ECLI:CZ:US:1998:4.US.489.97
sp. zn. IV. ÚS 489/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.F., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 1997, č.j. 8 Co 1667/97-127, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 3. 1997, č.j. 8 C 367/94-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 12. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 1997, č.j. 8 Co 1667/97-127, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 3. 1997, č.j. 8 C 367/94-99. Uvedenými rozsudky byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení, že J.T. a M.T. byli v den své smrti vlastníky pozemků zapsaných v knihovní vložce 1580 pozemkové knihy k. ú. Č. specifikovaných ve výroku rozsudku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva a svobody uvedené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") tím, že omezily její vlastnické právo a možnost domáhat se svého práva před soudem.
Stěžovatelka uvádí, že původně podala k soudu žalobu na vydání pozemku p.č. 906/1 v Č. Tento pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví vedlejších účastníků, přestože žádným právním způsobem nedošlo k odnětí tohoto pozemku právním předchůdcům stěžovatelky. Žaloba byla v roce 1992 rozsudkem sp. zn. 4 C 515/92 Okresního soudu v Českém Krumlově zamítnuta s tím, že je třeba podat návrh na určení vlastnictví. Následně stěžovatelka podala žalobu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku, kterou okresní soud zamítl s odůvodněním, že vzhledem k existenci speciálního zákona, jímž je zákon o půdě, není o věci příslušný rozhodnout. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka dále uvádí, že uplatnila žádost o vydání věci dle zákona č. 229/1991 Sb., ale nebylo o ní rozhodnuto, neboť Pozemkový úřad požadoval doložení objektivně nikdy neexistující listiny, na jejímž základě došlo k převodu pozemků na stát. Dále se rovněž domáhala obnovy dědického řízení, byla však odkázána na soud.
Stěžovatelka je toho názoru, že soudy porušily její právo na soudní ochranu tím, že zamítly určovací žalobu s odůvodněním, že neexistuje naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, přestože v odůvodnění prvního rozsudku bylo výslovně uvedeno, že má být podána určovací žaloba. Stěžovatelka spatřuje nespravedlnost v tom, že nejprve soud prvního stupně sám ji odkázal na řízení určovací a poté týž soud neshledal pro rozhodnutí v tomto směru naléhavý právní zájem. Uvádí, že naléhavý právní zájem je dán tím, že bez soudem výslovného určení, zda vlastnické právo jejích právních předchůdců existuje či nikoliv, není možné se domáhat vydání nemovitosti dle speciálního zákona. Pokud tedy soudy nevyhověly její žalobě, porušily zásadu spravedlivého procesu a právo občana na soudní ochranu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 8 Co 1667/97, kde je vyjádřen právní názor odvolacího soudu. Dále uvedl, že z hlediska ústavních principů (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny) nedošlo k žádnému neoprávněnému zásahu do práva stěžovatelky, která v podstatě žádá Ústavní soud o další instanční přezkum. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp.zn. 8 C 367/94, a seznámil se s jeho obsahem.
Žalobou ze dne 3. 5. 1994 se stěžovatelka domáhala určení, že J.T. a M.T. byli v den své smrti vlastníky pozemků zapsaných v knihovní vložce 1580 pozemkové knihy katastrálního území Č. Rozsudkem ze dne 27. března 1997 soud prvního stupně návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že mj. s předmětnou parcelou bylo nakládáno jako s vlastnictvím státu, aniž by na stát přešlo vlastnické právo zákonným způsobem. Došlo tedy k porušení právního stavu, jehož nápravy se lze domáhat na základě speciálního předpisu, konkrétně zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Za tohoto stavu nebyl prokázán naléhavý právní zájem k určení vlastnického práva k předmětné parcele, když lze se domáhat plnění povinnosti vyplývající přímo ze zákona, jehož smyslem je právě náprava důsledků protiprávního nakládaní s majetkem oprávněných osob. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasila a ve svém odvolání ze dne 9. 5. 1997 poukázala zejména na konstitutivnost zápisu v pozemkové knize a na jeho význam z hlediska určovací žaloby a dodatečného projednání dědictví. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 18. září 1997 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že mj. bylo nepochybně prokázáno, že předmětná nemovitost se dostala do faktické dispozice státu, který s ní nakládal jako se svým vlastnictvím, byť pro to neměl právní důvod. K tomu, aby mohl být tento nezákonný stav napraven a nemovitost mohla být vrácena původnímu vlastníku či jeho právnímu nástupci, byl vydán speciální restituční zákon, kterým je zákon o půdě a který v §6 odst. 1 písm. p) jako způsob přechodu nemovitosti na stát v rozhodném období uvádí převzetí nemovitosti bez právního důvodu. Protože platí, že při existenci speciálního právního předpisu je nutné uplatnit nárok podle takového předpisu a nikoliv podle předpisu obecného, neboť tím by byl speciální předpis obcházen, pak bylo na navrhovatelce, zda využije možnosti dané jí speciálním zákonem a uplatní nárok na vydání nemovitosti a pokud tak neučinila, pak nemůže mít naléhavý právní zájem na určovací žalobě a není splněna jedna ze základních podmínek pro vyhovění jejímu návrhu.
Ústavní soud především konstatuje, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy Listiny. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z tohoto pohledu se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byly porušeny v ústavní stížnosti namítané ústavní zásady, tj. čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v prvé řadě namítla, že napadenými rozsudky bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 41).
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky obecných soudů nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustanovení §9 zákona o půdě vyplývá, že nárok na vydání nemovitosti uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti, Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu je možno podat opravný prostředek k soudu. Pokud tedy stěžovatelka nevyužila svých práv daných jí speciálním předpisem, nelze v napadených rozsudcích obecných soudů spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu