ECLI:CZ:US:1998:4.US.62.97
sp. zn. IV. ÚS 62/97
Usnesení
IV. ÚS 62/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. února 1998 ve věci ústavní stížnosti 1) Z.Ž., 2) H.Ž., 3) I.J., všech zastoupených advokátem JUDr. F.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1996, čj. 17 Co 274/96-66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 9. 1995, čj. 32 C 423/93-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že v řízení před obecnými soudy nebyly spolehlivě zjištěny sporné skutečnosti, nebyly provedeny navrhované důkazy a řada důkazů nebyla vůbec hodnocena. Také to, že ani všichni stěžovatelé nebyli vyslechnuti, vzbuzuje důvodné pochybnosti o spravedlivosti celého procesu, v němž šlo o posouzení základní otázky, zda totiž stěžovatelé se při uzavírání kupní smlouvy zavázali zaplatiti prodávajícím rovněž převodní poplatky. Tímto postupem obecných soudů došlo
2 - IV. ÚS 62/97
k porušení článku 90 ústavy ČR, článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé domáhají se proto z uvedených důvodů zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 32 C 423/93 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalobkyni J.H. částku 24 960,- Kč, žalobkyni M.F. částku 24 960,- Kč a žalobkyni L.B. částku 13 420,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření dohody, kterou stěžovatelé v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1992 zavázali se zaplatit nejen úkonové, ale i převodní poplatky. Tento závazek stěžovatelů není podle názoru obvodního soudu ve smyslu ustanovení §37 a §39 občanského zákoníku neplatný. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rovněž již citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud konstatuje, že kupní smlouvou ze dne 12. 11. 1992 byl mezi účastníky založen závazkový vztah ve smyslu ustanovení §491 odst. 1 občanského zákoníku, kterým stěžovatelům vznikla povinnost zaplatit prodávajícím jim vyměřené poplatky z převodu nemovitostí. Z obsahu uvedeného spisu je konečně patrno, že o dovolání, podaném stěžovateli, rozhodoval Nejvyšší soud ČR a svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 1997, čj. 2 Cdon 890/97-87, dovolání stěžovatelů zamítl. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR plně ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, když i podle jeho názoru není zákonem vyloučeno, aby účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitosti v jejím rámci uzavřeli a do ní zahrnuli i zvláštní nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku, obsahující závazek smluvní strany uhradit straně druhé to, co tato strana byla povinna zaplatit na příslušných poplatcích. Nejvyšší soud ČR se však otázkou, zda ze smlouvy účastníků o převodu nemovitostí skutečně vyplývá závazek stěžovatelů uhradit žalobcům jako převodcům (a tedy i poplatníkům notářských poplatků z převodu nemovitostí) částku rovnající se uhrazenému poplatku za situace, kdy mohl být uplatňován pouze dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., nemohl zabývat.
Za tohoto stavu věci byly tedy dány podmínky pro rozhodování o ústavní stížnosti v tom směru, zda skutečně existoval závazek stěžovatelů zaplatit prodávajícím to, co tito byli povinni zaplatit a také uhradili na poplatku z převodu nemovitosti a zda při rozhodování o této otázce došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud v tomto
- 3 - IV. ÚS 62/97
znovu konstatuje, jak již vyslovil v řadě svých nálezů , že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Toto hodnocení důkazů je navíc podle názoru Ústavního soudu naprosto přesvědčivé, neboť poukazuje na, v projednávané věci relevantní, skutečnost, že totiž závazek stěžovatelů zaplatit převodní poplatky byl výslovně pojat do uzavírané kupní smlouvy. Existenci tohoto závazku lze tedy stěží zpochybnit, a to navíc za situace, kdy poté, co kupní smlouva byla sepsána formou notářského zápisu, byla, jak je v něm výslovně konstatováno, účastníkům přečtena a všichni účastníci notářský zápis schválili a podepsali.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 1998
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj