Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.06.1998, sp. zn. IV. ÚS 69/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 74/11 SbNU 187 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.69.97

sp. zn. IV. ÚS 69/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.R. proti rozsudkům Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96, ze dne 27. 8. 1996, a Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 419/96, ze dne 21. 11. 1996, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a Českomoravských dolů, a.s. se sídlem v Kladně, jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, takto: Rozsudek Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96, ze dne 27. 8. 1996, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 419/96, ze dne 21. 11. 1996, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 13. 2. 1997 domáhá, s odvoláním na porušení čl. 31, čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na odškodnění nemoci z povolání, a byla mu stanovena povinnost nahradit žalovanému Českomoravským dolům, a.s. se sídlem v Kladně, o.z. Důl ČSM Stonava, náklady řízení. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci. Svoji ústavní stížnost stěžovatel později doplnil podáním ze dne 24.7.1997, ve kterém navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozsudků poté, co mu bylo Okresním soudem v Karviné doručeno usnesení, sp. zn. 36 E 590/97, jímž byl nařízen na podkladě ústavní stížností napadených rozsudků jejich výkon srážkami ze mzdy pro uspokojení pohledávky žalovaného představující přiznané náklady řízení. Tomuto návrhu na odložení vykonatelnosti bylo vyhověno usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1997. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se návrhem ze dne 8.7.1996 domáhal u Okresního soudu v Karviné odškodnění nemoci z povolání - uhlokopské pneumokoniosy plic- vůči Českomoravským dolům, a.s. se sídlem v Kladně. Na základě skutečnosti, že mu byla ke dni 21.11.1994 zjištěna nemoc z povolání, uplatňoval po žalovaném placení částky 16.051,40 Kč měsíčně jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §195 zákoníku práce, počínaje dnem 1. 6. 1996 do budoucna. Okresní soud v Karviné však svým rozsudkem, sp. zn. 20 C 165/96, ze dne 27. 8. 1996, jeho návrh zamítl z důvodu, že ztráta na výdělku, která stěžovateli po rozvázání pracovního poměru vznikla, není v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, neboť příčinou rozvázání pracovního poměru bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice ve smyslu vyhlášky č. 19/1991 Sb. S tímto právním názorem se posléze ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, který rozsudek Okresního soudu v Karviné potvrdil svým rozsudkem, sp. zn. 16 Co 419/96, ze dne 21.11.1996. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem obou soudů byly porušeny základní principy odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání podle příslušných ustanovení zákoníku práce, a rovněž mu zaručená základní práva a svobody, obsažená zejména v čl. 31 Listiny, věta první: každý má právo na ochranu zdraví; v čl. 26 odst. 3 Listiny, podle něhož každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; a dále v čl. 30 odst. l Listiny, který zaručuje, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích z názoru Vrchního soudu v Praze, uvedeného v rozhodnutí, sp. zn. 6 Cdo 79/92, ze dne 31.3.1993, které podle stěžovatele vytvořilo velmi nebezpečný precedens k tomu, jak se jednoduše zbavit zákonné odpovědnosti za poškození zdraví nemocí z povolání. Zákoník práce vymezuje tuto odpovědnost zaměstnavatele jako odpovědnost objektivní a její podmínkou je pouze vznik škody a skutečnost, že k onemocnění nemocí z povolání došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a připojil si spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96. K návrhu stěžovatele na zrušení vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb. podanému spolu s ústavní stížností Ústavní soud svým usnesením ze dne 28. 4. 1997 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení právního předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle ustanovení §78 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. Po posouzení návrhu však Ústavní soud návrh na zrušení napadené vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb. odmítl svým usnesením, sp. zn. Pl. ÚS 12/97, ze dne 4. 6. 1997, podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění platném do 9. 5. 1998. Po doručení tohoto usnesení Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě uvádí, že setrvává na právních závěrech uvedených ve stížností napadeném rozsudku. Stěžovatel v soudním řízení uplatnil nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce z titulu odpovědnosti za zjištěnou nemoc z povolání za dobu po rozvázání pracovního poměru, přičemž ke skončení pracovního poměru došlo pro dovršení nejvyšší přípustné expozice prachu na důlních pracovištích. Důvodem zamítnutí žaloby byl právní závěr, podle něhož ztráta či snížení výdělku po skončení pracovního poměru není v příčinné souvislosti s následky zjištěné nemoci z povolání, neboť pracovní poměr byl skončen z důvodů jiných, s nemocí z povolání nesouvisejících, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce. Stěžovatelovu argumentaci o dotčení jeho základních práv, zaručených jím uvedenými články Listiny, považuje krajský soud za značně nepřiléhavou, neboť předmětem soudního řízení v označené věci nebylo ani právo na ochranu zdraví, ani právo na dávky hmotného zabezpečení, ani právo na získání prostředků na životní potřeby prací, nýbrž uplatněný nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §195 zákoníku práce. Ústavní stížnost proto krajský soud spatřuje nedůvodnou a navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta. K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník Českomoravské doly, a.s. se sídlem v Kladně, který se stížností napadenými rozsudky vyjádřil plný souhlas, neboť při nedostatku příčinné souvislosti mezi zjištěnou nemocí z povolání a vzniklou ztrátou na výdělku soudy nemohly rozhodnout jinak. Obě rozhodnutí důsledně vycházející z právního řádu České republiky proto nemohla porušit základní lidská práva stěžovatele. Z obsahu stěžovatelova návrhu a připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl u Českomoravských dolů, a.s. se sídlem v Kladně, zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.1991 jako dělník - horník. Jeho pracovní poměr skončil dohodou ke dni 31. 1. 1995 pro dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu. Podle hlášenky nemoci z povolání, vystavené MUDr. F.S, dne 7.2.1995, byla u stěžovatele zjištěna nemoc z povolání - uhlokopská pneumokonioza plic prostá - ke dni 21.11.1994. Od l.6.1995 pracuje stěžovatel u a.s. Kovona Karviná, kde v červnu 1996 dosáhl výdělku 3.978.30 Kč, když jeho průměrný výdělek u žalovaného před ukončením pracovního poměru činil 16.843,- Kč. Po dobu jednoho roku od l. 6. 1995 do 1. 6. 1996 pobíral stěžovatel od žalovaného doplatek do průměrného výdělku. Od 1. 6. 1996 pak stěžovatel po žalovaném požaduje po započítání valorizací placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce v měsíční částce 16.051,40 Kč do budoucna. Okresní soud v Karviné však návrh stěžovatele zamítl s tím, že předpokladem odpovědnosti organizace vůči pracovníkovi za škodu při nemoci z povolání je podle ustanovení §190 zákoníku práce existence nemoci z povolání vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. V uvedeném případě však podle okresního soudu nedošlo k poklesu výdělku následkem onemocnění nemocí z povolání, neboť příčinou rozvázání pracovního poměru nebyla stěžovatelova nemoc z povolání, nýbrž okolnosti jiné, a je proto nepochybné, že stěžovateli nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení §195 zákoníku práce nevznikl. Na tomto závěru pak podle okresního soudu nemohlo nic změnit ani stěžovatelem navrhované doplnění důkazů - vyžádání zprávy příslušného zdravotnického zařízení o tom, ve kterých dnech byl navrhovatel na oddělení chorob z povolání na vyšetření a kam byly zprávy ohledně vyšetření zasílány, nebo příp. znalecké dokazování v tom směru, ke kterému datu vlastně u stěžovatele nemoc z povolání vznikla. S právním závěrem okresního soudu se ztotožnil i odvolací soud a rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Při posouzení ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z ustanovení §190 odst. 3 zákoníku práce, které stanoví, že za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Tato odpovědnost zaměstnavatele za škodu je odpovědností objektivní. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 zákoníku práce) pak vzniká u této odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. V posuzovaném případě obecné soudy dovodily, že zaměstnavatel není povinen z titulu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání nahradit stěžovateli ztrátu na výdělku proto, že tento rozvázal pracovní poměr z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu. Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku přitom obecné soudy zkoumaly, z jakého důvodu stěžovatel rozvázal pracovní poměr. Jestliže tímto důvodem bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu, pak se samotným rozvázáním pracovního poměru ještě nelze spojovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce. Ze soudem provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že stěžovatel nemocí z povolání, u níž v případě škody touto nemocí způsobené odpovídá žalovaný, onemocněl. Stanovení a úprava nejvyšší přípustné expozice prachu, s důvodem jejíhož dosažení vedoucímu k rozvázání pracovního poměru, je v podstatě obecnými soudy spojováno přerušení příčinné souvislosti mezi onemocněním nemocí z povolání a vznikem škody, sleduje nepochybně prevenci onemocnění profesního původu. Právě tato prevence je tedy smyslem a funkcí právní úpravy nejvyšší přípustné expozice. Pokud však tato funkce v konkrétním případě nedojde svého uplatnění, a k onemocnění nemocí z povolání přesto dojde, je třeba trvat, v souladu s principem objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání, z něhož právní úprava zákoníku práce vychází, na standardním způsobu odškodnění nemocí z povolání jím stanoveného. Nelze totiž vyloučit, že výdělky, jichž poškozený pracovník dosahuje po ukončení pracovního poměru (byť rozvázaného pro dosažení nejvyšší přípustné expozice) mohou být nižší právě v důsledku onemocnění nemocí z povolání, a že nebýt tohoto onemocnění, mohl by dosahovat výdělků vyšších. Proto tato otázka musí být předmětem zkoumání soudu. V daném případě se však obecné soudy touto otázkou nezabývaly, a v důsledku toho tak zatím právům stěžovatele neposkytly dostatečnou ochranu. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů došlo k dotčení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. l Listiny. Ústavní soud proto pro rozpor s čl. 36 odst. l Listiny napadená rozhodnutí zrušil §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. Stěžovatelem namítané porušení čl. 31, čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. l Listiny Ústavní soud neshledal. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. června 1998