ECLI:CZ:US:1998:4.US.426.97
sp. zn. IV. ÚS 426/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.H., zastoupeného advokátem JUDr. A.H., proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie ČR - rozkazu ředitele Policie ČR ve věcech personálních č. 40 ze dne 19. 11. 1993, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 11. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedené porušení spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že předmětné rozhodnutí nerespektovalo příslušná ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o skončení služebního poměru a o doručené rozhodnutí. Za nejzávažnější pak stěžovatel považuje porušení zásady presumpce neviny garantované v čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno v době, kdy pro tentýž skutek bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 3 T 19/95, však byl pro tento skutek zproštěn obžaloby. Stěžovatel dále uvádí, že proti uvedenému rozkazu podal dne 29.10.1996 odvolání, které však bylo rozhodnutím ředitele Policie ČR , ze dne 11. 12. 1996, č. 1293, zamítnuto jako podané opožděně. Proto se obrátil v rámci přezkumného řízení na Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 3. 10. 1997, č. j. 31 Ca 45/97-23, žalobu zamítl, neboť ji shledal opožděnou. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se zruší rozhodnutí ředitele Policie ČR č. 40 ze dne 19. 11. 1993.
Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel pouze shora uvedené rozhodnutí, ačkoli na základě návrhu na přezkoumání rozhodnutí příslušných orgánů Policie ČR rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, jehož rozhodnutí je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [(§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu)]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, ke které však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takový postup by byl nepochybně v rozporu s principem právní jistoty ( viz např. usnesení ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované pod č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 7, str. 331).
Navíc je třeba podotknout, že stěžovatel, jak ostatně vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 1997, č. j. 31 Ca 45/97-23, opravné prostředky v obou případech podal opožděně. V této souvislosti soudce zpravodaj připomíná, že každý má možnost se domáhat svého práva na soudní ochranu, popř. jinou právní ochranu, tak jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, avšak toto právo ho nezbavuje povinnosti tak činit stanoveným postupem, v konkrétním případě využít práva podat v zákonné lhůtě opravné prostředky. Přijmout postup, který zvolil stěžovatel, by de facto znamenalo, že formou ústavní stížnosti by bylo možné obejít řádné opravné prostředky, resp. zhojit jejich opožděné podání.
Všechny uvedené skutečnosti jsou podle názoru soudce zpravodaje natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 3. 1998
JUDr.Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj