Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 119/12 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.87.97

sp. zn. IV. ÚS 87/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v senátě o ústavní stížnosti K. C. M proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 30 Ca 48/96-22, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 1. 1996, čj. RP 1 3877/1529/R-828/96/B/Bu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 30 Ca 48/96, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.12.1996, sp. zn. 30 Ca 48/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 1. 1996, čj. RP 1 3877/1529/R-828/96/B/Bu, jímž bylo rozhodnuto podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatelka není vlastníkem pozemku dle bývalé PK č. kat. 69 (v KN sloučeném do parc.č. 68/1 a 360/1) v k.ú. Š. a nenáleží jí za něj náhrada, stěžovatelka orgánům veřejné moci vytýká, že svým procesním postupem, ale i způsobem věcného rozhodnutí její věci, porušily článek 90 Ústavy ČR a dále čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho jí bylo znemožněno v rozporu se zákonem domoci se vlastnického práva. Navrhuje proto, aby Ústavní soud po projednání věci obě napadená rozhodnutí zrušil. Z obsahu vyžádaných spisů ve věci dosud rozhodujících orgánů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka požádala ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě u Okresního úřadu Hradec Králové, pozemkového referátu dále jen "pozemkový úřad") o restituci vlastnického práva ke shora označenému pozemku. Pozemkový úřad své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že k pozbytí majetku původního vlastníka, od něhož stěžovatelka odvozovala své nároky jako jeho vnučka, došlo před rozhodným obdobím, tj. před 25. únorem 1948, a to v důsledku jejich záboru státem již podle zákona č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového, (dále jen "záborový zákon"), a dále s poukazem na to, že knihovní vložka č. 36 pro k.ú. Š. byla dne 18.3.1949 zrušena. S ohledem na to tedy pozemkový úřad dospěl k závěru, že nebyla splněna jedna ze základních zákonných podmínek restituce podle zákona o půdě. Za této situace se podle odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu nemohl realizovat dne 6.5.1949 správní akt bývalého ONV v D., č.j. Zn 611/29-2/5-1949 (výměr - rozhodnutí o výkupu podle §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.), v jeho části týkající se okresu Hradec Králové, katastrálního území Š. knihovní vložky č. 36, parc. č. 69 o výměře 0,4683 ha, když zmíněným rozhodnutím bývalého ONV v D. není prokázáno vlastnické právo původního vlastníka. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek ke krajskému soudu, v němž zejména poukazovala na existenci listin, které předložila pozemkovému úřadu jako podklad pro rozhodnutí z období po roce 1945, souvisejících s národní správou a zahrnutím předmětného pozemku pod režim právních předpisů týkajících se pozemkové reformy v ČR po roce 1945. Konkrétně poukazuje na rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ze dne 29. dubna 1947, č. III NS-380/96-1946, týkajícího se zrušení národní správy, v němž je sporná nemovitost uvedena jako vlastnictví J. C. M. st. Stejně tak poukazuje na to, že sporná nemovitost je uvedena ve výkazu půdy v soupisu pozemkového majetku podléhajícího revizi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, v platném znění, a konečně na to, že předmětná nemovitost byla zahrnuta do přídělové listiny čj. 188239/48- 24 jako konfiskovaný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené skutečnosti v opravném prostředku tvrdila, že v dosavadním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že původní vlastník ztratil vlastnické právo k pozemku již před rozhodným obdobím. Krajský soud v Hradci Králové, který o opravném prostředku rozhodoval, dospěl k závěru, že pozemkový úřad úplně zjistil skutkový stav věci a učinil o ní i správný právní závěr, a proto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil s odůvodněním, že původní vlastník pozbyl svého vlastnického práva k předmětné parcele mimo rozhodné období. Tento svůj závěr opřel o ustanovení §16 záborového zákona, podle něhož knihovní soudy uváděly zabraný majetek v patrnost knihovní poznámkou na listu vlastnickém. I pokud tato poznámka v knihách nebyla, nemohl se nikdo dovolávati, že bez své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku vysloveném v §1 záborového zákona. Krajský soud ve svém rozhodnutí dále poukazuje na to, že zároveň s poznámkou na listu B, že je statek zabrán, vyznačovala se nad nadpisem vložky a nebo na listu A pozemkové knihy poznámka "zábor" či "zabráno". Krajský soud z toho, že v průběhu přezkumného řízení bylo prokázáno, že parcela č. 69-louka v k.ú. Š. byla zapsána v knihovní vložce č. 36 pro katastrální obec Š., okres Hradec Králové, jako knihovní těleso na jejím listu A a na listu B, kam se zapisovala věcná práva, vztahující se ke knihovním tělesům, je pak zápis: "Podle usnesení Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 21. května 1921 č.j. S385 poznamenává se, že nemovitosti zde zapsané zabrány jsou státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n., a dále že na listu A knihy je navíc výrazná poznámka "zabráno", dovodil, že z těchto skutečností zcela jednoznačně vyplývá, že původní vlastník pozbyl svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve zcela jiné době, než je zákonem o půdě předvídáno, a proto se na uplatněný restituční nárok o vydání parcely č. 69 v Š. zákon o půdě vůbec nevztahuje. Na této skutečnosti podle krajského soudu nemohou změnit nic ani námitky stěžovatelky, zejména pak zmiňovaná rozhodnutí, neboť na základě nich nemohl jejich adresát ztratit něco, co už dávno neměl. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost je založena na polemice s odůvodněním napadeného rozsudku, v němž bylo soudem dostatečně vysvětleno, proč bylo shledáno rozhodnutí pozemkového úřadu zákonným a restituční nárok stěžovatelky neopodstatněným, neboť předmětná parcela přešla do vlastnictví státu mimo rozhodné období stanovené zákonem o půdě a stěžovatelkou zmiňované doklady z let 1947 až 1948 nemohou na věci nic změnit. Dále krajský soud ve svém vyjádření zdůrazňuje, že v soudním řízení nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, když soud na základě podaného opravného prostředku přezkoumal zákonnost nepravomocného rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy třetí o.s.ř. v řádném jednání, vedeném za přítomnosti právního zástupce - advokáta stěžovatelky, přičemž všem účastníkům bylo umožněno, aby se ke konstatovanému obsahu správního spisu pozemkového úřadu vyjádřili a vyslovili se i k napadenému správnímu rozhodnutí. V soudním řízení byla dodržena zásada rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a pokud stěžovatelka označuje rozhodnutí za nikoliv "nestranné", zaměňuje nestrannost soudu s věcnou správností, respektive pro ni nesprávností rozsudku. Z uvedených důvodů krajský soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost pro nedůvodnost zamítnuta. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to však jen potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru se Ústavní soud zabýval výtkami stěžovatelky vznesenými k postupu orgánů veřejné moci dosud ve věci rozhodujících a zaměřil také svoji pozornost na otázku posouzení závěrů, k nimž orgány veřejné moci dospěly při řešení otázky ztráty vlastnického práva původního vlastníka předmětného pozemku, neboť v daných souvislostech nemohl pominout své vlastní závěry, které mimo jiné i k této otázce učinil v plenární věci, vedené pod sp. zn. Pl.ÚS 1/95, publikované pod č. 32 svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zápis v pozemkové knize "Podle usnesení Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 21. května 1921 č.j. S385 poznamenává se, že nemovitosti zde zapsané zabrány jsou státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n.", ve spojení s poznámkou "zabráno" na listu A pozemkové knihy, o který orgány veřejné moci opírají svůj závěr o okamžiku ztráty vlastnického práva původním vlastníkem, podle právní úpravy, obsažené v předpisech týkajících se I. pozemkové reformy, představoval první fázi převzetí vlastnictví k majetku státem. Tato první fáze spočívala ve vyrozumění vlastníka o tom, které nemovitosti se stát (pozemkový úřad) rozhodl převzít podle svého pracovního plánu. Pozemkový úřad oznámení o zamýšleném převzetí podal u knihovního soudu, v jehož knihách byl dotčený nemovitostní majetek zapsán, soud pak nařídil poznámkou zamýšlené převzetí ve svých knihách (viz příslušná ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, příslušná ustanovení zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.). K právnímu převzetí, tj. k nabytí vlastnictví k zabranému majetku státem, došlo pak tím, že na návrh pozemkového úřadu soud provedl vklad vlastnického práva pro stát. Pokud pozemkový úřad rozhodl o přídělu, směně či zcizení zabíraných nemovitostí dříve než došlo k jejich převzetí, byl vklad proveden již přímo na nového vlastníka (viz §26 a §28 zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě, v knihovní vložce č. 36 pro katastrální obec Štěnkov je na listu B poslední zápis č.d. 596 ze dne 30. května 1921, korespondující pouze první fázi převzetí předmětného pozemku státem a orgány veřejné moci se v dosavadních řízeních nezabývaly otázkou vkladu vlastnického práva na stát podle výše citovaného ust. §26, resp. na eventuální jiné subjekty ve smyslu §28 zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., je Ústavní soud toho názoru, že závěr o tom, že předmětná nemovitost přešla na stát mimo tzv. rozhodné období, není dostatečně podložen. Ústavní soud připouští, že skutečnosti a dostupné listiny, týkající se majetkoprávního osudu předmětného pozemku v období po provedení poznámky záboru, jsou rozporuplné, nicméně tato skutečnost nemění nic na závěru, že výše uvedený poslední zápis provedený na listu B v knihovní vložce č. 36 pro obec Š. nepůsobil ztrátu vlastnického práva původního vlastníka. Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové nepřiznal stěžovatelce postavení oprávněné osoby z důvodu, že původní vlastník ztratil vlastnictví mimo rozhodné období vymezené zákonem o půdě, a opřel tento závěr výlučně o poznámku záboru tohoto majetku vyznačenou v příslušné knihovní vložce pozemkové knihy, zatím stěžovatelce neposkytl dostatečnou ochranu jejích práv, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1, nikoli však čl. 11 odst. 1 Listiny, předpokládající již vlastnictví konstituované. Závěrem je třeba uvést, že Ústavní soud nikterak nepředjímá, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo rozhodné období, posouzení této otázky, byť eventuálně s výsledkem nepříznivým pro postavení stěžovatelky jako osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, spadá do výlučné pravomoci orgánů veřejné moci, které však musí při posuzování okamžiku ztráty vlastnického práva původního vlastníka vycházet i z obsahu právních předpisů platných v době tvrzené ztráty vlastnického práva, tedy právních předpisů týkajících se tzv. I. pozemkové reformy v celém jejich systému. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. října 1998