ECLI:CZ:US:1998:4.US.424.97.2
sp. zn. IV. ÚS 424/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti N.D.L., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1997, čj. 38 Ca 212/96-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR, ze dne 22. 3. 1996, čj. PPR-1210/RCP-c¬225-96, zamítajícímu odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, ze dne 5. 2. 1996, čj. PZC-142/PCKV-c-96, o tom, že stěžovateli se zakazuje pobyt na území České republiky po dobu tří let a ukládá se mu opustit do dvaceti čtyř hodin území ČR, stěžovatel uvádí, že je v. příslušníkem, žijícím v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu. V roce 1995 byl
2 IV. ÚS 424/97
uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč, a ačkoliv jej uhradil, byl mu pobyt v ČR zakázán a pod hrozbou vyhoštění mu byla uložena povinnost opustit území republiky. Vzhledem k tomu, že jak jeho odvolání, tak i správní žaloba byly zamítnuty, domnívá se, že za porušení povinností stanovených zákonem byl sankcionován dvakrát, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v článku 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že k dalšímu porušení jeho práv zakotvených v článku 1 Dodatkového protokolu č 7 k úmluvě došlo odejmutím odkladného účinku jeho odvolání a uložením povinnosti opustit ČR ještě před vyčerpáním a projednáním jeho opravných prostředků, čímž mu bylo zabráněno v osobním přístupu k orgánům rozhodujícím v jeho věci. K porušení stěžovatelových práv plynoucích z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a článku 90 Ústavy ČR došlo rovněž postupem Městského soudu v Praze, který rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, a odepřel mu tak právo být vyslechnut nezávislým a nestranným soudem. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel i návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. f), §14 odst. 4, §15 odst. 2 a §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, neboť tato ustanovení jsou podle jeho názoru v rozporu s článkem 1 Ústavy ČR, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny, článkem 1 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu č. 7 k úmluvě a článkem 14 odst. 1 Paktu.
Ze spisu Policejního prezídia ČR, sp. zn. PPR-1210/RCP-c-225-96, ústavní soud zjistil, že citovaným rozhodnutím Policie ČR, byl stěžovateli podle ustanovení §14 odst. 1 písm. f) s přihlédnutím k ustanovení §22 písm. a) zákona č. 123/1992 Sb. dnem 5. 2. 1996 zakázán pobyt na území ČR do 5. 2. 1999, neboť policejní orgán zjistil, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 8. 1995, sp. zn. 4 T 221/95, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody dle ustanovení §238 odst. 1 tr. zákona a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci dle ustanovení §249 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000,-- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Ředitelství
3 IV. ÚS 424/97
Policejního prezídia ČR ze dne 22. 3. 1996, čj. PPR-1210/RCP-c-225-96, zamítnuto s odkazem na porušení povinnosti cizince zakotvené v ustanovení §22 písm. a) zákona č. 123/1992 Sb., tj. povinnosti dodržovat zákony a obecně závazné právní předpisy platné na území České republiky. Odvolací orgán rovněž poukázal na to, že před vydáním rozhodnutí o zákazu pobytu byl se stěžovatelem sepsán zápis o podání vysvětlení a stěžovatel využil příležitosti se k předmětu řízení vyjádřit.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 212/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v žalobě, kterou napadl obě správní rozhodnutí policejních orgánů, argumentoval v podstatě stejným způsobem jako v ústavní stížnosti. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud vysvětlil, že rozhodnutí o zákazu pobytu podle ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. vycházelo z prokázané skutečnosti, že stěžovatel nedodržel povinnost stanovenou zákonným ustanovením §22 písm. a) téhož zákona, neboť se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestných činů. Vyslovení zákazu pobytu tedy podle městského soudu neznamená, že jednání, pro které byl cizinec odsouzen, je opětovně projednáváno orgánem rozhodujícím o zákazu pobytu. Toto řízení není řízením trestním a uložený zákaz pobytu není sankcí za konkrétní deliktní jednání, neboť v kompetenci správního orgánu je pouze posoudit, zda skutečnost, že cizinec byl pravomocně uznán vinným, znamená porušení povinnosti cizince dle ustanovení §22 písm. a) zákona č. 123/1992 Sb., a zda jde o porušení takové intenzity, že je na místě vyslovení zákazu pobytu. Podle názoru městského soudu rovněž není důvodná námitka stěžovatele, že ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. nelze použít vůči cizincům, kterým byl soudem uložen v trestním řízení jiný trest než nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť tento důvod uložení zákazu pobytu není důvodem speciálním ve vztahu k porušení povinnosti dodržovat platné právní
předpisy. Uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody v trestním řízení nevylučuje, aby správní orgán přistoupil k vyslovení zákazu pobytu cizince na území ČR, jestliže tento porušil povinnost dodržovat právní předpisy. To, že žalobou napadené správní rozhodnutí se plně nevypořádalo zejména s námitkami směřujícími proti jednotlivým ustanovením zákona pro rozpor s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami, není podle městského soudu vadou ve smyslu ustanovení §250 o. s. ř., která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí a která by byla důvodem k jeho zrušení. Co se týče odejmutí odkladného účinku odvolání ve správním řízení, je městský soud toho názoru, že tento nedostatek nezakládá porušení mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, tj. Úmluvy, konkrétně článku 6 odst. 1 a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu
4 IV. ÚS 424/97
č.7 k Úmluvě. Článek 6 odst. 1 Protokolu č. 7 k úmluvě stanoví náležitosti nestranného soudního řízení, tj. právo na spravedlivé, veřejné projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, což se také ve stěžovatelově věci stalo. Co se týče článku 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k úmluvě, zaručujícího, že cizinec, který má povolen pobyt na území státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost uplatnit námitku proti svému vyhoštění, nechat přezkoumat svůj případ a dát se za tím účelem zastupovat, podle názoru městského soudu k jeho porušení rovněž nedošlo, neboť vyhoštění nelze považovat, jak tvrdí stěžovatel, za pouhý výkon rozhodnutí o zákazu pobytu. Aby mohl být cizinec vyhoštěn, muselo by být vydáno rozhodnutí o vyhoštění podle ustanovení §16 zákona č. 123/1992 Sb. Takovéto rozhodnutí však v projednávaném případě vydáno nebylo a městský soud je toho názoru, že v přezkumném soudním řízení, které se týká přezkoumání rozhodnutí o zákazu pobytu, soudu nenáleží řešit žalobní námitky vztahující se k rozhodnutí o vyhoštění a posuzovat případný rozpor tohoto institutu s Ústavou ČR a Úmluvou. Městský soud rovněž konstatoval, že věc byla ve správním řízení projednána v přítomnosti stěžovatele, kterému byl dán potřebný prostor pro vyjádření před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Osobní účast stěžovatele na veřejném projednání věci před soudem není nutná, neboť při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí se dokazování neprovádí a osobní neúčast stěžovatele nemůže mít za následek újmu na jeho právech.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti a vzhledem k tomu, že neshledal důvody pro její odmítnutí ani z hlediska vad či včasnosti podání, řízení podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, usnesením ze dne 23. 1. 1998, čj. IV.ÚS 424/97-20, přerušil. Vzhledem k tomu, že plénum Ústavního soudu již v téže věci jednalo pod sp. zn. P1. ÚS 25/97 na základě návrhu stěžovatelky T.T.V., byl návrh stěžovatele na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 123/1992 Sb. usnesením ze dne 5. 2. 1998, čj. Pl.ÚS 2/98-11, odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. Stěžovatel však využil svého práva zúčastnit se jednání ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/97 jako vedlejší účastník. Ze spisu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 bylo zjištěno, že nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, čj. Pl. ÚS 25/97-77, bylo ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. zrušeno dnem 13. 5. 1999, ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb. dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů a návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. byl plénem Ústavního soudu zamítnut.
5 IV. ÚS 424/97
Usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 1. 1998, čj. IV. ÚS 424/97-22, byl návrh na zrušení ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., neboť toto ustanovení nebylo ve správním řízení o zákazu pobytu stěžovatele aplikováno, pouze v poučení o odvolání byl stěžovatel upozorněn na to, že v případě neuposlechnutí rozhodnutí může být podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 123/1992 Sb. vyhoštěn. Stěžovateli nebyla přiznána legitimace k podání návrhu, neboť nebyla splněna podmínka daná v ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., podle které spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda tímto rozhodnutím došlo či nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Na základě posouzení výše uvedených skutečností, má Ústavní soud za to, že navzdory již konstatovanému zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. pro rozpor s článkem 1 Ústavy a článkem 14 odst. 1 Listiny v souvislosti s článkem 4 odst. 2 Listiny a ustanovení §14 odst. 4 citovaného zákona pro nesoulad s článkem 38 odst. 2 Listiny nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně garantovaných práv, a že proto v tomto směru nelze Městskému soudu v Praze nic vytknout. Jakkoli totiž ustanovení §14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, o které byl opřen zákaz pobytu, bylo Ústavním soudem dnem 13. 5. 1999 zrušeno, nepředstavuje tato skutečnost evidentně důvod pro zrušení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze již proto, že dnem 5. 2. 1999 stěžovateli končí zákaz pobytu v České republice. Funkcí rozhodnutí vyhovujícího ústavní stížnosti je konstatování porušení ústavně zaručených práv zásahem orgánu veřejné moci [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a zrušení napadeného rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona], pro takové rozhodnutí však Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému nemá v této fázi řízení prostor. Ze stejného důvodu není v projednávané věci relevantní ani zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb.
Za tohoto stavu věci je tedy ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí Městského soudu v Praze zjevně neopodstatněná, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ji podle ustanovení §6
IV.ÚS 424/97 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu