ECLI:CZ:US:1998:4.US.402.97
sp. zn. IV. ÚS 402/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E.V., zastoupené advokátem JUDr. V.P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 1997, sp.zn. 22 Co 412/97, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, zastoupeného předsedou senátu JUDr. P.K., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 2. 2. 1998 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí potvrzujícímu usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 4. 1997, č.j. 11 C 85/94-11, kterým bylo podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení s odůvodněním, že žalobkyně podala žalobu proti neexistující právnické osobě.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť soudy neposkytly ochranu jejím právům. Stěžovatelka uvádí, že vadu podání spočívající v nesprávném označení žalovaného odstranila, když na základě výzvy okresního soudu ze dne 20. 8. 1996 upřesnila žalované subjekty. Podle stěžovatelky je úkolem soudu, aby z úřední povinnosti objasnil, kdo převzal po zaniklém účastníku řízení povinnost vydat věci, neboť právní nástupce zaniklého účastníka je i jeho nástupcem v soudním řízení.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 1. srpna 1997, kde je podrobně vysvětleno, proč žalobkyní zažalovaný S nemá procesní způsobilost, a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 11 C 85/94 a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud především konstatuje, že není nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda stížností napadeným usnesením bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 90 Ústavy.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentu, že stěžovatelka odstranila vady podání, když dopisy V., L. doložila, kdo se stal právním nástupcem původně žalovaných. Obecné soudy tudíž měly v řízení pokračovat a nikoliv řízení zastavit. Pokud tak učinily, neposkytly ochranu zákonným právům stěžovatelky, čímž porušily čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Po zvážení obsahu všech tvrzení stěžovatelů uvedených v ústavní stížnosti a po prostudování soudního spisu, který byl ve věci veden, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z vyžádaného spisu Okresního soudu Pardubice, stěžovatelka ve své žalobě ze dne 23. 2. 1994 jako žalovaného označila "S". Právnická osoba tohoto názvu však v době podání žaloby neexistovala. V obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem Hradec Králové byl od 14. února 1989 do 29. srpna 1991 zapsán "S, koncernový podnik K.", od 29. srpna 1991 do 1. prosince 1992 pak "S ", který byl z obchodního rejstříku vymazán usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1. Svým podáním ze dne 8. 9. 1995 stěžovatelka svoji žalobu rozšířila i na "L".
Na základě výzvy okresního soudu k odstranění vad podání stěžovatelka dopisem ze dne 18. 9. 1996 jako žalované označuje "V" a "L". Také okresní soud sám vyvinul značné úsilí ke zjištění přesného názvu pasivně legitimovaného subjektu, když zajistil příslušné výpisy z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové a dotazy u Krajského obchodního soudu v Praze se pokusil zjistit právního nástupce S.
Usnesením okresního soudu ze dne 9. dubna 1997 bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že neexistence žalovaného v době podání žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a z toho důvodu je nezbytné řízení podle §104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. zastavit. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. srpna 1997 bylo prvostupňové usnesení o zastavení řízení potvrzeno.
Podle článku 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Na základě článku 36 odst. 1 Listiny se každý může dovolávat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Jak konstatoval Ústavní soud např. ve věci vedené pod sp. zn. IV.ÚS 6/95 (publikováno pod č. 37, Svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení ÚS), neznalosti či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení. Ve věci vedené pod sp. zn. III ÚS 74/94 (publikováno pod č. 42, Svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení ÚS) vyslovil Ústavní soud názor, že v restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že je zde odůvodněn i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků týče.
Postup obecných soudů se od výše uvedených stanovisek Ústavního soudu neodchýlil. Stěžovatelka byla řádně poučena o nezbytnosti řádně označit žalované subjekty jejich názvem a sídlem. Okresní soud navíc vyvinul sám úsilí o zjištění případného právního nástupce a to nad rámec povinností uložených mu občanským soudním řádem. V řízení u obecných soudů nebylo zjištěno, že V. je právním nástupcem S., koncernový podnik K. Navíc bylo zjištěno, že posledně dva uvedené subjekty v době podání žaloby již právně neexistovaly. Z těchto důvodů nezbývalo, než řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. V tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 7. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu