ECLI:CZ:US:1998:4.US.480.97
sp. zn. IV. ÚS 480/97
Usnesení
IV. ÚS 480/97
0
ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L.Č., zastoupeného advokátkou JUDr. B.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, sp.zn. 8 To 74/97 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, sp.zn. 2 T 75/96 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 12. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, sp.zn. 8 To 74/97 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, sp.zn. 2 T 75/96. Uvedenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vraždy, pokusu trestného činu vraždy a nedovoleného ozbrojování, a odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a princip rovnosti účastníků řízení zaručený v článku 37 odst. 3 Listiny. Uvádí, že obecné soudy rozhodly o jeho vině zejména na základě výpovědí spoluobžalovaných K.K. a V.K. Dokazování bylo zaměřeno především na obsah jejich výpovědí. Námitky obsažené ve výpovědích stěžovatele však žádným způsobem prověřeny nebyly, i když byly podrobně shrnuty v závěrečném návrhu před soudem I. stupně a v písemném vyhotovení odvolání, kde stěžovatel namítal, že s ohledem na výslechy svědků a listinné důkazy nemohlo ke skutkům dojít tak, jak uvádí spoluobžalovaní K.K. a V.K. Podle stěžovatele tyto námitky vnesly do skutkových zjištění důvodné pochybnosti, které nebyly odstraněny. Tímto postupem byla porušena i jedna ze základních zásad trestního řízení uvedená v §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny
.
IV. ÚS 480/97
okolnosti případu a proto ani doznání spoluobviněných je nezbavuje povinnosti obsah těchto doznání prověřit nejenom ve vztahu k nim samotným, ale i ve vztahu k dalším osobám, kterých se toto doznání týká.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru důvody podání ústavní stížnosti lze shrnout v konstatování, že soud hodnotil nesprávným způsobem důkazy. K takto podaným námitkám se lze těžko stručně vyjádřit. Způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně je obsažen v odůvodnění rozsudku, stejně tak jako závěry soudu odvolacího a proto odkazuje na tato odůvodnění. Dále uvádí, že s ohledem na ustálenou judikaturu. Ústavní soud není další soudní instancí a proto není oprávněn znovu hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako neopodstatněná.
Vrchní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud především konstatuje, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. V tomto směru ústavní soud především konstatoval, že ústavní stížnost se z větší části zabývá opisem rozhodnutí obecných soudů, aby pak na necelých dvou stranách textu v podstatě opakovala argumenty, které byly prezentovány již před soudy obecnými. Pokud by ústavní soud připustil argumentaci, že porušeními práva na spravedlivý proces je každá situace, kdy po provedeném dokazování soudy vyhodnotí důkazy způsobem, se kterým se jedna strana sporu neztotožňuje a na základě těchto vyhodnocení přijmou závěry pro tuto stranu nepříznivé, pak by sám sebe stavěl do role, která mu nepřísluší. Ostatně v těch případech, kde hrozí vysoké tresty, případně, jak je tomu i v této věci, byly takové tresty již uloženy, lze takovou argumentaci očekávat v podstatě vždy. Z těchto výše zmíněných aspektů pak ústavní soud přistoupil k posouzení jednotlivých argumentů stížnosti.
Pokud jde o námitku porušení článku 36 odst. 1 Listiny tím, že soudy nepřihlédly k námitkám navrhovatele ohledně výpovědí spoluobžalovaných, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená zejména v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Tento názor Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů je v rozsudku vyjádřeno přesvědčivě a nesvědčí o žádné libovůli. Jde o logické vyhodnocení důkazů, jejich vzájemných souvislostí a okolností případu. Soud I. stupně vysvětlil na více jak sto stranách textu, které skutečnosti vzal za prokázané, o které úvahy se opřel, jak se vypořádal s obhajobou, a proč nevyhověl případným návrhům na další dokazování (§125 tr.ř.). Stejně tak odvolací soud, který konstatoval, že základním problémem dokazování v této trestní věci byla otázka věrohodnosti výpovědi obžalovaného K.K., zaujal stanovisko, že jeho výpověď je v podstatných bodech neměnná, vnitřně logická a odpovídající dalšími provedeným důkazům. V tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat ani tvrzené porušení článku 37 odst. 3 Listiny, neboť proces jako celek nikterak neporušil procesní práva
IV. ÚS 480/97
stěžovatele, zejména na jeho právo na obhajobu, které především je zárukou rovného postavení v trestním procesu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítaným porušením ústavně zaručených práv a svobod, přičemž tato skutečnost se jeví být natolik evidentní a nesporná, že byl nucen ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu