ECLI:CZ:US:1998:4.US.400.97
sp. zn. IV. ÚS 400/97
Usnesení
.
IV. ÚS 400/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. ledna 1998 ve věci ústavní stížnosti ing. I.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.9.1997, č.j. 11 To 40/97-2698, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 1997, č.j. 5 T 48/96-2372, ve výroku o trestu odnětí svobody, týkající se stěžovatele, a rozhodnuto o trestu odnětí svobody, stěžovatel uvádí, že byl krajským soudem odsouzen za nepovolenou výrobu a držení omamných a psychotropních látek a jedů, přestože nebyl jediný důkaz o tom, že by se pokoušel vyrobit nebo vyrobil drogu M., ani nebyla k dispozici jediná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala jeho trestní stíhání pro spáchání trestného činu podle š 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, a že byl tak trestně stíhán a zbaven svobody jinak než stanoví zákon, že jeho
2 - IV. ÚS 400/97
zavinění na trestné činnosti nebylo prokázáno a nevyplývá ani z výsledků prokazovaného dokazování, že jeho žádost o provedení expertizy, zda nalezené tablety pocházejí z tabletovacího stroje z laboratoře, nebyla vyslyšena, že při zatýkání a vzetí do vazby nebyla dodržena zákonná lhůta, ani dány důvody vazby, takže vazba byla uvalena v rozporu se zákonem, že domovní prohlídky byly prováděny v rozporu se zákonem, a konečně že mu byl uložen trest až v horní polovině zákonné sazby, který byl vrchním soudem ještě zvýšen. Vším tím, jak uvádí, došlo k porušení jeho práv, zaručených čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, č1. 6 odst. 1 a čl. 13 Římské úmluvy o ochraně lidských práv, §3 odst. 3, §4, §9 odst. 2 a §31 odst. 2 písm. a) trestního zákona, §2 odst. 5, §89 odst. 1 a §164 odst. 2 a 3 trestního řádu, a proto žádá o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze v plném rozsahu.
Z obsahu spisu sp. zn. 5 T 48/96 Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let s tím, že pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou.
V odůvodnění tohoto rozsudku odkázal Krajský soud v Praze zejména na doznání stěžovatele, že v M. vyrobil látku M., dále na znalecký posudek V., a konečně na výpověď znalce u hlavního líčení, na základě kterýchžto důkazů měl krajský soud za prokázáno, že existovala laboratoř se zařízením a s chemikáliemi umožňujícími syntézu M v laboratorním měřítku až do stadia hydrochloridu ve formě tabletovací směsi, že podle zbytků rozpracované výroby proběhla také všechna její stadia a pro výrobu konečného produktu pouze scházelo tabletovací zařízení. Pokud jde o možnost a realizaci jednotlivých stadií přípravy M, včetně hydrochloridu, v M., dospěl k prakticky shodnému závěru i znalec z oboru chemie, odvětví léčiva (výroba), který vypracoval znalecký posudek na žádost stěžovatele a který
- 3 - IV. ÚS 400/97
byl soudem přibrán jako znalec a vyslechnut v hlavním líčení. Krajský soud přisvědčil námitce obhajoby, že domovní prohlídka v M. byla nesprávně provedena, a navíc nebyla umožněna účast obhájcům. Konstatoval však, že domovní prohlídka dne 1. 6. 1995 byla neodkladným úkonem dle §160 odst. 4 trestního řádu a že nebyla provedena před sdělením obvinění. S ohledem na závěry nálezů z laboratoře neúčast obhájců není okolností, která by výsledky provedeného dokazování zpochybňovala. Krajský soud poukázal i na výpověď znalce, prokazující nález dvou tablet při demontáži tabletovacího lisu, jejichž obsah byl shodný s obsahem dalších dvou označených vzorků, a neshledal důvody k pochybnostem o věrohodnosti nálezu i bez ověření způsobu, jak tablety do podstavce lisu propadly. Na základě dalších provedených důkazů vzal krajský soud za prokázáno, že k trestné činnosti stěžovatele došlo. Krajský soud se rovněž zabýval i otázkou stěžovatelova zavinění.
Na základě odvolání krajského státního zástupce a na základě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 1997, č.j. 11 To 40/97-2698, napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody, týkající se stěžovatele, a při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že krajský soud vycházel ze správných skutkových zjištění a použil odpovídající právní kvalifikaci i správný druh trestu. Konstatoval dále, že krajský soud provedl všechny dostupné důkazy a jako důkazní materiály použil pouze ty, které byly řádně provedeny. Vrchní soud provedl dále další výslechy, včetně výslechu stěžovatele, a poukázal na to, že stěžovatel byl jednak přistižen při činu, jednak přiznal, že vyrobil M, neboť jak sám uvedl, jde o látku, kterou není možno koupit, takže byla nutná její syntéza dostupných látek, připomenul také část podkladového materiálu stěžovatele pro znalce ing. V., v němž výslovně uvedl, že jeho cílem bylo vyrobit M, a k tvrzením stěžovatele, že výroba M nebyla pro něho konečným cílem, nýbrž chtěl vyrobit nové afrodiziakum na bázi M, zdůraznil, že úvahy o tom, zda M byla finálním výrobkem nebo meziproduktem, jsou nepodstatné,neboť pro
IV. ÚS 400/97
trestnost činu postačuje samotný fakt výroby zakázané látky bez příslušného povolení. Vrchní soud připomenul, že důkazy shromážděné krajským soudem nepochybně prokázaly, že výroba drogy M byla konečným cílem, že k její výrobě došlo a k velkovýrobě bylo připraveno nejen technické zařízení, ale i vstupní chemikálie. Vrchní soud se shodl se závěry krajského soudu i v hodnocení subjektivní stránky trestného činu a poukázal na skutečnost, že stěžovatel svůj úmysl vyrobit M opakovaně přiznal. Změnou výše trestu odnětí svobody vrchní soud lépe diferencoval podíly jednotlivých pachatelů na trestné činnosti, míru společenské nebezpečnosti a stupeň zavinění.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami obžalovaných, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy.
Obsah uvedeného spisu sp. zn. 5 T 48/96 Krajského soudu
5 - IV. ÚS 400/97
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 1998
JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj