ECLI:CZ:US:1998:4.US.419.97
sp. zn. IV. ÚS 419/97
Usnesení
IV. ÚS 419/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti O.G., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 59/97, ze dne 18. 9. 1997, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. l T 29/95. ze dne 28. 5. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy zrušení shora označených rozhodnutí.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni podle §258 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu, a to v celém rozsahu. Odvolací soud znovu podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 4 trestního zákona, ve znění z. č. 290/1993 Sb. a pozdějších novel, a podle §250 odst. 4 trestního zákona mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let s výkonem ve věznici s dozorem.
2 IV. ÚS 419/97
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje zrušit rozhodnutí obou soudů, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, a právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, neboť v době skončení vyšetřování a podání obžaloby neměl obhájce, ačkoliv se jednalo o nutnou obhajobu. Stěžovatel namítá, že mu tak nebyl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, a nebylo mu umožněno využít kvalifikované právní pomoci ze strany obhájce v době skončení vyšetřování, kdy obviněný má poslední možnost činit návrhy na doplnění dokazování. Je názoru, že soud měl na tuto situaci reagovat postupem podle §188 odst. l písm. e) trestního řádu, tedy vrátit věc státnímu zástupci k došetření k odstranění závažných vad přípravného řízení. Jelikož takto ve věci postupováno nebylo, bylo podle tvrzení stěžovatele zkráceno jeho právo na obhajobu. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že v řízení před soudem prostřednictvím svých obhájců opakovaně navrhoval provedení důkazů (konkrétně pak výslechů svědků), které měly potvrdit jeho obhajobu, avšak jejich provedení mu nebylo ze strany obou soudů umožněno. V postupu obou soudů stěžovatel spatřuje porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Konečně pak poslední námitka stěžovatele se týká jeho vazebního stíhání. Uvádí, že jeho osobní svoboda byla omezována s odkazem na zcela jiné trestní stíhání, pro které do vazby nebyl vzat. Tak došlo k prodlužování vazby za situace, kdy důvody vazby byly dovozovány i z dalšího trestního stíhání, které bylo proti němu vedeno. Podle názoru stěžovatele tak došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že podaná ústavní stížnost nesměřuje do žádného rozhodnutí o vazbě, a stěžovatel pouze poukazuje na princip presumpce neviny a na ztíženou možnost obhajoby v podmínkách vazby.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Vrchního státního zastupitelství a připojil si spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T 29/95.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvádí, že stěžovatel byl upozorněn vyšetřovatelem (termín byl oznámen 19. 10. 1995) v souladu se zákonem (§166 odst. 1 trestního řádu) na možnost prostudovat spis dne 25. 10. 1995. Stěžovatel však na počátku tohoto úkonu vypověděl plnou moc obhájci a k prostudování spisu nedošlo, neboť bez obhájce se stěžovatel odmítl se spisem seznámit. Poté stěžovatel požádal o ustanovení nového obhájce. Vyšetřovatel s ohledem na nevyužití možnosti prostudovat spis postupoval dále, jako by k tomuto úkonu došlo (§166 odst. 2 trestního řádu) a postoupil spis spolu s návrhem na podání obžaloby. Dne 30. 10. 1995 byl stěžovateli ustanoven obhájce a téhož dne podána obžaloba. Podle Vrchního soudu v Praze se nabízí otázka, zdali tím postupem stěžovatel nesměřoval účelově ke zmaření tohoto úkonu a tím i podání obžaloby. To v souvislosti s vazbou stěžovatele, která byla v té době prodloužena do 31. 10. 1995, a při nepodání obžaloby by musel být propuštěn z vazby na svobodu. Této úvaze nasvědčuje i fakt, že krátce nato si stěžovatel znovu zvolil stejného obhájce, který jej zastupoval v přípravném řízení, přestože mu byl na jeho žádost ustanoven soudem jiný obhájce. Vrchní soud je toho názoru, že podání obžaloby v době, kdy stěžovatel neměl obhájce, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby, rozhodně nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Obviněný a jeho obhájce nemůže podání obžaloby nijak ovlivnit, neboť zákon mu v tomto směru nedává žádné prostředky. Sama skutečnost, že obviněný a jeho obhájce neprostudovali v přípravném řízení spisy, a v této souvislosti neučinili návrhy na doplnění vyšetřování, nemohla ovlivnit zákonnost, a tedy použitelnost důkazů shromážděných a provedených v přípravném řízení, a z
3 IV. ÚS 419/97
tohoto hlediska nemohla ovlivnit ani důkazní situaci v řízení před soudem. Nelze totiž pominout, že v dalším postupu řízení krajský soud vyzval stěžovatele i obhájce ke sdělení návrhů na provedení dalších důkazů a umožnil jim prostudovat spis v rozsahu, který požadovali (což také ve třech termínech uskutečnili - 7. 12. 1995 JUDr. T., 3. 1. 1996 G., 17. 5. 1996 G.). Takto došlo ke zhojení stěžovatelem namítané vady přípravného řízení. K provádění jednotlivých důkazů vrchní soud konstatuje, že podaná obžaloba byla dostatečně podložena výsledky provedeného vyšetřování a tak dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud (v souladu s §176 odst. 1 trestního řádu). K rozsahu prováděného dokazování poukazuje na §2 odst. 5 trestního řádu, podle kterého je soud povinen zjistit skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. To soud učinil, přičemž přihlédl i k řadě návrhů stěžovatele. Pokud upustil od provedení dalších důkazů, učinil tak proto, že by jejich provedení přesáhlo rámec §2 odst. 5 trestního řádu, resp. provedení dalších důkazů by na výsledku dokazování, a tím i na závěrech soudu, nemohlo nic změnit. V podrobnostech k důkazní situaci v trestní věci stěžovatele odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze. Námitky stěžovatele vůči rozhodnutím o vazbě považuje vrchní soud za bezpředmětné, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci samé.
Vyjádření Vrchního státního zastupitelství argumentuje obdobně jako vyjádření Vrchního soudu v Praze a i vrchní státní zastupitelství je přesvědčeno, že v projednávané věci bylo postupováno v souladu se zákonem a že postupem orgánů činných v trestními řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, ve znění z. č. 290/1993 Sb. a pozdějších novel, a byl odsouzen podle §250 odst. 4 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že krajský soud nepostupoval způsobeni, který předpokládá §2 odst. 5, 6 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dále namítá, že provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zákonem. Účast na trestné činnosti popírá. Poukázal i na to,
že soud odmítl veškeré návrhy obhajoby na doplnění dokazování s odůvodněním, že jde o důkazy nadbytečné, které by mohly být ovlivněny. Stěžovatel se však domnívá, že pomocí těchto důkazů by mohly být odstraněny rozpory, které vznikly v průběhu dokazování před soudem. Ve výše uvedeném postupu krajského soudu spatřuje porušení práva obhajoby na provedení důkazů. Na základě podaného odvolání rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem napadený rozsudek zrušil a stěžovatele uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 4 trestního zákona, ve znění z. č. 290/1993 Sb. a pozdějších novel, a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Po seznámení se obsahem stěžovatelova návrhu a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritum ústavní stížnosti představuje námitka omezení práva na obhajobu a neprovedení některých navrhovaných důkazů. Jak ovšem vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatel tyto námitky již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu 1. stupně. Na námitku ohledně tvrzeného omezení práva na obhajobu bylo reagováno jak ze strany Krajského soudu
4 IV. ÚS 419/97
v Plzni, jako soudu prvostupňového, tak i Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího. Konkrétně pak souvislosti s námitkou stěžovatele, že v době skončení vyšetřování neměl obhájce, ačkoli šlo o nutnou obhajobu, je v odůvodnění rozsudku krajského soudu konstatováno, že vyšetřovatel splnil své povinnosti plynoucí z ustanovení trestního řádu ohledně možnosti prostudovat vyšetřovací spis, což ostatně plyne i ze spisového materiálu (str. 532-540). Další postup vyšetřovatele podle §166 odst. 2 trestního řádu byl v tomto případě správný, neboť .jednání stěžovatele (výpovědí plné moci obhájci dne 25. 10. 1995, tedy na počátku úkonu podle §166 odst. 1 trestního řádu, a posléze prohlášení stěžovatele o odmítnutí se seznámit se spisem bez účasti obhájce) je možno považovat za takové nevyužití možnosti prostudovat spis, jakou předvídá druhý odstavec §166 trestního řádu. Soud také následně ustanovil stěžovateli jiného obhájce. Dále je třeba v této souvislosti poukázat na to, že po podání obžaloby, byl stěžovatel a jeho obhájce vyzván krajským soudem ke sdělení návrhů na provedení dalších důkazů (§196 odst. 2 trestního řádu) a bylo jim umožněno prostudovat spis v rozsahu, který požadovali, což také ve třech termínech uskutečnili. Za tohoto stavu pak ze skutečnosti, že stěžovatel byl po krátký časový úsek - od 25. 10. do 30. 10. 1995 - bez obhájce, nelze dovodit, že bylo zasaženo do práv zaručovaných čl. 40 odst. 3 Listiny tak, že mu nebyl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, a že se nemohl hájit sám či využít kvalifikovanou právní pomoc ze strany obhájce v průběhu skončení vyšetřování a podání obžaloby.
Pokud jde o rozsah dokazování, zejména pak v řízení před soudem, je nutné zdůraznit, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu také nepřísluší právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této může zasáhnout pouze a výlučně jen tehdy, jestliže takovým rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody chráněná ústavními zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Taková porušení však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Z obsahu spisu plyne, že v trestní věci stěžovatele bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které plně odpovídá charakteru posuzované trestné činnosti, konkrétně podvodu podle 4 odstavce §250 trestního zákona. V průběhu dokazování byl vyslechnut velký počet svědků a byla provedena i řada listinných důkazů. Bylo vyhověno důkazním návrhům obžaloby i obhajoby za současného respektování základní zásady trestního řízení vyjádřené v §2 odst. 5 trestního řádu. Jestliže pak krajský soud nevyhověl návrhům obhajoby, resp. upustil od provedení dalších důkazů, učinil tak za situace, kdy na podkladě již provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav věci, bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Podle přesvědčení Ústavního soudu ani v tomto směru nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Povinností soudu není provádět všechny navržené důkazy za situace, kdy důkazy již provedené poskytují dostatečně pevný základ k přesvědčivému a úplnému rozhodnutí. Ústavní soud je přesvědčen, že tomu tak bylo i v tomto případě.
Námitkou stěžovatele obsaženou v bodě IV. ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť žádné rozhodnutí o vazbě nebylo stěžovatelem napadeno.
Ze shora uvedených důvodů byl proto návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
5 IV. ÚS 419/97
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu