ECLI:CZ:US:1998:4.US.96.98
sp. zn. IV. ÚS 96/98
Usnesení
IV. ÚS 96/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F.H. a I.H., zastoupených JUDr. Š.R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. l. 1998, čj. 6 To 510/97-389, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 1997, čj. 3 T 173/95-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, zamítajícímu odvolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem křivého obvinění a trestným činem křivé výpovědi a odsouzeni k deseti měsícům trestu odnětí svobody, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání dvou let, (F.H.), a k pěti měsícům trestu odnětí svobody, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců, (I.H.), stěžovatelé uvádí, že pro jejich trestní stíhání neexistovaly žádné zákonné
- 2 - IV. ÚS 96/98
důvody a že postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu se základními zásadami tohoto řízení. Stěžovatelé tvrdí, že zjištěné skutečnosti neodůvodňovaly závěr, že by se dopustili jednání kladeného jim za vinu, když např. svědecké výpovědi D. a V.T. svědčí spíše pro jejich nevinu. Obecné soudy důkazy jimi navržené sice provedly, avšak jejich význam bagatelizovaly, čímž v konečném důsledku porušily ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé proto žádají, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a vyslovil, že trestní stíhání nebylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Z obsahu spisu sp. zn. 3 T 173/95 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že již zmíněným rozsudkem tohoto soudu stěžovatelé byli uznáni vinnými trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona a trestným činem křivé výpovědi podle §175 odst. 1 písm. a) trestního zákona, neboť lživě označili M.K. za pachatelku fyzického napadení I.H., a potom oba jako svědci před vyšetřovatelem a policejním orgánem uvedli nepravdu o okolnostech, které měly význam pro rozhodnutí. Z trestního spisu plyne, že o této trestné činnosti, jakož i o trestném činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1,2 trestního zákona, kterého se dopustil F.H., rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 již rozsudkem ze dne 30. 9. 1996, č.j. 3 T 173/95-278. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek ze dne 30. 9. 1996 zrušil, a to pokud jde o I.H. v celém výroku, ohledně F.H. ve výroku o vině trestnými činy křivého obvinění a křivé výpovědi a ve výroku o trestu, a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Co se týče výroku o vině F.H. pro trestný čin porušování domovní svobody, považoval Městský soud v Praze v tomto bodě odvolání stěžovatele za neopodstatněné. Obvodní soud pro Prahu 2 provedl na základě pokynu odvolacího soudu další dokazování a vzal za prokázáno, že skutek, pro který byli oba stěžovatelé stíháni, se odvíjí od společných neshod stěžovatelů s M.K. Tyto neshody plynuly ze společného užívání bytu a často končily konflikty, při kterých musela zasahovat policejní hlídka. Tak tomu bylo i dne 20. 10. 1993, kdy stěžovatel přivolal do bytu na R., policejní hlídku a oznámil, že M.K. fyzicky napadla jeho manželku I., která následkem toho musela být ošetřena v nemocnici a poté byla v pracovní neschopnosti. Stěžovatelka rovněž potvrdila, že do ní M.K. strčila, přičemž oba stěžovatelé jako svědci ve věci trestního stíhání M.K., které bylo v únoru 1994 zastaveno podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu,
- 3 - IV. ÚS 96/98
shodně popsali průběh konfliktu. Obvodní soud pro Prahu 2 na základě provedených důkazů zjistil, že dne 20. 10. 1993 ve 12. 15 hod. odjela M.K. k dceři do P., kde zůstala do druhého dne. Přítomnost v P., potvrdila ve své výpovědi její dcera I.Ch. a svědkyně D.Š., která přišla dne 20. 10. 1993 kolem 18.00 hod. ke Ch., na návštěvu. Ani příslušníci policejní hlídky, kteří se do bytu na zavolání stěžovatele dostavili, nemohli potvrdit pobyt M.K. v tento konkrétní večer na místě konfliktu, neboť ji v bytě neviděli. Přítomnost M.K. potvrzují ve svých svědeckých výpovědích pouze D. a V.T., avšak Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozebral, proč má pochybnosti o jejich rozporuplných výpovědích. Ze spisu plyne, že obvodní soud se také podrobně zabýval zjištěním, zda dne 20. 10. 1993 zasahovala v bytě stěžovatelů hlídka policie dvakrát, neboť podle tvrzení stěžovatelů měla M.K. přivolat hlídku tří policistů, protože se nemohla dostat do bytu, nicméně tito po zjištění, že se M.K. žádná újma neděje a že do bytu je vstup volný, byt opustili. Podle stěžovatelů tito policisté mohli potvrdit, že dne 20. 10. 1993 byla M.K. v P., neboť hned po jejich odchodu vyvolala konflikt se stěžovatelkou a další policejní hlídka se dostavila na žádost stěžovatele. Přestože právní zástupce stěžovatelů uvedl, že se mu na základě inzerátu dva ze tří policistů telefonicky ohlásili, po prověření soudem se ukázalo, že jak uvedená jména, čísla služebního průkazu, či adresy, jsou smyšleny. Rovněž ze záznamu dispečinku místního policejního oddělení a pohotovostní motorizované jednotky bylo zjištěno, že v bytě stěžovatelů zasahovala dne 20. 10. 1993 pouze hlídka místního policejního oddělení, a to jen jedenkrát na základě stěžovatelova telefonátu. Ze spisu i rozsudku obvodního soudu vyplývá, že se soud podrobně zabýval i důkazními prostředky, které měly za cíl objasnit incident, ke kterému došlo mezi jmenovanými dne 11. 10. 1993, neboť jedním z hlavních argumentů stěžovatelů bylo tvrzení, že pokud M.K. připustila, že do stěžovatelky strčila za to, že jí rozšlapala rajčata , to vše v době, kdy stěžovatel sledoval v televizi nějaký sportovní přenos, nemohlo to být podle stěžovatelů jindy než 20. 10. 1993, kdy byl na pořadu přenos fotbalového utkání SP a RA. Na základě provedeného dokazování soud vyhodnotil všechny důkazy a dovodil, že vina stěžovatelů byla prokázána, a proto jim uložil trest, jak již bylo výše uvedeno.
K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze dne 7. 1. 1998 tak, že jejich odvolání zamítl jako neopodstatněná. Městský soud v Praze se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu I. stupně a v řízení před ním neshledal závady. Naopak konstatoval, že soud I. stupně respektoval požadavky na něj kladené v usnesení odvolacího
4 - IV. OS 96/93
soudu ze dne 25. 9. 1997, jímž byl rozsudek soudu I. stupně v této trestní věci vynesený dne 30. 9. 1996 částečně zrušen, provedl všechny dostupné důkazy a vyhodnotil je tak, jak ukládá trestní řád.
Po přezkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti stěžovatelů tkví v nesouhlasu se závěry orgánů činných v trestním řízení a se závěry obecných soudů, ke kterým tyto dospěly na základě provedeného dokazování. Námitky, které stěžovatelé uvádí ve své ústavní stížnosti, přitom tito uplatnili již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi v podstatě vypořádaly a svá rozhodnutí také zdůvodnily. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dozoru nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Z Ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádaly s obhajobou, jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu soudní nezávislosti.
Obsah uvedeného spisu 3 T 173/95 Obvodního soudu pro Prahu 2 nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. května 1998,
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu