ECLI:CZ:US:1998:4.US.38.98
sp. zn. IV. ÚS 38/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.D., zastoupeného JUDr. Z.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 1997, č.j. 23 Co 287/97-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 1996, č.j. 21 C 343/94-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 1. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 1997, č.j. 23 Co 287/97-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 1996, č.j. 21 C 343/94-26. Uvedenými rozsudky byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že je výlučným vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v k.ú. K.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zejména právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní princip nezávislosti soudu podle čl. 82 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Uvádí, že na základě dvou trhových smluv se stal vlastníkem pozemků v katastrálním území K., a to pozemků p.č. 258/42 role a pozemku p.č. 258/50 role, které byly v roce 1958 zapsány do vložky 1617 pozemkové knihy pro k.ú. K. Trest propadnutí majetku, který byl stěžovateli uložen rozsudkem č.j. 1 T 36/65-27 Obvodního soudu pro Prahu 4 v souvislosti s opuštěním republiky, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze z června 1965, sp.zn. 3 To 392/65. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 1966 finanční odbor ONV rozhodl o převodu majetku zapsaného ve vložce 1617 Pozemkové knihy pro k.ú. K. do operativní správy MNV. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že jím navržení svědci, kteří by prokázali stav pozemku p.č. 258/50 do roku 1966, nebyli vyslechnuti. S poukazem na čl. 11 Listiny uvádí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Má zato, že jeho právo podle §38 odst. 2 Listiny bylo porušeno, neboť jím předložené doklady o nesporném vlastnictví nebyly soudy vůbec hodnoceny jako důkazní materiály a nebyla mu dána možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit. Z těchto důvodů považuje rozsudky obecných soudů za zásah do jeho práva vlastnit majetek a navrhuje, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za opodstatněnou. Stěžovatel v podstatě uplatnil nárok, kterým se domáhal odstranění křivdy, jež mu vznikla v roce 1964, kdy pozbyl svého vlastnictví k pozemku. Na tyto případy se vztahovaly restituční zákony, podle nichž bylo třeba nárok uplatnit. Pokud stěžovatel neuplatnil svůj restituční nárok vůči povinným osobám, pak u odvolacího soudu nemohl být úspěšný v řízení, ve kterém se domáhal určení svého vlastnictví. Mimo to stěžovatel uplatnil svůj nárok proti dvěma subjektům, přičemž ve vztahu ke každému z nich existoval jiný skutkový stav, s odlišným právním posouzením. Ve vztahu k žalované M.J. nemohl své právo úspěšně uplatnit, neboť tato nenabyla nemovitosti od státu, ale od svých rodičů, kteří je zase nabyli kupní smlouvou od J.B. Stěžovatel přehlédl a ve své stížnosti stále přehlíží fakt, že v roce 1953 došlo podle geometrického plánku k odepsání části parcely, přičemž jeden díl si koupil od J.B. stěžovatel a jeden díl právní předchůdci (rodiče) M.J. Dále uvádí, že odlišná situace byla při posuzování nároku ve vztahu k žalovaným V., kteří právo osobního užívání pozemku, který byl původně ve vlastnictví stěžovatele, po jeho opuštění republiky získali od státu. Skutečnost, že v případě stěžovatele nedošlo k vyslovení trestu propadnutí majetku, není významná, neboť v té době (1966) se stát ujímal opuštěných věcí podle jiných než trestních předpisů a na tento postup se též vztahovaly restituční předpisy [§6 odst. 1 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb.]. Žalovaným V. bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, které se účinností novely občanského zákoníku dnem 1. 1. 1992 změnilo v právo vlastnické a V. si na pozemku postavili dům, na což se rovněž vztahovaly restituční předpisy (§8 odst. 3 a 4 zák.č. 87/1991 Sb.). Za tohoto stavu nebylo možné žalobě vyhovět. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť práva stěžovatele jako účastníka řízení nebyla v řízení obecnými soudy porušena. Dokazování bylo prováděno v souladu s ustanoveními o.s.ř., což dokládá obsah spisu, ale i samotná stížností napadená rozhodnutí. Navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 21 C 343/94. Po seznámení se s obsahem spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení principu nezávislosti soudu podle čl. 82 a 95 Ústavy. Neobstojí ani stěžovatelův odkaz na porušení čl. 11 Listiny; větu prvou tohoto článku, totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit. Pokud je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má býti konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže (viz. např. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 23/93 zveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, ročníky 1993, 1994 - I. díl, č.5).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 a 95 Ústavy. Z uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 8. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu