ECLI:CZ:US:1998:4.US.384.98
sp. zn. IV. ÚS 384/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.G., zastoupené Mgr. J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 1998, č.j. 7 Cmo 411/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 9. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 1998, sp. zn. 7 Cmo 411/98. Uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení o předběžném opatření Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1998, č.j. Nc 1058/98-7, takto:
I. Částečné zpětvzetí návrhu na nařízení předběžného opatření vyslovením zákazu prvnímu až čtvrtému odpůrci svolávat a řídit valné hromady společnosti K., se připouští, usnesení soudu prvního stupně se v tomto rozsahu zrušuje a řízení v tomto rozsahu zastavuje.
II. Ve zbývající části se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že odpůrci 1) až 4) jsou povinni zdržet se jednání jménem společnosti K., a to převádění nemovitých věcí ve vlastnictví společnosti K., k movitým a nemovitým věcem zřizování zástavního práva ve prospěch třetí osoby, zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, předkupního práva a jiného věcného práva, uzavírání smluv o nájmu těchto věcí, jejich částí či nebytových prostor nacházejících se v nemovitostech, vložení jich jako vkladu do jiné společnosti a jednání s bankami a uzavírání úvěrových smluv.
Pokud navrhovatel požadoval, aby bylo odpůrcům zakázáno činit jakékoli další právní úkony jménem společnosti K., v tomto rozsahu se zamítavý výrok usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Navrhovateli se ukládá, aby do 30 dnů podal návrh ve věci samé.
Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky a sice čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl důvody vedoucí k vynesení příslušného usnesení o předběžném opatření. S odkazem na odůvodnění usnesení zejména vysvětlil, proč shledal, že byly naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření v rozsahu, v němž bylo návrhu žalobce vyhověno. Dále uvedl, že v daném stadiu řízení nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé, a že neučinil závěr o tom, zda žalované fyzické osoby (či některé z nich) jsou oprávněny jednat za společnost K., či nikoliv. Smysl předběžného opatření spatřuje v zabránění nevratným důsledkům, které by mohly nastat při zásadních dispozicích s majetkem společnosti činěných osobami, u nichž není jisto, zda reprezentují představenstvo společnosti či nikoliv. Vrchní soud v Praze také uvedl, že je mu známo z jeho činnosti, že za představenstvo, oprávněné jednat jménem společnosti K., se vydává několik skupin, majících zjevně protichůdné zájmy. Svým usnesením, tedy dle §76 odst. 1 písm. a), f) o.s.ř., uložil uvedeným odpůrcům, vydávajícím se za členy představenstva společnosti K., aby se zdrželi konkrétních dispozic s majetkem společnosti. Nejde však o zásah do vlastnického práva této obchodní společnosti, ale naopak o rozhodnutí, mající zabránit nevratným krokům, týkajícím se majetkové podstaty společnosti.
Po zvážení obsahu výše uvedených skutečností a po prostudování obsahu soudního spisu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Občanský soudní řád ve svém ustanovení §77 odst. 1 poskytuje dostatečnou ochranu strany dotčené předběžným opatřením, kdy zejména uplynutím lhůty stanovené k podání návrhu ve věci samé předběžné opatření zaniká. Vzhledem ke skutečnosti, že předběžné opatření má toliko mezitímní charakter, je podání ústavní stížnosti předčasné. Řízení pokračuje před Krajským obchodním soudem v Praze a po jeho ukončení pravomocným rozhodnutím a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, teprve bude podání ústavní stížnosti přicházet v úvahu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy a není další soudní instancí. Není proto ani oprávněn hodnotit a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zvláště rozhodnutí procesní povahy, pokud současně nenastal zásah do Ústavou zaručených základních práv a svobod ( čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Dle ustanovení §75 odst. 1 je podanou stížnost třeba považovat za nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně poskytuje. Stěžovatelce jsou dále k dispozici zákonem předvídané prostředky umožňující ji ubránit se proti případnému, pro ni nepříznivému rozhodnutí.
Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění stěžovatelčinu pozici, nejsou však ještě dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Stejně tak je zaručeno právo na soudní ochranu u předběžných opatření (§77 občanského soudního řádu). Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj