ECLI:CZ:US:1998:4.US.75.97
sp. zn. IV. ÚS 75/97
Usnesení
IV. ÚS 75/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J.C., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 277/96, ze dne 14.11.1996, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 49/96, ze dne 11.6.1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a B.K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 3. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. 29 Co 277/96, a dále i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 22 C 49/96, jímž byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit, a vyklizenou odevzdat žalobci (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi), garáž č. 6 o rozloze 13,20 m2, umístěnou ve dvoře domu čp. 2269, v P., na pozemku č.parc. 2248 v k.ú. V. Současně stěžovatel navrhl, aby ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozsudků. Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel proti výše uvedeným rozsudkům obecných soudů podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Podle tvrzení stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu orgánů veřejné moci do jeho ústavou zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces a práva na vlastnictví garáže. Zároveň uvedl, že mu hrozí závažná újma, resp. zásah do ústavního práva na ochranu vlastnictví v tom směru, že družstvo (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) do skončení řízení o dovolání a do skončení řízení o ústavní stížnosti garáž převede na jiného.
Ústavní soud s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal rovněž odložení vykonatelnosti výše citovaných rozsudků obecných soudů, si vyžádal od Nejvyššího soudu ČR, u něhož bylo souběžně s ústavní stížností podáno proti předmětným rozsudkům dovolání, zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 49/96. K této výzvě ústavního soudu bylo Nejvyšším soudem ČR sděleno, že dovolání stěžovatele
2 IV. ÚS 75/97
bylo dne 29. května 1997 usnesením Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 2 Cdon 377/97 odmítnuto, a spis vypraven zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu, zaslaného mu na jeho výzvu Obvodním soudem pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 49/96, a s obsahem vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a B.K., jako vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Obecné soudy I. i II. stupně vyšly při svém rozhodování ze zjištění, že B.K. (dále jen "družstvo"), je mimo jiné i vlastníkem garáže, jejíhož vyklizení stěžovatelem se uvedené družstvo v řízeních před obecnými soudy domáhalo, a to z důvodu ukončení nájemního vztahu, založeného nájemní smlouvou uzavřenou dne 30.4.1993 mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalobce.
V průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel tvrdil, že jeho eventuální právní nároky na získání vlastnického práva k předmětné garáži závisí na vyřešení otázky, zda je či není členem družstva, které ve vztahu k němu nájemní vztah ukončilo. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nemohlo být k návrhu žalovaného jednáno jako o předběžné otázce o otázce členství v družstvu, neboť obvodní soud není k projednání takového sporu právních vztahů mezi družstvy a jejich členy věcně příslušný [ §9 písm. c) a a) o.s.ř.]. Městský soud v Praze jako soud II. stupně dále dovodil, že skutečnost, zda je žalovaný členem žalovaného družstva, nemá vliv na obecnými soudy posuzovaný právní vztah, tedy vztah, který byl založen nájemní smlouvou, uzavřenou dne 30.4.1993 mezi tehdejším pronajímatelem garáže a žalovaným jako nájemcem této garáže, podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a z tohoto důvodu nebylo proto vyhověno návrhu žalovaného na přerušení řízení až do pravomocného skončení věci, v níž se domáhá určení toho, že je členem výše uvedeného družstva. K této otázce bylo pak k výzvě Ústavního soudu dne 5.2.1998 doručeno sdělení Krajského obchodního soudu v Praze, z něhož vyplývá, že o žalobě na určení členství stěžovatele v B.K., bylo v I. stupni rozhodnuto rozsudkem tohoto soudu ze dne 27.1.1998, sp.zn. 22 Cm 246/96, tak, že žaloba byla zamítnuta.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření, zaslaném Ústavnímu soudu k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo ze strany obecných soudů zasaženu do jeho práva na spravedlivý proces, odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 377/97, kterým bylo dovolání odmítnuto. Ve vztahu k tvrzení stěžovatele ohledně zásahu do jeho vlastnického práva ke garáži Městský soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že vlastnictví garáže, která byla předmětem sporu, stěžovateli, nesvědčilo, neboť tento ji původně užíval toliko na podkladě závazkového vztahu, který skončil v době, kdy vlastníkem garáže byl žalobce. Potenciální možnost stěžovatele získat snad v budoucnu na podkladě postupu podle zákona č. 42/1992 Sb. či zákona č. 72/1994 Sb., vlastnictví garáže (jednotky) nemůže podle názoru Městského soudu v Praze změnit nic na tom, že v době rozhodování soudu stěžovatel vlastníkem nebyl, a proto ani nemohl do jeho "práva na vlastnictví garáže", které nebylo předmětem sporu, zasáhnout.
B.K., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s podaným návrhem stěžovatele, neboť stěžovatel se domáhá svého nároku mimo jiné i s odkazem na chybný právní závěr co do práva vydání garáže do svého vlastnictví. Následně vedlejší účastník uvádí právní skutečnosti, na něž váže zákon č. 72/1994 Sb., povinnost vydání tzv. jednotek vlastnicky náležejících družstvům do vlastnictví jejich členů s tím, že poukazuje na to, že v daném
3 IV. ÚS 75/97
případě nedošlu k jejich splnění, tudíž nevznikla družstvu povinnost vlastnické právo stěžovateli převést. Vedlejší účastník proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Jak již vyslovil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich vrcholem. Úkolem Ústavního soudu je střežit ústavnost a chránit zejména základní práva a svobody.
Tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na vlastnictví garáže, neshledal Ústavní soud důvodným. V tomto směru nezbylo Ústavnímu soudu než přisvědčit závěrům obecných soudil v tom, k předmětem sporu vedeného před obecnými soudy bylo řešení právních důsledků zániku závazkového vztahu, založeného nájemní smlouvou mezi tehdejším družstvem a stěžovatelem, uzavřenou dne 30.4.1993 na dobu určitou, a to uplynutím výpovědní lhůty na základě výpovědi doručené stěžovateli ze dne 16.11.1994 (žaloba na vyklizení garáže). Na postupu obecných soudil při řešení této otázky neshledal Ústavní soud pochybení, která by představovala zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že postupem obecných soudů bylo zasaženo
do jeho práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 1 1 Listiny základních práv a svobod. Zákon č. 72/1994 Sb., .jehož ustanovení §23 odst. 2 ve spoj, s §23 odst. 1) se stěžovatel dovolává, vychází z koncepce, podle níž mají družstva - při splnění všech zákonných podmínek na straně jejich členů - kontraktační povinnost, tj. povinnost majetek, který je dosud v jejich vlastnictví, při splnění zákonných podmínek převést do vlastnictví svých členů. Je tedy zcela zjevné, že teprve ve vazbě na eventuální spor o splnění této kontraktační povinnosti by mohla být neuspokojeným žadatelem o převod vlastnického práva k jednotce (v daném případě garáži) podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovými prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví k bytům), nastolena otázka ústavněprávní ochrany subjektu, jehož návrhu na splnění kontraktační povinnosti by nebylo v řízeních před obecnými soudy vyhověnu. V daných souvislostech považuje Ústavní soud za účelné poukázal navíc na svoji ustálenou judikaturu, podle níž se lze ochrany vlastnického práva podle čl. i l Listiny základních práv a svobod dovolávat pouze v případě ochrany vlastnického práva již existujícího.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a rozhodl o jejím odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu., a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj