ECLI:CZ:US:1998:4.US.438.97
sp. zn. IV. ÚS 438/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M.L., zastoupené advokátem Mgr. P.M., proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 5. 1996, č.j. 6 C 721/93-194, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 1997, č.j. 5 Co 2326/96-218 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1997, č. j. 2 Cdon 564/97-230, za účasti K.R., zastoupené advokátem JUDr. J.B., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 11. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 5. 1996, č.j. 6 C 721/93-194, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 1997, č.j. 5 Co 2326/96-218 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1997, č. j. 2 Cdon 564/97-230. Uvedenými rozsudky okresního a krajského soudu byla stěžovatelka pravomocně zavázána uzavřít s K.R., vedlejší účastnicí v řízení o ústavní stížnosti, do 3 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání jedné ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí, vydaných stěžovatelce podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti cit. rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, zejména článek 95 Ústavy České republiky ("Ústava") tím, že soudy nebyla respektována zákonná překážka podle §3 zák.č. 229/1991 Sb., a mezinárodní dohoda mezi bývalou ČSSR a USA z roku 1982. Dále namítá porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") tím, že výslech pracovnice okresního soudu nebyl proveden za účasti stěžovatelky, článku 11 Listiny tím, že obecné soudy nesprávně odůvodňovaly neprovádění dalších důkazů ohledně trvalého bydliště vedlejší účastnice, což zásadně ovlivnilo výsledek sporu, a článku 36 Listiny. Proto navrhuje, aby rozsudky uvedených soudů byly prohlášeny za rozhodnutí vydaná v rozporu s Ústavou a Listinou, a z toho důvody byly zrušeny. Dále navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost obsahuje argumenty, které stěžovatelka uplatňovala v přecházejícím řízení a odkazuje na odůvodnění rozsudku, podle něhož při dokazování okolností odlišného data podacích razítek na návrhu a stejnopisu žaloby výslechem pracovnice podatelny okresního soudu nešlo o provedení důkazu dožádaným soudem, ale o provedení důkazu vyjádřením státního orgánu listinou dle §129 odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o trvalé bydliště stěžovatelky, odvolací soud učinil skutková zjištění na základě důkazů, které sám provedl a jeho skutková zjištění těmto důkazům odpovídají. Státní občanství vedlejší účastnice bylo řádně prokázáno veřejnou listinou. Ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb., upravující zákaz převodů půdy na devizové cizozemce, je pro danou věc nepodstatné, neboť se netýká restitučních nároků podle části druhé cit. zákona, ale běžných smluvních převodů zemědělské a lesní půdy podle občanského zákoníku.
K.R. jako vedlejší účastnice ve svém vyjádření zejména uvedla, že podle Listiny o udělení státního občanství Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 12. 1992 řádně nabyla čs. státní občanství. Navrhla, aby ústavní stížnost byla jako neoprávněná zamítnuta. K námitce stěžovatelky, že vydání nemovitostí brání existence Dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 pak uvedla, že citovaná dohoda nemá pro spor zásadního významu, neboť na základě této dohody mohli být a byli vypořádáni pouze vlastníci nemovitostí, nikoliv jejich potomci nebo příbuzní. Pokud jde o ostatní námitky, zcela se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeném v odůvodnění jeho rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v Písku spis vedený pod sp. zn 6 C 721/93 a seznámil se podrobně s jeho obsahem.
Ústavní soud především konstatuje, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat pouze s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z tohoto pohledu se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byly porušeny v ústavní stížnosti namítané ústavní zásady, tj. článek 95 Ústavy článek 38 odst. 2 Listiny, čl. 11 Listiny a čl. 36 Listiny.
Pokud jde o námitku porušení článku 95 Ústavy tím, že soudy nebyla respektována zákonná překážka podle §3 zák.č. 229/1991 Sb., podle něhož půdu nelze převést do vlastnictví devizových cizozemců, a mezinárodní dohoda mezi bývalou ČSSR a USA z roku 1982, je třeba především připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad právních předpisů provedený obecnými soudy. V některých případech se ovšem může stát, že interpretace, která se na první pohled jeví jako zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže je výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv či svobod. Názor obecných soudů, že v předmětném sporu nelze aplikovat ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, stejně jako mezinárodní dohodu mezi bývalou ČSSR a USA z roku 1982, však Ústavní soud za takovou interpretaci rozhodně nepovažuje.
Pokud je namítáno porušení článku 38 odst. 2 Listiny tím, že výslech pracovnice okresního soudu nebyl proveden za účasti stěžovatelky, je nesporné, že za účelem vysvětlení rozporu v odlišných datech na podacích razítkách, jimiž byl okresním soudem opatřen návrh na zahájení řízení a kopie tohoto návrhu, se členka senátu krajského soudu JUDr. V. dopisem ze dne 8. 6. 1995 obrátila na předsedkyni okresního soudu s žádostí o provedení výslechu příslušné pracovnice podatelny. Protokol o výslechu svědka podle §126 o.s.ř. ze dne 15. června 1995 obsahuje vysvětlení okolností, za nichž došlo, resp. mohlo dojít k opatření návrhu a jeho stejnopisu odlišnými daty podání (čl. 158). Protokol, současně se stanoviskem předsedkyně okresního soudu, byl jako listinný důkaz přečten (čl. 161) při jednání krajského soudu dne 23. 6. 1995. Zástupce stěžovatelky jednání nebyl přítomen. V následném řízení stěžovatelka pak nevznesla námitky proti provedenému listinnému důkazu, ani nenavrhla výslech pracovnice podatelny. V tomto postupu obecných soudů Ústavní soud nespatřuje porušení článku 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelce nebyla odňata možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, naopak sama této možnosti nevyužila, když její právní zástupce nebyl přítomen při jednání krajského soudu dne 23. 6. 1995, ač vzal tuto lhůtu na vědomí při jednání dne 7. 6. 1995, ani později v daném směru nepodala návrh na doplnění dokazování či námitky proti provedenému listinnému důkazu.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, ke kterému mělo dojít tím, že soudy nesprávně odmítly provádět další důkazy ohledně trvalého bydliště vedlejší účastnice, třeba uvést, že nelze namítat porušení tohoto článku na základě toho, že stěžovatelka neuspěla ve sporu o vlastnická práva.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručené ochrany vlastnického práva ani práva na spravedlivý proces a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu