ECLI:CZ:US:1998:4.US.364.98
sp. zn. IV. ÚS 364/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 364/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.V., zastoupeného JUDr. D.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 1998, čj. 30 Ca 277/95-58, a rozhodnutí Magistrátu města Brna, ze dne 19. 6. 1995, čj. 98/91/b-RN, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Magistrátu města Brna, setrvává stěžovatel na svém stanovisku, že předmětná nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, když původní vlastník V., a. s., převedl tento pozemek do vlastnictví fyzické osoby, do té doby ekonomického pronájemce nemovitosti, a to v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. Krajský soud se také nezabýval otázkou finanční náhrady za vyvlastněný pozemek, resp. otázkou náhradního pozemku, ačkoli se jeví jako reálné naplnění skutkové podstaty
2 IV. ÚS 364/98
restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. n) citovaného zákona. Z těchto, jakož i z dalších důvodů, domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Magistrátu města Brna, sp. zn. 98/91, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil u tohoto správního orgánu restituční nárok podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to proto, že povinná osoba, tj. V., odmítla vypořádání restitučního nároku, ačkoli v současné době je postaveného rekreačního zařízení využíváno jako výdělečného hotelového zařízení. Magistrát města Brna, napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že stěžovatel není vlastníkem, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označené, nemovitosti, a to proto, že účel vyvlastnění byl naplněn a tomuto účelu slouží nemovitost dodnes. Z obsahu spisu 30 Ca 277/95 Krajského soudu v Brně bylo dále zjištěno, že o návrhu stěžovatele na přezkoumání uvedeného rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl krajský soud, že rekreační středisko, včetně příjezdové komunikace, bylo na vyvlastněném pozemku vybudováno a nadále slouží k ubytování hromadného charakteru v rekreační oblasti města B., když není rozhodující, že tento účel je nyní naplňován tržním způsobem, tedy způsobem vycházejícím z existujících společenských poměrů. Pokud pak jde o tvrzené porušení práva tím, že krajský soud nezkoumal věc z hlediska ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., nemohlo k němu dojít za situace, kdy v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu nebylo vůbec vytknuto.
Jakkoli Ústavní soud může chápat to, že stěžovatel již samu skutečnost vyvlastnění považuje za způsobenou křivdu, nelze na straně druhé pominout podstatu základního záměru zákonodárce vyjádřenou v preambuli k zákonu č. 229/1991 Sb., tj. záměru pouze zmírnit následky některých majetkových křivd, způsobených v tzv. rozhodném období. Z rozhodnutí útvaru územního plánování a architektury bývalého ONV ze dne 4. 3. 1969, čj. Výst.-89/98/68, je patrno, že k vyvlastnění předmětné nemovitosti došlo pro účely rekreačního ubytování hromadného charakteru, tedy pro účely poskytování přechodného ubytování, na jehož povaze nemůže nic změnit, a v projednávané věci není proto relevantní ani to, že případně došlo ke změně vlastníka objektu i způsobu úhrady za poskytované ubytování. Do ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo zasaženo ani tím, že krajský soud nezkoumal věc z hlediska restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n)
3 IV. ÚS 364/98
citovaného zákona, neboť stěžovatel napadl rozhodnutí správního orgánu pouze na bázi restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) tohoto zákona. Správní rozhodnutí je totiž ovládáno dispoziční zásadou a bylo věcí stěžovatele, aby včas vymezil meze požadovaného přezkumu soudem (§250h odst. 1 o. s. ř. ).
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu