ECLI:CZ:US:1998:4.US.381.98
sp. zn. IV. ÚS 381/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. P.K., zastoupeného JUDr. J.H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 1998, č.j. 22 Ca 391/97-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 9. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 1998, č.j. 22 Ca 391/97-30, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 30. 4. 1997, č.j. FŘ 6530/130/96, ve věci daně z přidané hodnoty, a na přezkoumání rozhodnutí téhož orgánu ze dne 15. 5. 1997, č.j. FŘ 6462/110/96/Vá, ve věci daně z příjmů.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím krajského soudu, ve spojení s předcházejícími rozhodnutími, byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zakotvené v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že v jeho podniku s obchodním názvem "Ing. P.K." ve dnech 13. až 22. 8. 1996 proběhla kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995. Na základě této kontroly mu byl správcem daně dodatečným platebním výměrem č. 535 ze dne 20. 9. 1996, č.j. 5666/920/96/A, vyměřen rozdíl na dani ve výši 472.570,- Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal odvolání, na základě něhož finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 15. 5. 1997, č.j. FŘ 6462/110/96/Vá, platební výměr snížilo z částky 472.570,- Kč na částku 454.338,- Kč. Stěžovatel dále uvedl, že v jeho podniku proběhla ve dnech 8. 8. až 23. 8. 1996 také kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec, říjen, listopad a prosinec 1995, na základě níž mu byla správcem daně dodatečným platebním výměrem č. 5618 ze dne 19. 9. 1996, č.j. 5618/920/96/A, vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 65.643 Kč. Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podal odvolání, které finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 30. 4. 1997, č.j. 6530/130/96. Obě dodatečně stanovené daňové povinnosti uhradil. Nález správce daně při daňové kontrole spočíval v neuznání výdajů na obstarání marketingové studie průzkumu trhu a zmapování tržního konkurenčního prostředí ve sféře prodeje přírodní a vlasové kosmetiky. Správce daně zaujal stanovisko, že obchodní vztah byl uzavřen s úmyslem snížit daňový základ na dani z příjmů a odčerpat peněžní prostředky ze státního rozpočtu na dani z přidané hodnoty. Stěžovatel uvedl, že byl několikrát vyzýván k předložení studie správci daně, ve smlouvě však byl zavázán držet tyto informace v naprosté tajnosti jako obchodní tajemství pod sankcí smluvní pokuty 1 mil. Kč, a proto studii odmítl předložit. V roce 1996 studii předložit ani nemohl, neboť v souladu se smlouvou disketu, na níž byla studie, zaslal dodavateli k aktualizaci. Předmětnou disketu obdržel až 22. 12. 1996 společně se souhlasem k předložení studie správci daně. Studii předložil až finančnímu ředitelství jako odvolacímu orgánu a domníval se, že tímto splnil svoji povinnost vyplývající ze zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stěžovatel dále uvedl, že dle jeho názoru odvolací orgán nepostupoval v souladu se zákonem, když ho nevyzval, aby prokázal svoji odpověď uvedenou v protokole o místním šetření ze dne 16. 8. 1996, a když nevyužil své zákonné pravomoci a neprovedl prostřednictvím jiného finančního úřadu šetření u společnosti D., spol. s. r. o., tj. dodavatele studie. Stejně tak výroky dodatečných platebních výměrů neobsahují odkaz na konkrétní hmotněprávní ustanovení příslušného předpisu. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení o přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství před Krajským soudem v Ostravě. Napadenému rozsudku vytkl, že soud nevycházel při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadených rozhodnutí ve smyslu §250i odst. 1 o.s.ř., neboť ještě před vydáním napadeného rozhodnutí měl odvolací orgán studii k dispozici. Pokud soud dospěl k závěru, že stěžovatel v žalobě neuvedl, v čem konkrétně se žalované finanční ředitelství nevypořádalo se všemi důvody uvedenými v odvolání, bylo jeho povinností nařídit odstranění této vady, neboť její neodstranění je důvodem k zastavení řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením soudu, že porušil ust. §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, když si sám vystavil daňový doklad, neboť porušení uvedeného ustanovení nebylo předmětem žaloby a vztahuje se k úplně jinému případu, a dle jeho názoru soud takto porušil §250i odst. 1 o.s.ř. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí mu předcházející, zrušil.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na vyslovený právní názor v něm uvedený. Dále uvedl, že přezkoumávání pravomocného rozhodnutí správního orgánu soudem je ovládáno dispoziční zásadou (§249 odst. 2 o.s.ř.). Je proto povinností žalobce tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část, odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému právnímu předpisu, a toto tvrzení odůvodnit. Přezkumná činnost soudu je pak vymezena tímto rámcem. To znamená, že žalobce explicitně uvede, která konkrétní ustanovení právního předpisu byla porušena a jaké jsou důvody těchto tvrzení. Proto i při nejmírnějších požadavcích musí být ze žaloby zřejmé, v kterých částech a v jakém směru má soud napadené rozhodnutí přezkoumávat. Soud není povinen ani oprávněn vyhledávat případné nezákonnosti, a proto nepostačí, vytýká-li žalobce v žalobě pouze obecně, že zákon či jiný právní předpis byl porušen, aniž by poukazoval na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Závěrem uvedl, že krajský soud napadeným rozhodnutím neporušil čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
FŘ jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. poukázalo na ust. §31 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož je povinností daňového subjektu prokázat své údaje ohledně daňového základu a výše daně, a současně i na ust. §2 odst. 3 cit. zákona, jež zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že důkazní břemeno je ve smyslu §31 odst. 2 cit. zákona na správci daně. Dle jeho přesvědčení daňový subjekt může být správcem daně vyzván jen k tomu, aby svá tvrzení prokázal, ale ne k tomu, jak je má prokázat. Z tohoto pohledu tedy neobstojí námitka stěžovatele, že nebyl vyzván, aby předložil důkaz o spolupráci, za situace, kdy byl správcem daně vyzván, aby prokázal svá tvrzení. Pokud stěžovatel uplatnil do daňově uznatelných výdajů studii zpracovanou společností D., s.r.o., bylo na něm, aby tuto skutečnost sám vhodnými prostředky prokázal, což však neučinil. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že marketingová studie nebyla zahrnuta do daňově uznatelných výdajů po právu, což objektivně posoudil i krajský soud.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 391/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry krajského soudu a územních finančních orgánů, tj. v námitce, že jak územní finanční orgány, tak i krajský soud, nesprávně hodnotily důkazy týkající se okolností plnění marketingové studie provedené společností D., a to z hlediska skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti. Podle ust. §31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Podle ust. §2 odst. 3 cit. zákona při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že mu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. správními orgány, nebo je doplňovat svými úvahami, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Takové porušení však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. K namítanému porušení čl. 95 Ústavy Ústavní soud uvádí, že cit. ustanovení samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu (viz např. nález uveřejněný pod č. 104 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 12. 1998
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu