekognici podepsat, a to bez udání jakéhokoliv důvodu. V průběhu provádění rekognice stěžovatel nevznesl námitky ohledně způsobu provádění tohoto úkonu.
Svědkyně v protokolu o výslechu pořízeném po provedení rekognice uvedla, že v obou poznávacích řízeních bezpečně poznala stěžovatele jako jednoho z pachatelů trestné činnosti. Dále poznala, že si stěžovatel změnil nejen místo mezi dalšími objekty rekognice a pořadové číslo, ale i bundu, a to s objektem č. 6, ve kterém poznala druhého z pachatelů trestné činnosti. Trvala na tom, že tyto osoby poznává podle obličejů, nikoliv podle oblečení.
3 IV. ÚS 358/96
Pokud stěžovatel namítá, že nebyla věnována potřebná pozornost výběru figurantů, kteří se podle jeho tvrzení lišili věkem, účesem a oblečením, je třeba vycházet z připojené fotografické dokumentace úkonu. Z dokumentace je pak zřejmé, že stěžovatel byl ukázán poznávající osobě spolu s dalšími šesti osobami, při zachování požadované podobnosti přivzatých osob v obecných znacích s osobou poznávanou, tj. pohlavím, rasou, zdánlivým věkem, výškou postavy, tělesnou skladbou, oděvem ap. Jakékoli výrazné typové odlišení stěžovatele od osob přivzatých nelze na podkladě fotografické dokumentace úkonu v daném případě dovodit.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že předmětná rekognice byla prováděna současně s oběma podezřelými. V této souvislosti se dovolává ustanovení §93 odst. 2 trestního řádu, kdy vychází z doslovného znění, ve kterém se hovoří o osobě, která má být poznána. Problém tedy vzniká v počtu ztotožňovaných (poznávaných) osob při téže rekognici, zejména pak v těch případech, byl-li trestný čin spáchán ve spolupachatelství. V kriminalistické literatuře se doporučuje dávat přednost oddělenému znovupoznání jednotlivých spolupachatelů. Na straně druhé však nelze vyloučit případy, kdy je účelné ukázat poznávající osobě současně dva i více poznávaných osob v rámci téhož znovupoznávacího aktu. Přichází to v úvahu například tehdy, kdy věrohodnost výsledku znovupoznání závisí na možnosti vnímat skupinu osob jako celek. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že bez ohledu na odlišné názory ohledně počtu poznávaných osob při téže rekognici, provádění poznávacího řízení současně s oběma pachateli v daném případě nemohlo mít vliv na zákonnost způsobu provedení rekognice a na objektivitu jejího výsledku ve vztahu ke stěžovateli, tj. jeho ztotožnění svědkyní s pachatelem trestné činnosti.
Stěžovatel dále namítá, že rekognice byla provedena opakovaně. K tomu je třeba uvést, že vzhledem k povaze rekognice nesmí být osoba, jež má být poznána, ukázaná před rekognicí ztotožňující osobě. Pokud by tento postup nebyl dodržen, mohou být výsledky uvedeného procesního úkonu zpochybněny tak, že ztratí svůj důkazní význam (viz. č. 54/1990 Sb. rozh. tr.). Takový postup v daném případě nebyl zjištěn. Jak vyplývá z přiloženého protokolu o úkonu i fotodokumentace, skutečně došlo k provedení dvou poznávacích řízení, avšak šlo o opakování znovupoznávajících aktu v průběhu téže rekognice. Rozhodné ve vztahu ke stěžovateli pak je to, že v obou poznávacích řízeních byl bezpečně ztotožněn s osobou pachatele loupežného přepadení P.ú. v H., dne 20. 12. 1993. Nelze proto přisvědčit stěžovateli ani v tomto směru, že by způsob provedení rekognice ve vztahu ke stěžovateli odporoval zákonu, a ve svých důsledcích tak působil tvrzenou proti
ústavnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv Ústavní soud nezjistil a za tohoto stavu byla proto ústavní stížnost z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu