ECLI:CZ:US:1998:4.US.442.97
sp. zn. IV. ÚS 442/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
IV.ÚS 442/97
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. ledna 1998 ve věci ústavní stížnosti společnosti R., zastoupené advokátem JUDr. M.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 1997, čj. 16 Ca 236/96-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 25. 3. 1996, čj. 4746/120/96, stěžovatelka uvádí, že finanční orgány jí dodatečným platebním výměrem vyměřily důchodovou daň za rok 1992, když na základě provedené kontroly neuznaly jako náklad vynaložený k zajištění zisku úroky zaplacené
- 2 - IV. ÚS 442/97
stěžovatelkou jako příslušenství úvěru na nemovitosti, jež dle zjištění finančních orgánů nebyly v roce 1992 ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem finančních orgánů a krajského soudu, řešícím otázku přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, a uvádí, že notář, který zápis o založení společnosti provedl, ujistil zakladatele, že k převodu vlastnictví vzhledem k sepsání notářského zápisu není zapotřebí dalších úkonů. Také Okresní soud v Ústí nad Labem, který společnost jako příslušný rejstříkový soud zapsal, nezkoumal, zda nemovitost je ve vlastnictví stěžovatelky, a proto ani zakladatel společnosti, ani ona sama nemohou nést odpovědnost za nesprávný postup státních orgánů.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud se vůbec nezabýval doplněním žaloby ze dne 7. 4. 1997 a pominul rozhodování o druhé části sporu, která se týkala zaplacení daně z objemu mezd za rok 1992 vyměřené týmž výměrem jako doplatek důchodové daně. Stěžovatelka dále namítá, že finanční orgány nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a že krajský soud toto pochybení nezkoumal. Tímto postupem byla podle stěžovatelky uplatněna státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a povinnost k zaplacení daně byla stanovena v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny. Proto
stěžovatelka žádá, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Z obsahu spisu Finančního ředitelství, sp. zn. 4746/120/96, ústavní soud zjistil, že rozhodnutí tohoto ředitelství, kterým bylo odvolání stěžovatelky proti vydání dodatečného platebního výměru Fin. ú. ze dne 30. 8. 1995, čj. 216/95/Rs/210, zamítnuto, se člení na čtyři části, přičemž odůvodnění a výklad skutečností rozhodných pro doměření důchodové daně za zdaňovací období roku 1992 jsou uvedeny pod bodem 1), zatímco otázce doměření daně z objemu mezd je určen bod 2). Ze žaloby založené ve spise Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 236/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka petit návrhu omezila jen na přezkoumání a zrušení rozhodnutí finančního ředitelství v rozsahu bodu 1). Krajský soud byl tedy tímto návrhem vázán a mohl
rozhodnout jen o otázce doměření důchodové daně. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud pominul rozhodování o druhé části sporu a odkazuje na podání ze dne 7. 4. 1997, nelze podle názoru Ústavního soudu toto podání považovat za rozšíření návrhu ve smyslu §95 o. s. ř.
3 - IV. ÚS 442/97
Návrh na zahájení řízení se týkal části 1) rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 25. 3. 1996, čj. 4746/120/96, čili doměření důchodové daně za období roku 1992, kdežto v uvedeném podání stěžovatelka žádá o přihlédnutí k rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 20. 3. 1997, čj. 4358/120/97, které se věcně týká daňové ztráty z příjmů stěžovatelky za rok 1993. Tento závěr Ústavního soudu se opírá nejen o dikci dopisu právního zástupce stěžovatelky krajskému soudu, ve kterém se soud žádá, aby k tomuto pozdějšímu rozhodnutí finančního ředitelství "...přihlédl při rozhodování o podané žalobě...", ale i o protokol o jednání Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 9. 10. 1997, kdy v závěrečném návrhu zástupce stěžovatelky nezaznělo nic nad rámec žalobního petitu.
Jak bylo z uvedeného spisu krajského soudu Ústavním soudem dále zjištěno, v odůvodnění rozsudku se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky, že mezi náklady na dosažení příjmů měly být v kontrolovaném zdaňovacím období zařazeny splátky úroků z úvěrové smlouvy, když šlo o úvěr spojený s nemovitostmi ve vlastnictví stěžovatelky, tak, že odkázal na §60 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého vlastnické právo k vkladům sice přešlo na, stěžovatelku dnem jejího vzniku, tím však ještě nebyly splněny podmínky nabytí vlastnického práva k nemovitostem, neboť k němu byla podle §133 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném ke dni vzniku společnosti, nezbytná registrace státním notářstvím. Bez této registrace vlastnické právo společnosti k nemovitostem nevzniklo, a to bez ohledu na založení společnosti i na skutečnost, že byla zapsána do obchodního rejstříku, neboť tento zápis nedostatek nabytí vlastnického práva zhojit nemohl. K námitce stěžovatelky, že užívala nemovitosti v roce 1992 v dobré víře o jejich vlastnictví, krajský soud konečně uvedl, že taková případná dobrá víra nemůže mít v daňovém řízení relevantní povahu, neboť pokud stěžovatelka převzala úvěr za skutečného vlastníka nemovitostí a splácela náklady s úvěrem spojené, vynakládala tak prostředky na nemovitosti cizího vlastníka. Na
základě výše uvedeného shledal krajský soud postup správce daně v souladu se zákonem i se zjištěným skutečným stavem věci.
Obsah spisu krajského soudu, stejně jako obsah spisů správních orgánů, nenasvědčuje tedy tomu, že by závěry či postupem soudu či správních orgánů, došlo k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví
natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. ledna 1998
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj