ECLI:CZ:US:1998:4.US.423.97
sp. zn. IV. ÚS 423/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Mgr. L.W., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1996, č.j. 32 C 114/95-23 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1997, č.j. 2 Co 6/97-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 11. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1997, č.j. 2 Co 6/97-45, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1996, č.j. 32 C 114/95-23. Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky domáhal určení, že byl neoprávněně evidován ve svazcích bývalé S jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i uložení povinnosti žalovanému zakázat vydávat ohledně stěžovatele osvědčení podle §9 odst. 1 cit. zákona, dle kterého by byl ve svazcích bývalé S pozitivně evidován.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, především článek 10 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož mj. každý má právo, aby byla zachována jeho čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, a každý má právo na ochranu před neoprávněným shromážděním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Uvádí, že mu obecné soudy neposkytly ochranu, čímž jednaly v rozporu s článkem 36 a násl. Listiny, který zakládá právo na soudní ochranu. Stěžovatel trvá na tom, že nikdy nebyl vědomým spolupracovníkem bývalé S a nevyvíjel v tomto směru žádnou činnost. V řízení u obecných soudů o takové činnosti nebyl předložen žádný konkrétní důkaz a závěry soudů tudíž neměly oporu v provedeném dokazování. Poukazuje zejména na to, že soudy zcela v rozporu se skutečností posoudily vynucený podpis stěžovatele na prohlášení, že udrží v tajnosti nabídku S o spolupráci, kterou odmítl, za "vázací akt".
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření plně odkázal na svůj rozsudek ze dne 5. 8. 1997 a na zákon č. 451/1991 Sb. Dále uvedl, že při rozhodování v řízení o ochranu osobnosti soud neurčuje, že žalobce byl "vědomým" spolupracovníkem bývalé S, nezabývá se tím, zda žalobce fakticky se S spolupracoval, ale s odkazem na ustanovení §2 odst. b) cit. zákona se zabývá výlučně tím, zda šlo o oprávněnou evidenci žalobce v materiálech bývalé S.
Ministerstvo vnitra ČR jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že v předmětném občanském soudním řízení bylo provedeno dostatečné dokazování písemnými materiály i výslechy svědků - všech bývalých pracovníků SB, kteří se stěžovatelem přišli do styku. Za stěžejní důkaz považuje výslech svědka J.L. Dle jeho názoru oba soudy vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu věci, přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, správně vyhodnotily provedené důkazy a správně aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 114/95 a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel nebyl v materiálech bývalé S evidován neoprávněně jako osoba uváděná v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za této situace nemohlo dojít ani k namítanému porušení článku 10 Listiny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva podle článku 10 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7.9. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu