ECLI:CZ:US:1998:4.US.399.97
sp. zn. IV. ÚS 399/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. T.W.R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, č. j. 11 To 40/97-2698, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.V., jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství , jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 23. 10. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 1997, sp. zn. 5 T 48/96, na základě kterého byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že neexistují důkazy o tom, že by stěžovatel zajišťoval konkrétně uvedené dodávky technických zařízení, objednávky a nákup materiálu a chemikálií právě k výrobě syntetické drogy M. Podle stěžovatele nebyl tak zjištěn jediný prvek úmyslného zavinění či zavinění z nedbalosti, který by zakládal trestnost jednání. V uvedeném spatřuje porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo rovněž k porušení čl. 13 Úmluvy, neboť byl zkrácen o své právo mít účinné opravné prostředky před tímto orgánem, i když se porušení jeho práv a svobod dopustily osoby (vyšetřovatel, státní zástupce, soud I. stupně) při plnění svých úředních povinností. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil názor, že soudy provádějí nesprávně výklad a aplikaci platných právních norem, jak národních tak mezinárodních, což ve svých důsledcích pro jeho osobu představuje omezení na osobní svobodě. Důkazem toho je pak podle stěžovatele skutečnost, že omezení jeho osobní svobody trvalo od jeho zajištění dne 1. 6. 1995 v 10.20 hodin do doby, než byl předveden před soudce dne 2. 6. 1995 ve 12.45 hodin, více než 24 hodin, což je podle stěžovatele v rozporu s čl. 8 odst. 2,3 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1,3 a 4 Úmluvy. Na podporu svého tvrzení připomíná nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 23/1997 Sb. Závěrem uvádí, že postupem státních orgánů, který v ústavní stížnosti popsal, došlo ke zneužití státní moci, což je podle jeho mínění v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Za další důkaz o pohrdání obžalovanými a zneužívání státní moci považuje doručený rozsudek Krajského soudu v Praze bez podpisu předsedkyně senátu.Domnívá se, že takový právní akt není platný a odvolací soud ho měl zrušit.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření od účastníka řízení, Vrchního soudu v Praze a vedlejšího účastníka Vrchního státního zastupitelství. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 2. 12. 1997 uvedl, že stanovisko senátu k věci je v napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno a nemá nic, co by k němu doplnil. Pokud jde o formální náležitosti prvostupňového rozsudku, odkázal na §17 Kancelářského řádu pro soudy týkající se podpisování rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 31. 12. 1997 ohledně omezení osobní svobody stěžovatele uvádí, že v daném případě byla lhůta dodržena, v dalším odkazuje na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, s nímž se ztotožnil.
Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.
Z obsahu přiložených rozsudků Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 a §125 tr. řádu. Ústavní soud připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že obecným soudům není možné přikazovat, jak důkazy mají hodnotit z hlediska jejich pravdivosti, závažnosti a zákonnosti. Zásada volného hodnocení důkazů je založena na vnitřním přesvědčení a způsob, jakým obecné soudy vyhodnotí provedené důkazy, je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší, aby toto hodnocení znovu hodnotil či nahrazoval hodnocením vlastním. Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatel v mnohém opakuje argumenty uvedené v předchozím řízení, které se tak stávají polemikou a výrazným nesouhlasem s výsledkem trestního řízení. Taková argumentace však nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Námitkami stěžovatele ohledně okolností uvalení vazby se Ústavní soud nezabýval, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto směru uplynula nepochybně již v roce 1995.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek by nemělo spravedlivý charakter. Za této situace je třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj