ECLI:CZ:US:1998:4.US.458.97
sp. zn. IV. ÚS 458/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ministerstva vnitra, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 99/95, ze dne 9.9.1997, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a J.P., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. l a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Uvedeným rozsudkem bylo ve správním soudnictví zrušeno rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra, čj. KČ-2000-48/10-90, ze dne 31.8.1990, a rozhodnutí náčelníka Správy a Středočeského kraje č. 836/90, ze dne 23.5.1990, a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení.
Rozhodnutím (rozkazem) náčelníka Správy a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 byl vedlejší účastník J. P. propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB. Rozhodnutím I. náměstka ministra vnitra ze dne 31.8.1990 pak bylo zamítnuto odvolání vedlejšího účastníka a rozhodnutí o propuštění bylo potvrzeno. Vrchní soud v Praze však ke správní žalobě vedlejšího účastníka ústavní stížností napadeným rozhodnutím obě výše uvedená rozhodnutí zrušil. Jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku, dospěl vrchní soud při zkoumání otázky včasnosti podání žaloby k závěru, že absence dokladu doručení rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra nemůže jít k tíži žalobce a neshledal tak důvod pro zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. a žalobou napadená rozhodnutí přezkoumal. Ke zrušení těchto rozhodnutí pak přistoupil vrchní soud na základě právního názoru, že vyjádření občanské komise nemůže zakládat důvod k propuštění ze služebního poměru před datem 10.5.1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/1990 Sb., o občanských komisích působících v resortech ministerstev vnitra a o změně zákona č. 100/1970 Sb.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že stížností napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na rovnost účastníků v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž došlo k porušení článku 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Tato porušení jeho ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že vrchní soud věc projednal, ačkoliv měl správně dle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavit pro opožděnost návrhu. Rozhodnutí ve věci samé je pak nesprávné důsledkem chybného právního názoru soudu, stejně jako nesprávného vyhodnocení provedeného dokazování, neboť možnost využít doporučení občanských komisí jako podkladu pro hodnocení, na základě jejichž závěru mohl být příslušník SNB propuštěn ze služebního poměru, existovala již před datem 10.5.1990 (tj. před účinností zákona č. 169/1990 Sb.). Nesprávné rozhodnutí soudu v rozporu se zákonnou úpravou ve svém důsledku znamená trvání služebního poměru vedlejšího účastníka a další související nároky, což je nutno hodnotit jako nucení k plnění v rozporu se zákonem. Vzhledem ke značnému počtu příslušníků SNB, jejichž služební poměr byl ukončen stejným způsobem, pak podle názoru stěžovatele ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vykonatelnost rozsudku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si osobní spis vedlejšího účastníka vedený Ministerstvem vnitra. K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník .
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze především poukázal, že Ministerstvo vnitra není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť v řízení u vrchního soudu v dotyčné právní věci vystupovalo Ministerstvo vnitra toliko jako správní orgán (orgán státu), který rozhodl ve druhém stupni správního řízení a jeho rozhodnutí bylo ve správním soudnictví přezkoumáno. Dále uvádí, že při posouzení otázky opožděnosti žaloby nemohl soud pominout skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně muselo být podle §120 zákona č. 100/1970 Sb. vyhotoveno písemně a doručeno účastníkům řízení. Správní orgán i na vyzvání vrchního soudu takové doručení rozhodnutí nedoložil a absence takového dokladu nemůže jít k tíži účastníka správního řízení. K otázce, zda vyjádření občanské komise učiněné před účinností zákona č. 169/1990 Sb. mohlo být právním důvodem k propuštění ze služebního poměru, opakuje vrchní soud stanovisko ze svého rozsudku a poukazuje nejen na znění uvedeného zákona, ale především na principy právního státu a demokratického právního řádu. Jedním z takovýchto principů je, že právní předpisy platí do budoucna. K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny vrchní soud namítá, že samotná skutečnost, že soud rozhodne ve prospěch jednoho z účastníků řízení a při rozhodování se více či méně přikloní ke tvrzeným názorům či závěrům jednoho z účastníků, je vlastní spornému řízení a nelze ji hodnotit jako porušení principu rovnosti účastníků řízení. Z výše uvedených důvodů navrhuje vrchní soud, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze nemohlo být porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, neboť stěžovatel jako orgán státu povolaný rozhodovat ve věcech služebního poměru policistů žádná taková práva nemá a ani mít nemůže. Nemůže ani vystupovat v rámci správního soudnictví jako žalobce. Ministerstvo vnitra tedy není oprávněno ústavní stížnost podat. Vedlejší účastník se ztotožňuje s názorem vrchního soudu pokud jde o otázku doručení rozhodnutí o odvolání a účinnost vyjádření občanské komise. Trvání služebního poměru vedlejšího účastníka není důsledkem nesprávného rozhodnutí soudu, nýbrž nezákonného rozhodnutí stěžovatele. Dále vedlejší účastník odmítá argumentaci důsledky rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž konstatuje, že stížnost je podána s cílem vyhnout se nepříznivým důsledkům rozsudku. Z výše uvedených důvodů navrhuje vedlejší účastník odmítnutí, event. zamítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem návrhu stěžovatele, připojeným osobním spisem vedlejšího účastníka a vyjádřeními účastníka a vedlejšího účastníka řízení, poukazujícími na nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud nejprve zkoumal otázku, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Účastníkem řízení o ústavní stížnosti je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon o Ústavním soudu v citovaném ustanovení §72 odst. 1 písm. a) taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Těmito oprávněnými osobami mohou být jen fyzické nebo právnické osoby, nikoliv orgány státu, tedy například správní orgány. V případě posuzované ústavní stížnosti je předmětem stížnosti rozhodnutí obecného soudu, který ve správním soudnictví přezkoumával zákonnost rozhodnutí orgánu státní správy, tj. konkrétně rozhodnutí Ministerstva vnitra, které jako správní orgán posoudilo odvolání vedlejšího účastníka proti rozhodnutí náčelníka Správy a Středočeského kraje, kterým byl vedlejší účastník propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB. Ministerstvo vnitra jako správní orgán se tedy podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecného soudu, který ve správním soudnictví zrušil jeho správní rozhodnutí. V posuzovaném případě tedy Ministerstvo vnitra podalo ústavní stížnost jako orgán státu a není tedy pro nedostatek aktivní legitimace osobou oprávněnou k podání této ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je podání návrhu zjevně neoprávněnou osobou důvodem jeho odmítnutí. Jestliže byla tedy ústavní stížnost z výše vyložených důvodů podána někým zjevně neoprávněným, nezbylo Ústavnímu soudu než ji ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení odmítnout, aniž se Ústavní soud dále zabýval věcným obsahem stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1998