ECLI:CZ:US:1998:4.US.54.97
sp. zn. IV. ÚS 54/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 54/97
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. B.J., proti rozsudkům Okresního soudu v Semilech, čj. 3 C 120/90-160, ze dne 9. 10. 1995, a Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 18 Co 33/96-172, ze dne 9. 12. 1996, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a V.Z., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného advokátem JUDr. M.N., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 18 Co 33/96-172, ze dne 9. 12. 1996, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Semilech, čj. 3 C 120/90-160, ze dne 9. 10. 1995. Tímto rozhodnutím Okresního soudu v Semilech byla stěžovateli stanovena povinnost odstranit část stavby nedokončeného rodinného domu z pozemkové parcely č. 450, zapsané na LV č. 292 pro obec a k.ú. J., a to na své náklady do 9 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Stěžovatel, který je výlučným vlastníkem předmětné stavby, napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že ve věci jeho neoprávněné stavby, postavené zčásti na cizím pozemku ve vlastnictví vedlejšího
2 IV. ÚS 54/97
účastníka, aplikovaly ustanovení §135c občanského zákoníku, v platném znění, a nikoliv ustanovení §221 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku, ve znění platném před novelou účinnou od 1. 1. 1992, a to přesto, že žaloba byla podána již v roce 1990. V průběhu řízení tedy obecné soudy změnily právní posouzení věci a použily pro stěžovatele ustanovení přísnější, které stanovila novela občanského zákoníku s účinností od 1. 1. 1992. S tímto postupem stěžovatel nesouhlasí, neboť nárok na řešení neoprávněné stavby vznikl vlastníkovi zastavěného pozemku již v průběhu roku 1986, a sám stěžovatel podal žalobu na zřízení věcného břemene podle tehdy účinného ustanovení §221 občanského zákoníku. Stěžovatel poukazuje na judikát č. 65/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se uvádí, že pokud došlo k dokončení stavby na cizím pozemku za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., je třeba vzniklý stav mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem jak co do jeho vzniku, tak i co do nároků vzniklých z postavení stavby, posuzovat podle tehdy platných předpisů. Tento judikát lze podle stěžovatele logicky vztáhnout i na další novely občanského zákoníku. Nesprávně aplikované ustanovení §135c o.z. navíc soudy vyložily tak, že opomenuly zákonné kritérium účelnosti, které je soud povinen respektovat při úvahách o odstranění stavby. Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí odůvodňuje odstranění stavby namísto účelnosti zlou vírou stěžovatele a nemožností uspořádat poměry i jinak, neboť soudy již předtím pravomocně zamítly návrh stěžovatele na zřízení věcného břemene k pozemku. Přitom i podle ustanovení §135c o.z. je podle názoru stěžovatele chráněn vlastník neoprávněné stavby v případě, že odstranění stavby je neúčelné. Na ochranu vlastníka stavby je pamatováno v §135c odst. 2 o.z., kdy nelze postupovat podle odst. 1 tohoto paragrafu, pokud to je neúčelné. Stěžovatel, jak tvrdí, nebyl ve zlé víře, což vyplývá např. z vyjádření jeho a jeho tehdejší manželky jako spolustavebníka do protokolu na tehdejším ONV ze dne 2. 6. 1987, kde uvedli, že mylně určili hranici mezi pozemkem svým a sousedním, a že vlastní vytýčení stavby chybně provedl stavební dozor. Soudy neuvádějí žádný konkrétní důkaz, jenž by odůvodňoval jejich závěr o zlé víře stěžovatele, který měl postavit dům zčásti na cizím pozemku vědomě. Stěžovatel respektuje vlastnické právo vedlejšího účastníka a několikrát mu navrhoval smírné řešení, např. vykoupením pozemku za částku, kterou by navrhl. Cílem soudního řízení nebyla dle názoru stěžovatele při tomto způsobu řešení neoprávněné stavby ochrana vlastníka pozemku, ale i prezentace antipatií vůči němu, kdy je povinen ve jménu ochrany vlastnictví zanedbatelné a nevyužívané části pozemku odstranit část domu a zničit vysoké hodnoty. Navrhuje proto, aby Ústavní soud pro rozpor stížností napadených rozhodnutí s
čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 11 Listiny tato rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku.
V.Z., jako vedlejší účastník, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že proces, který soudy vedly na základě stěžovatelovy žaloby a jeho protinávrhu, probíhal naprosto řádně, soudy stěžovateli vždy vyhověly v jeho žádostech o odročení i nad rámec jejich povinností a poskytly soudní ochranu oběma procesním stranám. K tvrzenému dotčení čl. 11 Listiny vedlejší účastník připomíná text třetího odstavce tohoto článku, který stanoví, že vlastnictví zavazuje, a že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Stěžovatel v odůvodnění vyjadřuje především nespokojenost s hodnoceními důkazů provedenými obecnými soudy, není však dost dobře možné, aby se Ústavní soud zaobíral tímto hodnocením důkazů, neboť není opravnou instancí obecného soudnictví. Stěžovatelem uváděné rozhodnutí č. R 65/72 se týká jiné situace, neboť dokončení stavby znamená provedení všech stavebních prací a výkonů tak, jak je stavebník zamýšlel k naplnění účelového určení stavby. Zdůrazňuje,
3 IV. ÚS 54/97
že stěžovatel pořídil neoprávněnou stavbu na cizím pozemku vědomě, tedy úmyslně. Zkresluje situaci, za které bylo vydáno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 8. 1986, o odstranění drobných staveb z pozemkové parcely č. 450 (dříve č. 580/1), tj. kolny a králíkárny, které byly již budovány jako příslušenství budoucího domu. Podle stavebního povolení měl stěžovatel stavbu rodinného domu umístit do místa, kde stála předchozí stavba stodoly, kteréžto místo bylo dosud dostatečně patrno. Stavbu však umístil na pozemek vedlejšího účastníka, a to zcela úmyslně. To také vedlo odvolací soud k opakovanému závěru, že stavba byla postavena ve zlé víře. Je pojmovou skutečností, že v případě stavby na cizím pozemku musí vždy tomu, kdo takovou stavbu postavil, náležet ochrana menší, než vlastníkovi pozemku. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, příp. zamítl.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 3 C 120/90, plyne, že Okresní soud v Semilech zahájil řízení k návrhu stěžovatele - vlastníka stavby rodinného domu, postavené částečně na pozemku vedlejšího účastníka (v rozsahu 36 m2) - na zřízení věcného břemene, spočívajícího v povinnosti všech vlastníků sousedního pozemku strpět výstavbu a existenci rodinného domu a činnosti spočívající v obhospodařování tohoto domu ve prospěch všech jeho vlastníků. Žalovaný, v tomto řízení vedlejší účastník, podal protinávrh na odstranění části předmětné stavby. Okresní soud v Semilech po provedeném dokazování opakovaně, po vrácení věci krajským soudem k dalšímu řízení k doplnění dokazování, rozhodl stížností napadeným rozsudkem ze dne 9.10.1995 ve věci tak, že stěžovateli stanovil povinnost odstranit část stavby domu, zasahující na sousední pozemek. Již dříve byl jeho rozsudek ze dne 15.2.1993 ve výroku, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zřízení věcného břemene, potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 350/93, ze dne 19.10.1993, a nabyl právní moci dne 1.12.1993. Při svém rozhodování vycházely obecné soudy z ustanovení §135c o.z., v platném znění, pokud jde o hledisko účelnosti v něm zmiňované, braly v úvahu znalecké posudky a předloženou technickou rozvahu, zpracovanou firmou I., i výsledek zjištění učiněného na místě samém, a přihlédly také k dalším provedeným důkazům, z nichž, podle jejich názoru, jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel rodinný domek začal stavět na pozemku žalovaného vědomě.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá dotčení práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny. Již na tomto místě je třeba uvést, že v posuzovaném případě, kdy předmětem sporu byla úprava poměrů ke stavbě stěžovatele neoprávněně postavené zčásti na pozemku vedlejšího účastníka, což ani sám stěžovatel nepopírá, by bylo možno uvažovat o zásahu do vlastnického práva stěžovatele zaručovaného čl. 11 Listiny pouze v tom případě, kdyby postup a rozhodnutí obecných soudů v daném řízení zasáhlo do práva stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud proto především zkoumal, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které respektovalo zásady spravedlivého procesu, tak jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny. V tomto směru nebylo z obsahu spisu zjištěno nic, co by porušení uvedených zásad nasvědčovalo.
Pokud stěžovatel namítá nedostatečné prokázání jeho zlé víry při umístění stavby a polemizuje tak se závěry obecných soudů o tom, že postavil dům zčásti na cizím pozemku vědomě, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při
4 IV. ÚS 54/97
svém rozhodování respektují záruky dané ustanovením §132 o.s.ř., a v daném případě se tak stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. V tomto posuzovaném případě však Ústavní soud považuje s ohledem na to, že otázku dobré či zlé víry stěžovatele, resp. jeho vědomosti o stavbě na cizím pozemku, je možno považovat za určující i pro posouzení ústavního hlediska přiměřenosti soudem zvoleného řešení v rámci jím aplikovaného ustanovení §135c o.z., v platném znění, tj. vyslovení povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu jako nejpřísnější sankce postihující vlastníka neoprávněné stavby, za nutné uvést, že s hodnocením důkazů, provedeném obecnými soudy v tomto směru, zejména tak, jak je podrobně a pečlivě zhodnotil již soud 1. stupně ve svém prvém rozhodnutí ze dne 15. 2. 1993, se zcela ztotožňuje. Závěrům obecných soudů v tomto směru nasvědčuje již to, že navrhovatel sám v návrhu na zahájení řízení uváděl, že vedlejší účastník (který nebyl účastníkem řízení o povolení stavby stěžovatele) již po zahájení hrubé stavby podal stížnost, v níž uváděl, že stavba stěžovatele zasahuje do jeho pozemku, dále to, že po přerušení stavebního řízení stěžovatel ve stavbě pokračoval, jakož i to, že ještě před započetím stavby stěžovatel žádal vedlejšího účastníka o odkoupení jeho pozemku a požádal také o vynětí tohoto pozemku ze zemědělského půdního fondu, přitom lze také přisvědčit vedlejšímu účastníku v tom, že z předložené dokumentace je patrno, že hranice mezi pozemky účastníků je rovná bez jakýchkoliv lomů, a tedy mohla být v reálu bez potíží zjištěna. Pro posouzení věci nebyl také bez významu fakt, který byl zjištěn z obsahu spisu, totiž, že stěžovatel v průběhu řízení odmítl návrh vedlejšího účastníka na smírné vyřešení sporu, spočívající ve zřízení věcného břemene v rozsahu, který by postačoval k dokončení a užívání stavby. Samotné hledisko účelnosti pak nemohlo převládnout nad ochranou, kterou obecné soudy zcela správně poskytly prvotně existujícímu vlastnickému právu vedlejšího účastníka, do něhož bylo stěžovatelem neoprávněně zasaženo. Protiústavnost pak nelze spatřovat ani v použití ustanovení §135c o.z., v platném znění, na daný případ. Výklad, který obecné soudy zaujaly k nutnosti použití tohoto ustanovení, a nikoliv tedy ustanovení §221 o.z., před novelou účinnou od 1. 1. 1992, v podstatě odpovídá publikovanému názoru ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Co 40/95, zveřejněnému v Právních rozhledech č. 10, ročník 1996, která je s daným případem, pokud jde o použití ustanovení §135c o.z., srovnatelná, navíc je třeba dodat, že ani ustanovení §221 o.z., před novelou účinnou od 1. 1. 1992, odstranění neoprávněné stavby nevylučovalo.
Jak plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud v daném případě neshledal tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto jeho ústavní podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu