ECLI:CZ:US:1998:4.US.372.97
sp. zn. IV. ÚS 372/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P.Z. a P.Z., oba zastoupeni advokátkou JUDr. T.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 20 Co 66/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 6. 10. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti shora citovanému rozhodnutí v právní věci odškodnění dle zákona č. 87/91 Sb. Tímto rozsudkem byla pravomocně zamítnuta žaloba proti českému státu - Ministerstvu financí ČR.
Stěžovatelé ve své stížnosti argumentují v podstatě stejně, jako ve svých předchozích návrzích a uvádějí, že dne 15. 3. 1996 podali podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích návrh na zahájení řízení proti odpůrci, českému státu - Ministerstvu financí ČR, když k odškodnění nebyla nalezena mimosoudní cesta. Jednalo se o odškodnění za dům čp. 214 se stavební parcelou č. 284 v k.ú. P., což byl v minulosti hotel "T" v P., který byl znárodněn výměrem ze dne 18. 5. 1950, č. j. 12733-115/6-1950. Uvedené nemovitosti náležely do výlučného vlastnictví babičky stěžovatelů E.Z., která zemřela dne 27. 12. 1966. Dle tvrzení stěžovatelů nepořídila závěť. Ze zákona pak přicházeli v úvahu jako dědicové - dcera zesnulé E.A., syn zesnulé (otec stěžovatelů) E.Z., který zemřel, proto jako dědicové připadali dále v úvahu E.Z. (syn z prvého manželství) a stěžovatelé.
Dne 21. 9. 1993 byla odpůrci odeslána výzva k odškodnění. Požadavek stěžovatelů byl zamítnut s odkazem na ustanovení §3 zákona č. 87/91 Sb., jimž byli upřednostněni dědicové ze závěti před dědici ze zákona. Odpůrce, Ministerstvo financí České republiky, dále poukázal na to, že jediným dědicem ze závěti je pouze E.Z.
Dle tvrzení stěžovatelů závěť nebyla v dědickém řízení projednávána, neboť nebyla předložena. Závěť byla předložena teprve v souvislosti s uplatněním restitučního nároku. Stěžovatelé považují závěť za částečně neplatnou, jelikož touto závětí byli vyděděni. E.Z. obdržel finanční náhradu jako dědic ze závěti. Ministerstvo financí České republiky tedy nevyhovělo stěžovatelům, proto se domáhali svého nároku soudní cestou.
Obvodní soud pro Prahu 1 předmětnou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 12. 1996, č. j. 26 C 45/96-12. V odvolacím řízení Městský soud v Praze dne 9. 6. 1997 svým rozhodnutím č. j. 20 Co 66/97-25 tento rozsudek potvrdil. Oba soudy, dle tvrzení stěžovatelů, vycházely ze stanoviska Ministerstva financí České republiky a nesprávně rozhodly. Odškodnění mělo být provedeno dle jejich názoru podle ust. §3 odst. 2 písm. c) a nikoli dle §3 odst. 2 písm. a) či b) zákona č. 187/1991 Sb. Stěžovatelé se rozsudkem soudů cítí poškozeni, neboť dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, má každý občan právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Stěžovatelé se domáhají vyslovení nálezu, že rozhodnutími soudu byl porušen zákon.
Dle vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelé uplatňují restituční nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. a nemají postavení vlastníků, kteří by byli dotčeni ve svých vlastnických právech. Podle publikované judikatury Ústavního soudu uplatňovaný (a tedy i sporný) restituční nárok nemůže být pojmově zahrnut pod ochranu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé se nedomáhají vydání věci, nýbrž finanční náhrady a rozhodování soudů o přiznání či nepřiznání takové náhrady se nijak nedotýká vlastnických práv stěžovatelů k věci. Podstatou stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením otázky, která osoba je oprávněnou k výplatě finanční náhrady v důsledku dodatečného předložení závěti, včetně posouzení, zda jde o závěť platnou. Jedná se o námitky proti právnímu posouzení skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn. V ustanovení §3 odst. 2 písm. a) z.č. 87/1991 Sb. není stanoveno předložení závěti v dědickém řízení, jako podmínka pro vznik nároku na vydání věci, proto nejsou pro posouzení nároku oprávněných osob rozhodné výsledky dědického řízení. Z těchto důvodů městský soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření odkázalo na svá stanoviska podaná v řízení před obecnými soudy a poukázalo na judikaturu Ústavního soudu, podle které tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat celková rozhodnutí obecných soudů a přehodnocovat provedené důkazy. Vzhledem k tomu, že v předchozím řízení nedošlo podle názoru ministerstva k porušení základních ústavních práv, navrhlo, aby stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal soudní spis, který byl v této věci veden, a seznámil se podrobně s jeho obsahem.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s tím, jak obecné soudy posoudily, na základě jimi provedených důkazů, právní otázky. Takové námitky mohou zakládat oprávněnost stížnosti však jen v takovém případě, pokud by obecné soudy k takovým závěrům dospěly na základě nespravedlivého procesu, případně tehdy, pokud by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právními závěry. Nic z toho však Ústavní soud nezjistil. Je tedy třeba znovu opakovat, že Ústavní soud není třetí soudní instancí a že není odnětím práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy po fair vedeném procesu zaujmou stanovisko, se kterým se strana sporu neztotožňuje. Stejně tak nemůže porušit čl. 11 Listiny, správní či soudní rozhodnutí, které má teprve vlastnictví konstituovat, jak je tomu v tzv. restitučních věcech.
Na základě uvedených závěrů proto Ústavnímu soudu nezbylo, nežli stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout podle ust. §43 odst. 2a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu